Epos Mahábhárata

 

 Šrípád Šankaráčárja

 

1.

Ó Bhagavad-gíto,

svými osmnácti kapitolami

sesíláš na lidstvo

déšť nektaru nesmrtelnosti,

poznání Absolutního.

Ó požehnaná Gíto,

tebou samotný Kršna

osvítil Ardžunu

a vznešený mudrc Vjása tě

vložil do Mahábháraty.

Ó milující matko,

jež odvracíš další rození

do temnoty světa smrti,

medituji o tobě.

 

2.

Sláva tobě, ó Vjáso,

tvůj intelekt je tak úžasný,

a tvé oči

jsou velké jako okvětní lístky

rozkvetlého lotosu.

Byl jsi to ty,

kdo zažehl tuto lampu moudrosti,

když jsi ji naplnil

olejem Mahábháraty.

 

3.

Vzdávám úctu tobě, ó Kršno,

jenž jsi útočištěm

Lakšmí zrozené z oceánu

a všech, kteří hledají ochranu

u tvých lotosových nohou.

Jsi stromem plnícím všechna přání

těm, kteří jsou ti oddáni.

V ruce držíš proutek

na pohánění krav

a tvá druhá ruka je pozdvižena –

palec, který se dotýká

špičky ukazováčku

naznačuje božské poznání.

Vzdávám hold tobě,

ó svrchovaný Pane,

jsi tím, kdo dojí

božský nektar Gíty.

 

4.

Všechny Upanišady

jsou jako stádo krav,

Šrí Kršna, syn pastevce,

je dojí

a Ardžuna je telátkem.

Absolutní nektar Gíty

je lahodným mlékem

a moudrý člověk

čistého intelektu

je vychutnává.

 

5.

Ó synu Vasudévy,

jenž si zahubil démony

Kansu a Čanúru,

ó největší potěšení matky Dévakí,

tobě, jenž jsi guruem celého vesmíru,

učiteli světů,

tobě, ó Kršno, vzdávám úctu.

 

6.

Té hrůzné řeky

bitevního pole Kurukšetry,

vítězně zdolané Pánduovci,

byli Bhíšma a Dróna vysokými břehy,

Džajadratha vodou,

král Gándháry modrým leknínem,

Šálja žralokem, Krpa proudem,

Karna mohutnými vlnami,

Ašvattháma a Vikarna děsivými krokodýly

a Durjódhana vodním vírem –

ale ty, Kršno, jsi byl převozník!

 

7.

Kéž neposkvrněný lotos Mahábháraty,

rostoucí ve vodách

Vjásových slov,

jehož je Gítá

neodolatelnou vůní

a jehož vyprávění o hrdinech

jsou okvětní lístky

plně rozvité slovy Šrí Hariho,

který ničí špatnosti věku Kali,

a k jehož světlu se jako roje včel

radostně slétají duše hledající nektar –

kéž nám neposkvrněný lotos Mahábháraty

požehná ryzím dobrem.

 

8.

Klaním se Šrí Kršnovi,

ztělesnění vrcholné blaženosti,

díky jehož milosti a soucitu

se z němého stává řečník

a chromý zdolává hory –

jemu vzdávám poctu!

 

9.

Sláva tomu, jenž tak oslnivě září,

jehož Brahmá, Varuna, Indra

Rudra, Marut a další božské bytosti

opěvují hymny,

o jehož slávě zpívají sloky Véd,

o němž pějí pěvci Sámávédy

a jehož věhlas sborem vychvalují

všechny Upanišady,

jehož vidí jogíni s myslí pohrouženou

v dokonalé meditaci

a jehož meze nezná nikdo

ze zástupů bohů a démonů.

Jemu, Nejvyššímu Bohu, Kršnovi,

náleží všechny pocty a sláva.

Sláva jemu! Sláva jemu! Sláva jemu!

 

 

Ganga déví

Šantánu byl vladař prastarého království, jehož hlavním městem byl Hastinápur (dnešní Dillí). Jednoho dne, když byl na honu, uviděl   u řeky krásnou mladou dívku a okamžitě se do ní zamiloval. Představil se a otázal se jí: „Chceš být mou ženou?“

Také dívce se Šantánu líbil. Odpověděla mu: „Ano, ale dobře poslouchej, co ti teď povím. Pokud si tě vezmu za muže, nikdy se mě nesmíš zeptat na moje jméno, kdo jsem nebo proč jednám tak, jak jednám.V den, kdy bys tak učinil, tě opustím.“

Šantánu podmínku přijal a vzali se. Jeho nová žena poté porodila chlapce, a odešla ho utopit do řeky. Šantánu byl udiven a zmaten, ale nemohl klást žádné otázky. Další dítě také utopila. A pak další a další. Pokaždé vzala narozené dítě, odnesla ho k řece a vrátila se do paláce usměvavá a spokojená. Její manžel nikdy na tento nestvůrný zvyk nepoukázal. Bál se, že by odešla; jinak byla totiž výbornou manželkou. Když přišlo na svět osmé dítě a ona se ho opět chystala zbavit, sledoval ji. Nebyl schopen se již více ovládat a vykřikl:

„Je to příliš hrozné! Zadrž! Proč zabíjíš své vlastní syny?“

„Ano, dítě ušetřím, ale tato chvíle nás rozděluje.“

Připomněla mu podmínku, kterou mu dala před svatbou.

„Ó, řekni mi proč, než odejdeš!“

Souhlasila a pravila:

„Jmenuji se Ganga a jako bohyně této řeky jsem přišla na Zem, abych porodila osm dětí a naplnila tak prokletí. Vzala jsem si tě, neboť ty jediný jsi byl hoden být jejich otcem. Ty děti jsou polobozi, Vasuové (doprovod poloboha Indry).

Ve svém minulém životě byli prokleti, neboť ukradli světci Vasišthovi vzácnou krávu Nandiní. Museli se za to narodit na Zemi. Sedm z nich se odvolalo, a bylo jim dovoleno opustit tělesnou schránku brzy po narození a vrátit se do nebe. Avšak osmému dítěti, tomu, který celou výpravu naplánoval, jen aby uspokojil vrtoch své ženy, a krávu ukradl – tomu, jehož právě držím – je souzeno, že bude žít na Zemi jako muž oplývající brilantními schopnostmi. Je mu však souzeno žít   v celibátu!“

Ganga dále pravila: „Vezmu toto dítě s sebou, ale neměj strach, později ti je vrátím.“

Na jeho zoufalé otázky „Ó, kdy?“, ,,Kde?“ neodpověděla a zmizela i s dítětem v řece.

Za několik let se král ocitl na stejném místě. Vtom se objevila Ganga a dala mu jejich syna, jenž mezitím dospěl v mladíka:

„Vychovala jsem ho starostlivě. Teď může jít s tebou. Jmenuje se Dévavrata. Samotný Vasištha ho naučil všechny Védy. Bude mocným válečníkem a mistrem v používání aster (nebeských zbraní ovládaných pomocí zvukové vibrace, mantry). Je nadán výjimečnými mentálními a duchovními kvalitami. Vezmi ho domů!“

Vtom náhle zmizela. Král Šantánu se vrátil do paláce velmi šťasten a prohlásil mladíka právoplatným dědicem. O čtyři roky později, když král Šantánu sledoval jelena na honu, uviděl v lese krásnou dívku a byl opět zasažen Amorovým šípem.

„Kdo jsi? A co tady děláš?“ otázal se.

„Jsem dcerou rybáře, jemuž zde pomáhám převážet poutníky přes řeku.“

Král ihned navštívil jejího otce a požádal ho o její ruku. Otec si nepřál, aby se jeho dcera stala jenom další dívkou z králova harému,     a pravil: „Jen pod podmínkou, že syn, který se jí narodí, bude tvůj nástupce.“

S tím král nemohl souhlasit a celý rozrušený se vrátil do paláce. Jak plynuly dny, mladý princ Dévavrata zpozoroval zádumčivost svého otce a zeptal se ho:

„Ó králi, co zatěžuje tvoji mysl?“

Král odpověděl: „Budoucnost. Budoucnost naší dynastie mne souží. Ty jsi můj jediný syn. Jakákoliv nehoda, jež by se ti přihodila, by znamenala konec naší dynastie. Písma učí, že mít jen jednoho syna je jako nemít žádného. Ty se cvičíš se zbraněmi. Budeš slavným válečníkem. Avšak jak může skončit válečník?“

Princ byl otcovým prohlášením zmaten. Hledal proto vysvětlení    u jeho ministra. Ten mu vysvětlil, že král touží po tom, aby se mohl oženit s rybářovou dcerou, protože však nechce přistoupit na podmínky jejího otce, ten s jejich sňatkem nesouhlasí. Dévavrata navštívil rybáře v jeho chatrči a ujistil ho, že až nastane ten pravý čas, potomek jeho dcery usedne na trůn. Ale rybář měl další pochyby a zeptal se:

„A kdo bude nástupcem trůnu po mém vnukovi?“

„Přirozeně jeho syn,“ řekl Dévavrata.

„Asi máš strach, že až se ožením a budu mít syny, stanou se z nich protivníci potomků tvé dcery. Aby se tak nestalo, slibuji ti, že budu až do smrti žít v celibátu. To nezvratně přísahám!“

Obyvatelé nebeských planet začali na Dévavratu, jenž dokázal přijmout takový slib, házet květiny. Rybář byl spokojen. Dévavrata byl od té doby známý pod jménem Bhíšma, „muž pevné přísahy“. Bhíšma děvče oslovil:

„Prosím, nyní vejdi do vozu. Od této chvíle jsi mou matkou“.

Satjavatí, dcera rybáře, porodila králi dva syny: Čitrangadu a Vičitravírju. Čitrangada nastoupil na trůn po králi Šantánuovi. Později však byl v boji s králem z rodu Gandharvů zabit. Jeho bratr Vičitravírja, který byl ještě mladý, byl prohlášen za jeho nástupce. Na žádost samotné Satjavatí zatím zemi vládl Bhíšma. Nechtěl, aby rod vymřel, a tak čekal na příležitost, aby mohl najít nevěstu pro svého svěřence.

Když vladař země Káší vyhlásil svajamvaru (obřad, při kterém si dcera vybírá udatného ženicha) pro své tři dcery, které se jmenovaly Amba, Ambika a Ambalika, přišel Bhíšma ke dvoru, kde se shromáždilo mnoho princů ze všech koutů světa, aby na sebe před krasavicemi upozornili. V rozhodném okamžiku povstal a prohlásil:

„Z různých způsobů získání nevěsty, o nichž se světci zmiňují, je nejvznešenější ten, kdy je dívka získána silou z kruhu udatného shromáždění, jako je toto.“

Sotva to dořekl, popadl tři dívky, a než si někdo mohl uvědomit, co se děje, vtlačil je do vozu a rychle ujížděl, pronásledován jejich otcem a rozčilenými princi. Když přemohl pronásledovatele, přijel do Hastinápuru s princeznami určenými pro Vičitravírju, bratra z otcovy strany. V den svatby nejstarší ze sester Amba řekla:

„Nemohu se vdát za tvého bratra. Mé srdce je zadáno králi Šálvovi. Nemohu myslet na nikoho jiného.“

Bhíšma uznal její námitku a poslal ji k Šálvovi, jak si přála. Ambika a Ambalika se provdaly za Vičitravírju a po sedm let všichni žili šťastným životem. Vičitravírja se však nakazil zhoubnou nemocí a zemřel, aniž by po sobě zanechal potomka.

Satjavatí domlouvala Bhíšmovi: „Za určitých okolností lze zachovat rod, když si muž vezme vdovu po svém bratrovi. Písma to dovolují. Prosím, zachraň tato děvčata, aby neskončila jako neplodné vdovy. Náš rod by měl zůstat zachován.“

„Přikážeš-li mi cokoliv jiného, poslechnu, ale nemohu porušit svoji přísahu celibátu,“ bránil se Bhíšma.

Satjavatí vypadala zoufale a pravila: „Nebude nikdo, kdo by nabídl předkům pohřební koláč, nikdo, kdo by provedl výroční obřady ve dnech vzpomínek. Zachraň naše předky. Svými dobrými skutky jim musíš pomoci dosáhnout žádoucích míst v příštím světě. Jsem tvoje matka, musíš uposlechnout mé nařízení. Vychovej děti s mými snachami. Usedni na trůn a vládni Hastinápuru! Teď je na tobě, aby rod Kuruů nezanikl. Máš povinnost vůči předkům a příštím generacím.“

„Ne, ne, ne!“ křičel Bhíšma. „Nemohu porušit svoji přísahu, ani když mi to nařídíš! Musíš přemýšlet a najít nějaké jiné řešení!“

Satjavatí pouze opakovala:

„Jsi zatvrzelý. Kdyby měla tato děvčata děti, byla by šťastná. Nyní však trpí velikým smutkem.“

„Je-li jednou přísaha vyřčena, je věčná,“ řekl Bhíšma. Nemohu ji měnit nebo se jí vzdát. Je třeba najít jiný způsob. Přemýšlejme o tom!“

Po delším uvažování Satjavatí dostala další nápad:

„Teď prosím naslouchej jednomu příběhu a pověz mi, zdali se ti zdá slušný. Před lety jsem převážela lidi přes řeku a jednou byl mým cestujícím věhlasný riši (mudrc) Parášara. Pohlédl na mne se zalíbením a pronesl slova lásky, po kterých jsem se však třásla strachy. Bála jsem se, že mě prokleje, jestliže odmítnu jeho pokusy  o sblížení, a také jsem měla strach z hněvu otce, kdyby se dozvěděl   o mém cizoložství.

Proto jsem se prosebně obhajovala:

„Byla jsem zrozena z matky ryby a pach ryby se mě stále drží.“

„Znám tvůj původ,“ odvětil Parášara. ,,Vím, jak jsi byla počata      v děloze ryby. Tvůj otec byl gandharva (nebeský zpěvák). Když jednou letěl nad řekou, vypustil semeno, které vešlo do ryby, jež právě vzhlížela vzhůru. Takto jsi byla počata. Když ses narodila, rybář tě přijal za svou dceru. Zápach ryby se tě drží kvůli tvému původu, ale já tě ho zbavím.“

Svou mystickou silou mě nejen zbavil letitého rybího zápachu, ale také mě obdařil neustálou vůní.“

„Ano,“ řekl Bhíšma, „můj otec mi vyprávěl, že byl jednou okouzlen vůní, která pronikala lesem, a když ji následoval, našel tebe.

„Ano,“ řekla Satjavatí a pokračovala ve vyprávění o Parášarovi: „a na oplátku (této laskavosti) jsem se poddala světcovu objetí. Vytvořil kolem nás mlhu, abychom nebyli pozorováni.“

„Satjavatí potom porodila syna Vjásadévu, jehož si otec odnesl s sebou.

„A tak se narodil Vjása, největší ze světců a učenců. Slíbil mi, že ke mně přijde, budu-li ho potřebovat. Mohu ho zavolat myšlenkou. Je vlastně mým nejstarším synem. Jestli souhlasíš, zavolám ho!“

Bhíšma odpověděl:

„Ty sama musíš vědět nejlépe!“

Satjavatí začala myslet na Vjásu, který se okamžitě zjevil. Vysvětlila mu svůj problém a poprosila ho, aby zajistil trvání jejich rodu. Její prosbu přijal, ale požádal o rok času:

„Právě podstupuji období askeze, a není pro mne vhodné, abych přistoupil k ženě.“

Ale Satjavatí odmítla Vjásovy výhrady a nedala mu v této věci    na vybranou.

Vjása tedy pokynul:

„Nechť se dívky připraví! Já se vrátím.“

Satjavatí dala pokyn, aby se její první snacha jménem Ambika oblékla, zkrášlila a čekala ve své ložnici.

Když k ní Vjása přišel, cítila odpor k jeho vzhledu, oblečení, pleti, chlupatosti a nečistotě. Ulehla s ním, ale pevně zavřela oči. Poté Vjása Satjavatí řekl:

„Ambice se narodí krásné dítě. Bude vládnout této zemi, ale bude slepé, protože Ambika při početí zavřela oči.“

Satjavatí hned nabízela, aby přišel zase. Nabídla mu svoji druhou snachu Ambaliku. Dívka se připravila a taktéž Vjásu očekávala v ložnici. Když přišel Vjása, strachy zbledla.

Vjása pak řekl Satjavatí:

„Dítě, které se narodí Ambalice, bude udatné a vznešené, ale příliš bledé.“

Satjavatí přesvědčovala Ambaliku, aby to zkusila ještě jednou, a Vjásu prosila, aby podstoupil ještě třetí návštěvu. Než Vjása přišel znovu, Ambalika nastrojila svoji služebnou a podstrčila ji do postele místo sebe. Služebná byla smělá a vlídná, což Vjásu těšilo, a dítě se narodilo zcela v pořádku.

Nejstaršímu synovi, který se narodil slepý, bylo dáno jméno Dhrtaráštra. Druhý vzhledem ke své bledosti dostal jméno Pándu. Třetí, který se narodil služebné a byl bez vad, dostal jméno Vidura.

Dhrtaráštra vyrůstal pod ochranou Bhíšmy. Když dospěl a stal se mužem, našel mu Bhíšma vhodnou nevěstu. Byla to princezna z Gándháru a jmenovala se Gándhárí. Ta, aby se podělila se svým manželem o jeho osud, strávila zbytek svého života se zavázanýma očima. Dhrtaráštra kvůli své tělesné vadě předal moc mladšímu bratru Pánduovi, který měl dvě ženy, Kuntí a Mádrí.

Nastoupení Pándua na trůn bylo přijato s všeobecným souhlasem. Prokázal, že je chytrý a spravedlivý. Prestiž a sílu rodu Kuruovců rodu výšil tím, že si podrobil všechna sousední království. Po těchto namáhavých vojenských taženích hledal král Pándu odpočinek v ústraní. Žil uprostřed lesa na jižní straně himálajských svahů.

Jednoho dne při lovu zabil jelena, který byl právě v té chvíli pohroužen do láskyplných her s laní. Nebyl to ovšem obyčejný jelen. Byl obyvatelem nebeské říše, a než zemřel, krále proklel:

„Ke své smrti dospěješ právě ve chvíli, kdy se pokusíš o spojení se svou chotí.“

Král Pándu byl nešťastný a rozhodoval se, že opustí rodinný život. Představa, že by měl zemřít bez potomků a nikdy se nepřiblížit ke svým manželkám, pro něho byla strašná.

Jeho žena Kuntí k němu přistoupila a pravila: „V době svého mládí jsem dostala požehnání od mudrce Durvásy, jenž je velice vznětlivý člověk. Když navštívil dům mých rodičů, měla jsem možnost o něj náležitým způsobem pečovat k jeho spokojenosti. Durvása mi požehnal:

„Ať jsi matkou božských dětí.“

A naučil mě mantru, pomocí které mohu přivolat poloboha, jehož si vyberu, a užívat si s ním. Durvása měl dokonalou vizi a věděl, že Kuntí bude v budoucnu potřebovat pomoc. Když odešel, Kuntí byla zvědavá, zda požehnání opravdu funguje.

Mantrou zavolala Súrju, poloboha Slunce, který se před ní okamžitě zjevil ve vší slávě a řekl:

„Jaké je tvé přání?“

„Ne, ne, nic,“ koktala, „jen jsem si tak hrála.“

„Nemohu odejít, aniž bych naplnil požehnání, jehož se ti dostalo. Nemusíš se ničeho bát.“

Narodil se jí syn, který dostal jméno Karna – na těle měl brnění     a v uších náušnice. Aby se vyhnuli skandálu, Kuntí položila dítě do košíku a poslala ho po řece. Koš vylovila žena vozataje, která se jmenovala Rádha. Se svým manželem považovali dítě za dar Boží – ačkoliv si vždy přáli potomka, nemohli žádného počít. Oba proto dítě s velkou láskou a náklonností opatrovali.

Když si Pándu vyslechl příběh, řekl: „Bůh ti požehnal, abys naplnila jeho božský záměr. Mé prokletí mi po zbytek života bere možnost zplodit syna. Ty však můžeš být jedinečnou a požehnanou matkou. Už neztrácej čas. Připrav se na přijetí a uvítání polobohů! Nejdříve se modli k Dharmarádžovi (bohu smrti). Je nejspravedlivější mezi všemi nebeskými obyvateli a jeho syn povede náš rod vždy po správné cestě.

Kuntí se tedy připravila ve svém pokoji, meditovala o Dharmarádžovi a vyslovila mantru. Pán Dharmarádž se zjevil a po jejich spojení se narodil první syn. V době narození dítěte nebeský hlas oznámil: „Toto dítě bude nejlepší z lidí, věrné pravdě v myšlenkách, slovech i činech a požehnané silou a odvahou. Jeho jméno bude Judhišthira, „ten, kdo je vždy věrný pravdě“.

Pándu pobídl Kuntí, aby se modlila za druhého syna:

Kšatrija nemůže naplnit svůj život, pokud není obdařen tělesnou silou. Teď se modli za syna, který bude obdařen zcela výjimečnou silou.“

Kuntí tedy vzývala Vájua, poloboha větru, a obdržela syna tak silného, že když se odkutálel od matčina boku, způsobil menší zemětřesení. Toto dítě dostalo jméno Bhímaséna (Bhíma).

Potom Pándu opět přemýšlel:

„Musíme mít v rodině takového válečníka, s jehož silou by se nikdo nemohl měřit.“

Pándu a jeho žena Kuntí pak podstupovali askezi, a když uplynul rok, začali se modlit k nejvýznačnějšímu polobohu Indrovi, který je velmi štědrý. Poté, co Kuntí znovu porodila, nebeský hlas řekl:

„Tento syn bude všechny převyšovat svou energií, moudrostí a znalostí zbraní. Bude snadno ovládat každou zbraň a porazí všechny své nepřátele. Přinese slávu celému rodu.“ Toto dítě dostalo jméno Ardžuna.

Pánduova druhá žena Mádrí také toužila po dětech. Kuntí ji tedy naučila mantru a Mádrí po spojení s dvojčaty Ašviní Kumáry, lékaři polobohů, dala život nádherným dvojčatům Nakulovi a Sahadévovi.

Těchto pět bratrů – Judhišthira, Bhímaséna, Ardžuna, Nakula a Sahadéva – se tak stalo známými pod jménem Pánduovci.

Mezitím se Gándhárí a slepému králi Dhrtaráštrovi narodilo sto synů. Nejstarší z nich se jmenoval Durjódhana, další Duhšásana a tak dále. Po celý život se stavěli vůči Pánduovcům velice nepřátelsky.

Smrt Pándua, Dhrtaráštrova bratra, přišla náhle. Jednou byl v lese ve společnosti Mádrí stržen atmosférou, jarní náladou, mladými listy na stromech, barevnou květenou, zpěvem ptáků a pohybem živých tvorů. Nedokázal odolat půvabům Mádrí, jež ležela po jeho boku. Začal se s ní milovat navzdory tomu, že mu připomněla jeho prokletí, a zemřel tak během jejich spojení. Věrná Mádrí svěřila dvojčata do opatrování Kuntí a ukončila svůj život poté, co sama vstoupila do plamenů pohřební hranice za manželem.

Drónáčárja

Kuntí po smrti svého chotě, krále Pándua, společně s dětmi odešla ze zátiší Silvánu do Hastinápuru, aby zde žila pod ochranou slepého krále Dhrtaráštry a Bhíšmy. Dhrtaráštra se k Pánduovcům, synům svého bratra, a ke svým synům v tomto období choval stejně. Byli vychováváni, vzděláváni a trénováni bez zaujatosti. Děti si po celé dny hrály spolu. Soutěživý Bhíma však při každé hře z legrace a dětské naivity trápil své bratrance a tropil si z nich žerty.

Když Durjódhana, nejstarší syn slepého krále, viděl, že se stává terčem žertů a vtipů, byl tím popuzen. Bhíma mu třeba při chůzi nebo běhu zezadu podrazil nohy, nebo se stalo, že Durjódhana vylezl na strom a Bhíma svými mocnými pažemi třásl kmenem tak dlouho, dokud nespadl. Durjódhana se rozhodl, že své bratrance připraví o život, nebo se jich zbaví jinak. Zvláště Bhímy. Jednou ho omámil, otrávil, svázal a hodil do řeky. Ale Bhíma překonal působení drogy, zneutralizoval jed a vyplaval na hladinu.

Když Bhíšma našel svým synovcům kvalifikovaného gurua, učitele, jenž by mladé muže trénoval ve zbrani, Durjódhana si s hořkostí všiml, že učitel věnuje zvláštní pozornost Ardžunovi. Učitel se jmenoval Dróna a své žáky vedl velmi zodpovědně. Učinil z nich všestranné bojovníky, kteří si dokázali poradit v každé situaci. Velkou pozornost věnoval také svému synu Ašvatthámovi.

Ardžuna byl velice nadaný a nadšený žák. Proto tajně z úkrytu pozoroval všechny lekce, které Dróna Ašvatthámovi udílel. Brzy byl Ardžuna mistrem v ovládání meče, kyje a kopí či ve střílení šípů na cíl, jakkoliv to bylo obtížné. Se stejnou lehkostí dokázal bojovat na koni, na voze i bez nich a dokonce se sám utkat s velkým množstvím protivníků.

Vrcholem jeho schopností bylo, že uměl úspěšně vyslat zbraň zvanou astra. Byly to střely ovládané mystickými mantrami. To, co se svým lukem a šípy dokázal provádět, se zdálo zázračné.

Aby Dróna vyzkoušel své žáky, umístil jednou na vysokou žerď umělého orla a řekl jim, aby se na jeho povel pokusili oddělit orlovi hlavu od těla:

„Každý z vás mi řekne, co vidí v zorném poli, jakmile zamíří!“

Nejprve se zeptal Judhišthiry.

„Vidím tebe, strom a větve,“ odpověděl Judhišthira.

Dróna cukl hlavou a zakřičel:

„Stop, stop, ty nestřílej!“

Ostatní také popisovali, co vidí v zorném poli, ale i jim řekl, ať položí své luky. Nakonec přišel na řadu Ardžuna. Dróna se ho otázal:

„A co vidíš ty, Ardžuno?“

„Ptáka nade mnou.“

„Co vše z něho vidíš?“

„Pouze hlavu.“

„Kterou část hlavy?“

„Oko.“

„Střílej!“ rozkázal Dróna Ardžunovi, a ten hlavu ptáka s lehkostí sestřelil. Učitel Dróna ho s radostí objal a řekl: „Tomu říkám skutečné střelecké mistrovství!“ Takovýmto způsobem Ardžuna projevoval své neobyčejné nadání.

Jednou při koupání v řece napadl Drónu krokodýl a držel ho v zubech. Ardžuna okamžitě vystřelil pět šípů a rozsekal obludu na kousky. Za tuto službu mu Dróna prozradil tajemství, jak zacházet s tajnou a mocnou zbraní. Ale varoval ho:

„Bude-li zbraň vystřelena na slabšího nepřítele, může spálit celý vesmír. Zacházej s ní opatrně! Bez rozmyšlení ji můžeš použít, jen když se setkáš s neobyčejným nepřítelem. S touto zbraní v rukou tě nikdo nemůže přemoci.“

Bhíma a Durjódhana byli zkušení v ovládání kyje, v útoku i v obraně. Drónův syn Ašvattháma byl mistrem v zacházení s několika druhy zbraní a dvojčata Nakula a Sahadéva výborně zacházeli s mečem. Judhišthira byl nepřekonatelný jako vozový bojovník. Dróna nakonec oznámil slepému králi Dhrtaráštrovi:

„Tvoji synové dokončili své vzdělání. Není nic, co by se dále mohli učit. Teď je třeba předvést jejich schopnosti. Uspořádejme veřejné vystoupení!“

Na obrovské rozloze byly postaveny pavilony pro diváky a na vybraný den byly rozeslány pozvánky široko daleko. Král se svou manželkou a členy královské rodiny obsadili přední místa. Bylo přítomno mnoho princů z okolních zemí. Dróna, oblečen v bílém, vstoupil do arény, oznámil veřejnosti jména svých žáků a jednoho po druhém je představil. Zároveň oznamoval, jaké odbornosti dosáhli. Komentátor Saňdžaja si sedl vedle slepého Dhrtaráštry a podrobně mu popisoval, co se odehrávalo v aréně:

„Teď přichází Judhišthira. Nasedá na koně a vede ostatní. Jeho mladší bratři, seřazeni podle pozice a stáří, jdou za ním a každý nese svoji oblíbenou zbraň. Je to skutečně krásné. Diváci jsou nadšení, teď můžeš slyšet jejich výkřiky. Někteří odvrací hlavy ze strachu, že je mohou zasáhnout šípy.

Šípy však létají s velkou přesností. Zabodávají se dva prsty vedle těch, co sedí v předních řadách. Bravo! Bravo!

Nyní guru přichází ke každému žákovi zvlášť, aby jim veřejně požehnal. Vypadá tak šťastně!“

Král Dhrtaráštra nejprve naslouchal tomuto líčení situace s nadšením, ale za chvíli se velmi chladně otázal:

„A co moji synové? O nich jsi se nezmínil.“

„Ano, ano, jsou zde také a též září. Možná čekají na to, až budou na řadě.“

„Nic jsi mi nepověděl o Durjódhanovi.“

„Ó, právě vchází se svým kyjem vysoko nad hlavou. Bhíma mu čelí, mává kyjem jako divoký slon chobotem. Durjódhana je obklopen všemi svými bratry. Vypadá jako červená planeta s hvězdami. Jeho obličej srší hněvem, a jestli se utkají svými kyji, bude to nesnesitelné divadlo. Ale Ašvattháma, syn Dróny, stojí mezi tvými syny zpříma. Pohybuje se s lehkostí a jistotou mezi střetávajícími se horami. Byl požádán Drónou, aby Bhímu a tvého syna zkrotil a oddělil je od sebe. Ardžuna je ve středu jeviště. Ó, s jakou lehkostí ovládá astry a mantry, které obdařují jeho šípy silou. Teď jedním šípem vytvořil oheň, teď vodu, vzduch a bouři. Slyšíš? Teď mraky, teď zemi. Vytvořil kopce kolem. A teď, když použil jinou zbraň, všechno zase zmizelo.

Nyní je na válečném voze, a teď jde zase pěšky. Je tak obratný a rychlý! Právě vystřeluje dvacet šípů do otvoru ve volském rohu, který je spuštěný nad ním a zmítá se ve větru. Je to opravdu úžasný výkon a nádherná podívaná. Jeho učitel roní slzy radosti.“

Téměř u konce Ardžunova představení, když začalo vzrušení obecenstva opadat a hudební nástroje utichly, náhle u brány arény nastala vřava. Válečník dosud nikým nepovšimnutý, oděn do pancíře a s náušnicemi, tam stál v celé své nádheře a hromově vyzýval na souboj.

Byl to Karna, syn poloboha Slunce. Nikdo ho předtím nikdy neviděl. Jen Kuntí, když ho poslala po řece hned po jeho narození. Celý zářil a lidé se začali ptát:

„Kdo je ten mladík? Kdo je to?“

Válečník zdálky formálně pozdravil Drónu a ostatní starší a prohlásil:

„Umím všechno, co umí Pártha (Ardžuna), a ještě víc.“

S Drónovým svolením opakoval každý čin, který předvedl Ardžuna. To velmi potěšilo Durjódhanu a štěstím Karnu objal. Nalezl v něm protivníka Ardžuny. Požádal ho:

„Žij s námi a buď jedním z nás. Považuj vše, co máme, za své!“

„Bez váhání přijímám tvé přátelství,“ odpověděl Karna radostně. ,,Ale mám jedno malé přání. Pomoz mi ho splnit. Chci se utkat s Ardžunou v boji, muž proti muži.“

„Máš mé požehnání,“ řekl Durjódhana, „víme, že přemůžeš jakéhokoliv protivníka.“

Ardžunu tento rozhovor velmi podráždil a řekl:

„Jsi vetřelec. Přišel jsi nepozván, bez náležitostí, a já tě potrestám tak, jak si nerozvážný vetřelec zaslouží.“

Karna se bránil:

„Tato aréna je veřejná a já mám právo zde být jako každý jiný. A jako pravý kšatrija (bojovník) nepotřebuji plýtvat slovy a ztrácet čas tak, jak to dělají někteří slaboši z jiných kast, kteří se vyžívají pouze v nicotných řečech. Jestli ses naučil držet luk a šípy, nech je promluvit a hned uvidíš moji odpověď!“

Nyní se zástup rozdělil do dvou skupin. Bratři Pánduovci obklopili Ardžunu na jedné straně a Durjódhanovi bratři stáli na straně druhé. Dróna, Vidura a ostatní starší stáli nerozhodně mezi nimi. Kuntí, která podle několika znaků zjistila, že Karna je její syn, omdlela při pomyšlení, že by bratři mohli napadnout jeden druhého. Probrali ji santálovou pastou a růžovou vodou. Tou ji postříkal Vidura, jenž věděl o Karnově původu.

Ardžuna byl synem poloboha Indry, pána deště, mračen, blesků    a hromobití. Indra ho tedy ochraňoval. Polobůh seslal mračno a mlhu a Ardžunu zahalil. Karna, jenž byl synem poloboha Súrji, pána Slunce, se koupal v moři jasného světla a stál vystaven jako dokonalý cíl pro lučištníka. Vtom Krpa, mistr vojenské vědy a guru Dhrtaráštrových synů, promluvil ke Karnovi:

„Ó válečníku, prozraď nám prosím jména svého otce a matky a jméno královského rodu, ze kterého pocházíš. Když to vyjevíš, tento válečník Ardžuna se rozhodne, bude-li bojovat, či ne. On je synem krále. Uvědom si, že synové králů nepřistoupí na to, aby bojovali s muži nižšího původu.“

V tom okamžiku Karna sklopil zrak. Nemohl uspokojit protivníka formalitami rodu a původu. Stál jako hloupý.

Ale Durjódhana řekl:

„Já ho pro tento okamžik prohlašuji králem Angy, na což mám   autoritativní právo!“

Urychleně přivedl kněze do arény, provedl korunovační ceremonii a prohlásil Karnu králem Angy. Celé shromáždění to pozorovalo s velkým údivem.

„Teď je zde král a nemá námitek utkat se v boji s tebou, pouhým princem,“ řekl Durjódhana jízlivě. ,,Vidíš nad ním ten královský baldachýn?“

Ale žádné utkání se nekonalo. Souboj byl většinou jen slovní. Bhíma však vstoupil do rozepře a zpochybnil královský status Karny:

„Všiml jsem si před chvílí kočího, jak sestoupil z vozu, objal Karnu a povzbuzoval ho. To není vynikající vozataj, jakého bychom měli mít na bojišti, je to obyčejný sluha, který švihá koně a vozí svého pána     z místa na místo. Tento chlapík je sice rychle pasovaný na krále, ale přitom není ničím jiným než synem vozky. Jenom jdi, jdi člověče. Tvoje ruka je určena jen k tomu, aby práskala bičem, ne na to, aby zvedala meč nebo luk!“

„Karna je nejen králem Angy, snadno může být i vládcem celého světa,“ oponoval Durjódhana, „vyrovná se vám pěti, nebo i většímu množství bojovníků. Pokud ho někdo neuznává, ať nasedne do vozu    a napne rukama i nohama svůj luk!“

Obecenstvo se zmateně dohadovalo. Někteří byli pro, a jiní proti. V té chvíli slunce zapadalo za obzor, a protože se zápas nemohl konat po západu slunce, obecenstvo se rozešlo. Durjódhana svíral Karnovu ruku a vedl ho cestou lamp, které byly rozsvíceny právě pro něho.

Zakrátko Dróna shromáždil své žáky a oznámil jim:

„Nadešel čas, abych od vás dostal odměnu za výcvik a vedení, jimiž jsem vás obdařil. Na tento okamžik jsem čekal celý svůj život.“

Poté, co ho všichni ujistili, že mu dají, o co požádá, jim řekl:

„Chci, abyste vpadli do Paňčály a zajali krále. Jeho jméno je Drupada. Přivedete mi ho jako zajatce. Jestli uspějete, ukojíte moji celoživotní ctižádost!“

Pánduovci nepožadovali ani jediné slovo na vysvětlenou a ihned ho ujistili, že okamžitě vyrazí.

„Ano,“ řekl Dróna, ,,ale nejdříve si vyslechněte tento příběh. Když jsem byl mladý, žil jsem se svým otcem Bharadvádžem, který mě učil takovým způsobem, abych se i já, až nadejde ten správný čas, stal učitelem. Naučili jste se ode mne jen tolik, kolik mě naučil můj otec. Měl jsem tehdy spolužáka. Byl to syn krále Pršty. Denně přicházel    do naší poustevny, aby se mnou studoval, a pak si se mnou hrál. Byli jsme dobří přátelé. Když jeho otec Pršta zemřel, můj přítel se stal následníkem trůnu. Rozloučil se a ujistil mě, že když budu někdy potřebovat pomoc, mohu se na něj obrátit. Když se mi narodil syn Ašvattháma, můj otec už nežil a já jsem procházel těžkými časy. Dítě plakalo a chtělo mléko a já jsem ho nemohl sehnat. Byl jsem zoufalý. Rozhodl jsem se, že navštívím svého přítele v paláci a požádám ho o krávu. Jeho stráž mě u palácových bran zastavila. Vyzval jsem je, aby šli ohlásit princi – tak jsem ho znal – že ho jeho starý přítel přišel navštívit. Nechal mě až do večera čekat u bran. Pak mě dva strážní vedli k jeho důstojnosti, jako bych byl nějaký vězeň. Jak tak seděl     na vyvýšeném místě obklopen dvořany, díval jsem se na něho vzhůru a cítil jsem se jako žebrák.

„Kdo jsi a co chceš?“ zeptal se povýšeně. Řekl jsem mu, kdo jsem a že jsem ho přišel navštívit jako starého přítele.

„Přítel!?“ opakoval s úšklebkem a rozhlížel se kolem. Jeho dvořané se uctivě šklebili, dívali se na mě s údivem a potřásali hlavami. Opakoval jsem slovo přítel, načež král ze svého postu řekl:

„Ó, ty jeden nevědomče! Neuvědomuješ si, že nemůže existovat přátelství mezi osobami, které jsou na různých úrovních? Jak by král mohl být přítelem člověka, který něco potřebuje? Samozřejmě jsi přišel o něco požádat a cestoval kvůli tomu tak daleko. Vidím, že jsi bráhman v nouzi, ale nepožaduj přátelství. Není to možné. Vezmi si dar a jdi!“

Obrátil se ke dvořanovi, něco mu řekl a pak pokračoval:

„Mohlo se stát, že v nějakém období života nás okolnosti svedly dohromady, ale uvědom si, že čas všechno mění. Neexistuje taková věc jako stálé přátelství. To je dětská představa. Nyní můžeš jít. Přijmi dar, který ti přinesou, a běž!“

Stál jsem tam beze slova, vztekem bez sebe. Nedokázal jsem se vzchopit, abych se zmínil o svém dítěti. Nemohl jsem uvěřit, že je to ten samý člověk, který si se mnou hrával pod stromy naší poustevny   a pro kterého starší členové jeho rodiny každý večer přicházeli, aby si ho odvedli domů. Byl jsem příliš rozhněván, a kvůli tomu jsem se nezmohl na více slov než:

„Počkám na onen čas, o kterém mluvíš – a až nastane, dá mi příležitost, abych k tobě opět promluvil.“ Otočil jsem se a ihned odešel, zatímco oni běželi za mnou s různými druhy darů, které byly zavázané do uzlíku. Odhodil jsem uzel u palácových bran a šel jsem domů. Po této události jsem se toulal sem a tam, a když jsem přišel do tohoto města, potkal jsem Bhíšmu, který mě zaměstnal jako vašeho učitele. A teď žádám svoji odměnu. Jděte všichni a zaútočte na Paňčálu se svými nejlepšími vozy, zbraněmi a vojskem a přiveďte mi Drupadu jako vězně. Živého!“

Brzy vypukla válka a mladí muži byli rádi, že si mohou vyzkoušet svoji zručnost a umění se zbraněmi naostro. Po několika dnech se vrátili s žádanou kořistí, králem Drupadou jako zajatcem. Postavili ho před svého mistra Drónu, který k němu promluvil z vyvýšeného místa:

„Ašvattháma, můj syn, potřeboval jako dítě mléko. Tehdy jsem před tebe předstoupil s žádostí o pomoc, chtěl jsem kvůli němu krávu. Ašvattháma je dnes právoplatný válečník. Připojil se k mým ostatním žákům, aby přepadl tvé město. To vše bylo vykonáno na můj rozkaz. Kdybych chtěl, mohl bych ti vzít život, ale neměj strach. Nejsem mstivý a oceňuji památku našich chlapeckých let. Vrátím ti půl tvého království, aniž bys mě o to žádal. Druhou půlku si ponechám a budu tam vládnout, abychom si byli rovni. Budu i nadále tvým přítelem, o tom nemusíš mít pochyb.“

První lest

Dhrtaráštra, slepý král, v návalu náklonnosti prohlásil svého synovce Judhišthiru za právoplatného dědice, a ihned toho zase litoval.

Právoplatný dědic a jeho bratři vypadali, že berou své role až příliš opravdově. Bratři Pánduovci společně i jednotlivě vedli výpravy do okolních království, obsazovali jejich území a rozšiřovali království Kuruů. V očích veřejnosti se z nich stali hrdinové a o jejich hrdinských činech se často hovořilo.

Od té doby, co Dhrtaráštra nastoupil na trůn a stal se králem, se neustále ptal svých vyzvědačů:

„O čem lidé mluví?“

Zvědové hlásili, že na tržištích se mluví o Ardžunových hrdinských činech, o výkonech Bhímy a o velikosti Judhišthiry. Král by rád slyšel něco o svých synech, ale o Durjódhanovi a jeho bratrech nepadla žádná zmínka.

Zavolal si tedy ministerského předsedu, prohnaného muže zběhlého v politice, a důvěrně se ho otázal:

„Všiml sis, jak se Pánduovci snaží být populární a zastiňují všechny ostatní? Vůbec mě to netěší. Moji synové jsou stejně nadaní jako oni. Pánduovci zacházejí příliš daleko. Poraď mi prosím. Vždyť ty víš, co mám na mysli!“

Ministr byl lstivý a mazaný, a tak odpověděl:

„Ano, ano, rozumím. Chystal jsem se to nadhodit sám.“

A začal králi vysvětlovat, jak by se měl ochraňovat před nepřáteli zvenčí a zevnitř a být co se týče vlastní ochrany nelítostný. Řekl:

„Udržuj své zuby stále ostré, abys to byl ty, kdo se jako poslední smrtelně zakousne. Měl by ses bát i těch, od kterých zradu neočekáváš. Nikdy nikomu nedůvěřuj a nikdy svoji nedůvěru nedávej najevo. Pro krále by neměli existovat známí ani příbuzní, pokud mi to dovolíš takto říci. Musíme umístit zvědy nejen do cizích zemí, ale i do našeho středu, do veřejných sadů, do zábavních podniků, chrámů, hospod, do domů ministrů, předních kněží a soudců, právoplatných i možných dědiců a také k vrátným a vozatajům… Náš zdroj informací musí být široký a nekonečný. Každé hlášení je třeba zkoumat a analyzovat! Už dlouho přemýšlím o různých druzích bezpečnostních opatření, která by v tomto paláci měla být zavedena. Ale až teď se o tom odvažuji promluvit.“

Lstivě a s oklikami navrhl, že král by měl poslat své synovce do vyhnanství. Když si Durjódhana byl jist, že sebedůvěra krále byla otřesena, našeptával mu v soukromí jeho komnaty:

„Musíme si hledět našeho bezpečí. Nadešel čas. Naši zvědové hlásí, že občané očekávají v nejbližší době korunovaci Judhišthiry. Králi, udělal jsi chybu, když jsi ho jmenoval dědicem trůnu. Lidé z toho vyvozují, že odstupuješ kvůli své tělesné vadě, protože jsi to již jednou udělal z náklonnosti ke svému bratru Pánduovi. Musíme se probudit! Já se budu snažit, aby se od nich odvrátily důležité vrstvy společnosti. Budu jim dávat řády, povýším je, a pak budou mluvit v náš prospěch. To všechno se ale musí dít postupně. Mezitím bude důležité, abychom se zbavili Pánduových synů a vyhnali je z města. Alespoň na přechodnou dobu.

Jestliže se syn Pándua stane králem a po něm jeho syn, jeho bratři nebo jejich synové, jsme ztraceni. Ty však nemáš důvod se bát. Po dobu svého života jsi zajištěn, protože je zde Bhíšma. Pánduovci se tě neodváží dotknout. Ale ostatní, syny slepého krále, čeká záhuba.“

Dhrtaráštra čekal na příležitost, kdy by si mohl promluvit s Judhišthirou. Ten byl zaměstnán povinnostmi následníka trůnu. Sjednocoval území, která pro krále dobyl, naslouchal stížnostem veřejnosti a prováděl inspekci armády. Povzbuzoval generály slovním oceňováním a řády. Byl přístupný všem a zřídkakdy znepokojoval svého strýce záležitostmi státu.

Dhrtaráštra čekal dva dny a pak si Judhišthiru pozval:

„Ó, jak těžce pracuješ,“ řekl, „jsem opravdu šťastný, že mi pomáháš. Osvobodil jsi mě od moře namáhavé práce. Cítím však, že potřebuješ změnu. Odpočiň si. Přemýšlel jsem o tom, kam bys měl jít, jestli chceš…“

Odmlčel se, jako by přemýšlel o několika možnostech. Panika z něho udělala lstivého prolhance. Již dávno se rozhodl dát na radu Durjódhany a poslat Judhišthiru do místa zvaného Varanávata, které leží v bezpečné vzdálenosti od hlavního města.

Dhrtaráštra pokračoval:

„Během nastávajícího Šivova festivalu bude město plné oslav a veselí a nemám pochyb o tom, že si odpočinek vychutnáš. Vezmi s sebou matku i bratry. Nezapomeň na mnoho darů, abys jimi mohl podarovat herce, umělce a učené muže. Buď tam tak dlouho, jak se ti zlíbí. Koneckonců následník trůnu se musí seznámit se všemi částmi své země. Také by měl být viděn všemi poddanými, než nastoupí na trůn.“

Judhišthira dobře porozuměl důsledkům jeho velkolepé nabídky. Své myšlenky si však nechal pro sebe. V den, který byl určen astrology, opustil svého strýce a vydal se s bratry a matkou na vozech do Varanávaty. Velká skupina občanů ho následovala a několik z nich projevilo své starosti a pochybnosti o králových motivech. Judhišthira je utišoval:

„Náš král je náš otec. Stará se o naše blaho. Myslí to s námi dobře, a až si odpočineme a užijeme slavnosti, vrátíme se sem.“

Bhíšma, Dróna a jiní starší doprovodili Pánduovce kus cesty jako čestný doprovod a pak se vrátili.

Vidura je však doprovázel až na hranice města a stále je obklopovala i skupina občanů.

Než se Vidura rozloučil, utrousil varování:

„Ten, kdo rozumí svému nepříteli, nemůže být nikdy zraněn. Člověk by si měl uvědomit, že zbraně mohou být ostré, i když nejsou z oceli, a že mohou zaútočit, není-li pozorný.

To, co stráví dřevo a slámu, nikdy nemůže proniknout do tunelu. Pamatuj, že šakalové se v nouzi vynořují z mnoha východů z podzemí. Poutníci mohou znát směr podle hvězd a přečkat díky pevnosti své mysli.“

„Díky, rozumím ti,“ odpověděl Judhišthira.

Později, když je i ostatní opustili a oni pokračovali sami, Kuntí poznamenala:

„Než jste se s Vidurou rozloučili, rozmlouvali jste velmi zvláštním způsobem. Nerozumím tomu. Co to bylo?“

„To pochopíš časem. Teď o tom nemluvme,“ odpověděl jí Judhišthira.

Občané Varanávaty přivítali Pánduovce s velkým nadšením. Byli pozváni do několika domů. Splynuli s davem a užívali si vzrušení Šivových oslav. Mezi těmi, kdo je s horlivostí přivítali, byl i architekt Puróčana, Durjódhanův agent. Nabídl Pánduovcům přepychové sídlo „Dům radosti“. Mělo nádherné ložnice, koberce a pohovky na zakázku a bylo bohatě zásobeno jídlem a pitím. Pět bratrů a jejich matka měli každý své pokoje s úplným pohodlím. Když je Puróčana nechal o samotě, vzal Judhišthira matku stranou a řekl:

„Ten hloupý chudák si myslí, že nic nevíme. Právě o tomhle jsme   s Vidurou rozmlouvali. Matko, Vidura nás varoval. Když se trochu hlouběji nadechneš, ucítíš ten zápach oleje, pryskyřice a slámy. To vše je nacpáno za těmi zlatými stěnami. Ten muž zde žije jen proto, aby nevzniklo podezření. Čeká na povel našeho milého bratrance       k založení požáru. Musíme se mít na pozoru. A nedejme najevo, že něco víme!“

Jak se dalo očekávat, o několik dní později přišla tajná zpráva od Vidury. Posel se představil citováním části Vidurova rozhovoru s Judhišthirou.

„Pamatuj, že šakalové se v nouzi vynořují z mnoha východů.“

„Porozuměl jsem,“ řekl Judhišthira.

Posel pokračoval:

„Jsem zkušený v kopání dolů. Dokáži vytvořit podzemní chodby.“

Judhišthira ho vzal stranou a horník pokračoval:

„Puróčana dostal rozkaz, aby počkal na tmavou polovinu měsíce   a založil požár čtrnáctého dne o půlnoci, až budete spát.“

Judhišthira se neradostně usmál a řekl:

„Ó, jaká laskavost.“

„Já však dokončím práci mnohem dřív,“ řekl horník. „Mohu si prohlédnout sídlo a vybrat správné místo na výkop? Nikdo totiž nesmí slyšet zvuk našich sochorů.“

V centrální části domu, v místnosti s tlustými stěnami a za zavřenými dveřmi začal horník kopat. Dával dobrý pozor, aby nevzbudil Puróčanovo podezření. Jakmile byla jáma hotová, horníkovi muži zůstali v ní. Jáma byla zakryta deskami a zamaskována. Horníci pak pokračovali v budování podzemní chodby. Puróčana dál bez jakéhokoliv podezření hrál roli hospodáře a správce domácnosti Pánduovců. Obyvatelé Varanávaty neměli ani zdání o intrikách. Radovali se, že mohou mít Pánduovce mezi sebou.

Jakmile byl tunel hotový, Kuntí pozvala veřejnost na velkou slavnost. Když byli hosté pohoštěni a vyprovodili je, řekl Judhišthira svým bratrům:

„Nastal čas, abychom šli také.“

Otevřeli tajný vchod, a když byli všichni uvnitř, Bhíma zůstal  a úspěšně zapálil dům. Začal s pokojem, ve kterém spal Puróčana. Nastal velký požár. Materiál byl prudce hořlavý a velmi rychle vzplanul. Než se město vzbudilo, Pánduovci byli daleko v chodbách. Na břehu řeky, kde tunel končil, je očekával člun. Lodník byl najatý Vidurou a prokázal svoji důvěryhodnost opakováním stejného hesla:

„Pamatuj, že šakalové se vynořují z mnoha východů.“ Poté je převezl do bezpečí na druhou stranu řeky. Tam vešli do hustého lesa, kde se bez cíle toulali s přáním být co nejdál od Hastinápuru.

Když se rozšířila zpráva, že Pánduovci zahynuli v ohni, zavládl mezi lidmi velký smutek, ale někteří se potají radovali. V sídle zvaném „Dům radosti“ byly nalezeny ohořelé zbytky ženy a pěti synů, ale nikdo nebyl schopen s určitostí říct, čí těla to ve skutečnosti byla. Král Dhrtaráštra nečekal, že jeho ochranná opatření zajdou tak daleko,      a měl teď výčitky svědomí. Uspořádal velké pohřební obřady za drahé zemřelé a v celém království vyhlásil smutek.

Baka obtěžuje Ékavratu

V lese Bhíma dával pozor, zatímco bratři a matka únavou usnuli. Jeho srdce krvácelo, když je pozoroval, jak leží na holé zemi. V myšlenkách na jejich strádání mu skřípaly zuby a přísahal pomstu svým příbuzným. Protože byl fyzicky silný a měl odvahu, dokázal jejich utrpení zmírnit. Dokonce je nosil na ramenou, když jeden nebo druhý měli bolesti nohou nebo byli unaveni.

Jednoho dne se setkal s rákšasou (démonem), který se schovával v horské jeskyni, číhal u mnoha cest a pojídal všechny lidi, kteří lesem procházeli. Bhíma ho zabil a zajistil tak bezpečí dalším lidem, kteří tudy později putovali.

Po této události se rákšasova sestra Hidimba do Bhímy zamilovala. Přijala krásné lidské tělo a porodila mu syna jménem Ghatotkača, který v každé krizi přišel otci na pomoc a hrál důležitou roli v pozdějším boji.

Cesta před nimi se zdála stejně nekonečná jako ta za nimi. Ztratili směr a cíl. Jedli kořínky, drobné ovoce a bobule. Prošli mnoho lesů, přešli četné hory a přeplavili se přes mnohá jezera a řeky. Putovali směrem od Hastinápuru.

„Máte nějakou představu o tom,“ poznamenala Kuntí, ,,kde a kdy se zastavíme?“

„Ne,“ řekl Judhišthira, „ale nemám pochyb o tom, že v pravém okamžiku budeme vedeni.“

Neustále pokračoval a ostatní ho následovali. Jednou odpočívali u jezera po večerní koupeli a modlitbách a náhle spatřili ctihodnou návštěvu. Byl to jejich slavný praděd Vjása.

„Vidíte ty dvě pěšiny?“ ukázal Vjása. „Jděte po té vlevo a přijdete do města jménem Ékavrata. Tam vás nikdo nepozná a nebude sledovat, je tam bezpečno. Budete se muset chovat jako bráhmani, žít tiše a trávit tam svůj čas. Váš osud a podmínky se změní. Buďte trpěliví. Vidím, že nakonec dosáhnete vítězství. Věřte, že opět budete žít ve svém paláci, vládnout zemi, dávat almužnu a dary potřebným    a pořádat velké oběti, jako rádžasúja a ašvamédha.“

Ve městě Ékavrata představil Vjása Pánduovce pohostinné rodině, která jim nabídla útočiště. Žili klidně, až na hlodající vzpomínku na své příbuzné a jejich hanebnosti. Judhišthira je vždy utišoval svou filozofií odevzdanosti a doufání. Jejich denní život se brzy ustálil. Jako bráhmani chodili městem a žebrali o almužnu. Vraceli se s dary a pokládali je před svoji matku, která je mezi ně rozdělila. Bhímovy potřeby byly větší než potřeby ostatních, a proto dostával největší díl. Tak plynul jejich těžký život, až jednoho dne našli své hostitele, jak se mezi sebou dohadují. V jejich tichém bědování bylo mnoho sklíčenosti a nářku. Nakonec Pánduovci požádali o vysvětlení.

„Na kraji města žije rákšasa,“ řekli smutně jejich hostitelé, ,,který nás nechá na pokoji jen pod podmínkou, že mu postupně každý dům pošle vůz rýže a dva buvoly. Je tak nenasytný, že sní všechno jídlo, dva buvoly a nakonec i toho, kdo mu jídlo dovezl. Neodvažujeme si stěžovat, protože vyhrožuje, že zničí celé město, kdyby někdo projevil odpor. Na mnoho domů už došlo a teď jsme na řadě my. Já chci být tím, kdo se tam vydá. Tak uchráním mladší členy rodiny. Ale ostatní to odmítají a chtějí být tou obětí sami, aby zachránili druhé. Nevím… nejlepší by bylo, kdybychom byli všichni pozřeni tím démonem, aby nikdo nenaříkal nad ostatními.“

Kuntí zvážila situaci a obrátila se na Bhímu.

„Dnes rákšasovi povezeš jídlo ty.“

Bhíma okamžitě souhlasil, ale Judhišthira se ho pokusil zastavit:

„Nemůžeme vydat v nebezpečí Bhímu, Ardžunu ani dvojčata. Ta nejsou tolik odolná. Jídlo povezu já. Pokud se nevrátím, Bhíma a Ardžuna jsou schopni vést vás těžkými dny.“

Ale Kuntí trvala na svém:

„Ať jde Bhíma. On se vrátí!“

A tak Bhíma tlačil vůz plný jídla a za sebou táhl dva buvoly. Přijel na kraj města, a než vstoupil do lesa, odehnal zvířata a zařval silným hlasem démonovo jméno:

„Bako, vylez ven!“

Řval opakovaně a začal pojídat jídlo sám.

„Hej, ty bídníku, pojď a podívej se, jak jím!“

Démon vyšel s hromováním ven:

„Kdo jsi, že mne voláš jménem?!“

Byl zuřivý a obrovský. Bhíma pokračoval klidně v jídle, aniž by se otočil a podíval se na něj. Démon k němu přišel zezadu a zařval. Když zpozoroval Bhímovu lhostejnost, udeřil ho do zad, ale ani to Bhímu nevyvedlo z míry. Pokračoval klidně v jídle.

„Kdo jsi, že jíš jídlo určené pro mě?! A kde jsou zvířata?!“

„Zvířata? Buvoli? Ti se někde v klidu pasou. Odehnal jsem je. Dnes je mít nebudeš, nebudeš jíst nic! Dnes se postíš!“

Bhíma nebyl znepokojen, ani když mu rákšasa bušil na záda, a dodal:

„Jenom nemám rád, když mě někdo vyrušuje při jídle. Musíš se učit čekat!“

Rákšasa byl zpočátku zmaten a pak se zmohl na několik ran. Ale Bhíma ho s plnými ústy pouze plácl, jako by to byl nějaký brouk na jeho zátylku. Rákšasa se ho teď snažil odtáhnout od hromady jídla a chtěl ji sníst sám, ale nedokázal to. Když se pokoušel sáhnout na jídlo, Bhíma jeho ruku netečně odrazil.

„Mám hlad, jak se odvažuješ?!“ zařval rákšasa, až se to z lesa vrátilo ozvěnou.

„Sním tě!“

„Ó ano,“ řekl Bhíma, ,,vím, že ty, co ti dovezou jídlo, dokážeš schlamstnout jako nějaký zákusek. Ale věř, že to už víckrát neuděláš!“

Každý rákšasův pokus sníst hromadu jídla byl zmařen Bhímou, který se touto hrou nesmírně bavil. Rákšasa se pokoušel Bhímu zadusit, ale všechny jeho pokusy byly zmařeny. Bhíma se nepohnul, dokud nedojedl poslední drobky jídla, které dovezl. Pak se otočil, aby se vyrovnal se svým protivníkem.

Nastal ukrutný boj. Vytrhávali obrovské stromy, metali balvany, házeli kameny a mlátili jeden druhého pěstmi. Nakonec Bhíma rákšasu zvedl nad hlavu, roztočil ho a praštil s ním o zem. Démon bezvládně ležel, Bhíma na něho prudce klekl a zlomil mu vaz.

Obyvatelé města byli naplněni vděčností a s údivem se Bhímy ptali, jak to, že je jako bráhman obdařen takovou silou a udatností, válečnickými schopnostmi kšatrijů. Pánduovci zamluvili Bhímův talent a řekli, že použil jisté esoterické mantry, pomocí kterých může porazit i toho nejstrašnějšího nepřítele.

Brzy bylo pro Pánduovce nezbytné z pohostinného domu odejít, protože by se mohlo prozradit, že to nejsou bráhmani, ale kšatrijové. Navíc je jeden pocestný informoval, že Drupada, král Paňčály, vyhlásil svajamvaru pro svou dceru a rozeslal pozvání široko daleko, aby se případní ženichové shromáždili v určený den v jeho paláci           a nevěsta si mohla vybrat.

Draupadí

Drupada velmi trpěl porážkou od Drónových žáků. Toulal se po celém kraji, až našel gurua, který ho poučil, jak získat syna, jenž by zabil Drónu.

Drupada se modlil a provedl oběť, při níž z posvátného ohně povstali syn a dcera. Syn se narodil se zbraněmi a ve zbroji a všechno naznačovalo, že by se z něho mohl stát vynikající válečník. Byl pojmenován Dhrštadjumna, „ten, kdo se narodil s kuráží, zbraněmi a ozdobami“. Dcera byla krasavice tmavé pleti. Říkali jí Draupadí a také Paňčálí.

Svajamvara pořádána pro Draupadí byla událostí, která by se neměla zmeškat. A tak se Pánduovci a jejich matka vydali do Paňčály. Tam se ubytovali v nenápadném domě v Hrnčířské ulici. Každého dne zrána chodili po žebrotě a přinášeli, co vyžebrali. Matka je potom podělila.

V den svajamvary Pánduovci opustili dům brzy a připojili se k zástupu směřujícímu do paláce. Obrovská plocha byla vyčištěna a byly tam postaveny galerie určené k ubytování návštěvníků a mladých mužů ucházejících se o ruku princezny. Princové přijeli na koních a vozech, byli vystrojení a měli s sebou velkolepé zbraně.

Den začal vybranými ceremoniemi, které prováděli královští kněží. V příslušnou hodinu vstoupila Draupadí do arény, rozhlížela se kolem a tím rozbušila všechna mladá srdce. Byla doprovázena svým bratrem Dhrštadjumnou. Dhrštadjumna vyhlásil, že ti, kteří jsou vyvolení, aby byli ověnčeni princeznou, musí natáhnout tětivu na luku, který je na podstavci, a vystřelit pět šípů na otáčející se cíl nad nimi. Musí se však při tom dívat na odraz v pánvi s olejem pod zavěšeným cílem.

První, kdo přistoupili, byli princové z válečnické kasty, ale většina  z nich to vzdala jen při pohledu na luk. Jeden nebo dva si luk upustili na palec. Někteří dokonce ani nedokázali napnout ocelové lanko, které sloužilo jako tětiva. Draupadí pozorovala průběh výběru s úlevou. Viděla prince ve skvělých válečnických oblecích, jak přicházejí nadutě a povzneseně a hned zase spěšně odcházejí   a odjíždějí na svých koních. Poznámky, vtipy a smích naplnily ovzduší.

Kuruovci stáli ve skupině v rohu haly a s pohrdáním pozorovali příjezdy a odjezdy princů. Karna, nejnadanější mistr v zacházení se zbraněmi a lukem, tam byl také, vedle Durjódhany, jehož bratři a nohsledi zaujali čestná místa a vysmívali se kandidátům, kteří propadli. Ale jejich výsměch ustal, když byli na řadě oni. Princezna se chvěla. Modlila se, aby byla před Kuruovci ochráněna.

S obavami pozorovala, jak se Karna přiblížil k luku a zdvihl ho, jako by to byla hračka. Postavil ho a natáhl tětivu. Ale v okamžiku, kdy namířil na cíl, bylo slyšet Draupadí, jak prohlásila:

„Já ho nechci!“

Karna pustil luk a s kyselou tváří odešel na své místo.

Durjódhana zavrčel a šeptem řekl:

„Princezna nemá právo mluvit. Jestliže natáhneš tětivu a trefíš cíl, musí tě přijmout. To je podmínka. Jinak ji můžeš unést. Jdi zpět a zvedni luk! My tě podpoříme.“

„Ne, ne,“ řekl Karna, „já ji nechci!“

Na shromáždění stála nepozorovaně velká osobnost, která měla v Mahábháratě později sehrát klíčovou roli. Byl to Kršna (Nejvyšší Osobnost Božství), král Dváraky. Kršna byl osmé zrození Višnuovo  a zjevil se v rodě Jaduovců z důvodu, který sám později na Kuruovském bitevním poli vysvětluje:

„Abych ochránil ctnostné a vyhladil ničemy a abych znovu nastolil spravedlnost, objevuji se věk za věkem.“

Kršna zašeptal svému bratru Balarámovi po svém boku:

„Tito bráhmani nejsou nikdo jiný než Pánduovci, kteří, jak se říká mezi lidmi, uhořeli v ohni. To vše bylo předurčeno. Ještě o nich hodně uslyšíme.“

Nyní nastal velký rozruch, protože z bráhmanské skupinky se zvedl Ardžuna. Následovaly výkřiky protestu:

„Jak to, že se bráhman opovažuje vstupovat do soutěže, která přísluší jen válečnické kastě? Ať se bráhman drží svých písem!“

Ale král Drupada řekl, že se ve svém vyhlášení nezmínil o kastě. Zkusit štěstí při tomto obřadu mohl kdokoliv.

Draupadí úzkostlivě sledovala, jak Ardžuna přistoupil k luku. Nejenže ho napjal, ale také opakovaně zasáhl cíl. Znovu a znovu, celkem pětkrát. Draupadí k němu přistoupila s květinovou girlandou a pověsila mu ji kolem krku. Tím byli zasnoubeni. Ardžuna ji vzal za ruku a odváděl ji pryč.

Okamžitě nastal rozruch:

„Byli jsme podvedeni! Jak může bráhman vyhrát kšatrijskou nevěstu? Nedovolíme to. Smrt králi Drupadovi! Unesme tu dívku!“

Nastal velký boj. Bhíma, veliký silák mezi Pánduovci, vyzbrojen dvěma obrovskými kmeny stromů, které vytrhl v parku, chránil Draupadí, jež byla odváděna do domu v Hrnčířské ulici.

Kuntí byla právě v kuchyni, když její synové přijeli. Bhíma byl veselý a volal už ve dveřích:

„Matko, pojď se podívat, jakou „bhikšu“ (almužnu) jsme ti dnes přinesli!“

Aniž by se Kuntí podívala, z kuchyně odpověděla:

„Dobře, rozdělte se mezi sebou!“

„Ó!“ vykřikl Bhíma. „Ó, ó!“ volali všichni a to největší „ó!“ bylo od Ardžuny, který tu dívku vyhrál.

Matka vyšla ven, aby zjistila, proč je tam takový hluk a křik.

„Ó, kdo je to? Tys vyhrál tu dívku, Ardžuno?“

Plná radosti stiskla dívce ruku.

„Ardžuno, tys vyhrál tu nevěstu, princeznu, tak překrásnou dívku? Tak tys přece jen soutěžil? Nikdy jsem nevěřila, že to myslíš vážně s tím, že tam půjdeš. Riskoval jsi. Vždyť jsi mohl být prozrazen nepřátelům. Ale jsem opravdu šťastná, že mohu přivítat takovou snachu! Řekni mi… pojď dovnitř.“ Měla bezmeznou radost. Její syn vyhrál tu největší soutěž a vším prošel bezpečně a slavně.

„Pojď dovnitř, jen pojď!“

Pánduovci vešli za ní. Matka rozprostřela koberec a vyzvala nevěstu, aby si sedla. Ale Draupadí se jako vychovaná snacha neposadila, při pomyšlení, že by matka a ostatní muži měli stát. Navíc byla ještě celá roztěkaná.

Nastala trapná chvíle. Pět bratrů stálo nejistě kolem a Draupadí postávala se sklopenýma očima. Snažila se, aby nemusela pohlédnout na pět mužů, kteří se o ni měli podělit, kdyby měl být matčin příkaz uskutečněn. Jak velkou tíseň musela cítit tato dívka, která si myslela, že je provdána za jednoho muže, a přitom byla neočekávaně vržena mezi další čtyři.

Draupadí se snažila, jak nevtíravě jen mohla, sledovat těchto pět bratrů a při tom se divila tomu, jaký vrtoch osudu ji přivedl do této situace. Kuntí se pokoušela objasnit svůj pokyn a řekla s úsměvem:

„Ale já jsem nevěděla, co tím myslíte, když jste volali, že jste přinesli „bhikšu“. Myslela jsem si, že to byla každodenní almužna.“

Její hlas slábl. Silák Bhíma, neschopen jemností v řeči, se pokoušel vše vysvětlit:

„Já… chtěl jsem být vtipný… myslel jsem…“

Byl to Ardžuna, kdo přerušil trapnou chvíli:

„Matko, tvé slovo bylo pro nás vždy rozkazem a jeho autorita je nezvratná! Nemůže tomu být jinak! Rozdělíme se o Draupadí, jak jsi nařídila!“

„Ne, ne, ne!“ křičela matka a Judhišthira se přidal:

„Ardžuno! Proč dáváš tak pošetilý návrh? Žertuješ snad? Žena, která je provdána za jednoho muže, je manželka. Ale žena, která je provdána za dva, tři, čtyři nebo pět mužů, je lehká žena. Taková žena je hříšná. Kdo to jakživ slyšel?!“

„Nedělejte z nepozorné rady takový problém!“ bránila se Kuntí. „Cítím se pak nešťastně a provinile, synové moji. Ať vás takové násilí ani nenapadne!“

Ale Ardžuna stále oponoval:

„Nedělej ze mne hříšníka. Není pěkné mě zatracovat, abych trpěl za hřích neuposlechnutí matčina příkazu. Ty, můj nejstarší bratře, jsi muž rozhodné mysli a víš, co je dobré a co špatné. My čtyři bratři budeme vázáni tvými slovy. Musíš nám poradit, co je dobré a správné! Poraď nám a my splníme to, co řekneš. Ale měj prosím na paměti, že nemůžeme porušit matčin příkaz.“

Když to dořekl, všichni bratři zkoumali obličej dívky a jejich srdce tloukla rychleji, protože Manmatha, polobůh lásky, se začal projevovat, vařil jim krev a zasahoval jejich zrak.

Judhišthira přemýšlel jen chvíli. Připomněl si slova věštce, který tuto situaci předpověděl. Rozhodl se obejít žárlivost mezi bratry a prohlásil:

„Tato vzácná bytost by měla být ženou nás všech!“

Král Paňčály, otec Draupadí, povolal Pánduovce, aby s nimi dojednal přípravy na svatbu. Pět bratrů a jejich matka byli pozváni do paláce, kde byli poctěni a pohoštěni. Provedli je palácem a ukázali jim pozemky, na kterých byly různé vzácnosti, ovoce, památky, umělecká díla, obrazy, řezby, zlatem vykládané kůže, nevšedně tvarovaný nábytek, zemědělské nástroje, vozy, koně a podobně. Když procházeli místnostmi, kde byly zbraně, jako meče, štíty a válečnické náčiní, pět bratrů zvedalo jednotlivé předměty, obdivovali je a hodnotili. V této části paláce strávili víc času než kdekoliv jinde.

Když to král Drupada zpozoroval, podezříval je, že jsou to válečníci, třebaže vystupovali jako kněží. Jakmile se vrátili a pohodlně se posadili, král se obrátil přímo k Judhišthirovi:

„Vím, že budeš vždy mluvit pravdu. Řekni mi, kdo jste!“

A tak Judhišthira odhalil svoji totožnost a totožnost svých bratrů. Vyprávěl mu o jejich soužení a zkouškách, které je provázely od doby, kdy před rokem opustili své království.

Král Drupada poté prohlásil:

„Nyní se radujme, že se dnes tvůj bratr Ardžuna, muž silných paží, ožení s mou dcerou. Oslavme toto spojení dvou rodů ve velkém stylu. Ať je dnes každý na tomto světě šťastný!“

Judhišthira odvětil:

„Jsem nejstarší a pořád ještě svobodný a podle našich zákonů se musím první oženit já. Prosím, uděl mi požehnání, abych se mohl oženit první!“

„Dobře, ať se tak stane!“ řekl král bez přemýšlení o možných následcích. „Ty jsi nejstarší a moje dcera nyní patří do vaší rodiny! Jestliže ses rozhodl oženit první, máš možnost, nebo ji můžeš dát kterémukoliv z bratrů. Nemám, co bych dodal.“

„Nyní,“ řekl Judhišthira tiše, „se Draupadí bude muset provdat     za nás všechny.“

Vysvětlil, k čemu došlo, a dodal:

„My jsme si vždy vše rozdělili a nikdy od toho neustoupíme!“

Král byl ohromen. Když se probral z překvapení, řekl:

„Jeden muž si může vzít mnoho žen, ale nikdy nebylo nikde povoleno, aby si jedna žena vzala několik mužů. To je něco, co se nikdy nesmí za žádných okolností stát. Člověk čistého srdce jako jsi ty – ty, jenž jsi vyzbrojen poznáním… řekni, jaká ďábelská síla tě ovlivnila, abys takto mluvil?“

Judhišthira se ho snažil uklidnit:

„Právo a spravedlnost jsou velmi složité. Vím, že se od nich neodchyluji. Ó přemožiteli světů, neměj obavy!“

Král tedy pravil: „Prosím, promluvte si o tom ty, tvá ctěná matka a moje dcera, a pak mi řekněte, co má být vykonáno.“

Vtom tam přišel světec Vjása. Po všech formalitách a pozdravech ho král požádal: ,,Poraď nám, prosím. Může si žena vzít pět mužů?“„Ne vždy,“ odpověděl Vjása „ale v tomto zvláštním případě je to v pořádku. Nyní poslouchej.“ Povstal a šel s Drupadou do královské komnaty. Ostatní je zpovzdálí následovali a počkali venku.

Nalajání a Moudgalja

„Tvá dcera,“ řekl Vjása, „se v minulém životě jmenovala Nalajání a byla jednou z pěti ideálních žen v naší zemi. Byla provdána za světce, který se jmenoval Moudgalja. Trpěl velmi těžkou nemocí, leprou. Měl odpudivý vzhled a odporné zvyky a byl velmi protivný. Ona však byla ke stavu jeho těla úplně lhostejná a jako jeho manželka mu projevovala tu největší oddanost. Poslouchala všechny výstřední příkazy, snášela jeho náladovost a pojídala zbytky z jeho talíře.

To vše dělala bez zdráhání nebo protestů v mysli a úplně popřela své vlastní já. Takto spolu strávili mnoho let. Až jednoho dne jí manžel řekl:

„Ó překrásná, dokonalá manželko na této Zemi. Zakusila jsi tu nejtěžší zkoušku a vyšla z ní bez újmy. Věř, že nejsem ani starý, ani nemocný, ani bezohledný. Přijal jsem tento neřestný a odpuzující vzhled, abych tě vyzkoušel. Jsi skutečně ta nejtrpělivější manželka, o jaké člověk může jenom snít. Požádej mě o jakoukoliv laskavost, kterou si dokážeš představit, a já ti ji splním!“

Nalajání tedy řekla:

„Chci, abys mě miloval tak, jak miluje pět mužů!“

Moudgalja se tedy proměnil do pěti podob a postupně vždy zase   do původní podoby. Zbavil se nepříjemného vzhledu, předstoupil  před ni jako krásný, přitažlivý muž a nadále mohl na sebe kdykoli vzít další čtyři krásné podoby. Zbytek jejich života byl už jen romantický. Cestovali světem křížem krážem, navštěvovali krásná, romantická místa na Zemi a žili životem dokonalé jednoty ne v jednom, ale v několika světech. Žili a milovali se bez konce.

Ona se toho nikdy nenasytila, ale on ano. Jednoho dne jí oznámil, že s tímto způsobem života končí a uchýlí se do samoty, kde bude zkoumat vlastní nitro.

Nalajání začala naříkat:

„Ještě nejsem nasycena. Žila jsem s tebou krásný život a chci, aby to trvalo věčně!“

Moudgalja ale její žádost odmítl. Odmítl ji jako brzdu svého duchovního pokroku a zmizel. Nalajání se potom ze snového světa vrátila zpátky na zem a připravila se na meditaci o Íšvarovi, Nejmocnějším. Meditovala velmi neúprosně, a když se před ní zjevil Íšvara, začala mumlat:

„Chci svého manžela, manžela, manžela, manžela, manžela!“

„Brzy zakončíš svůj život a narodíš se jako krasavice. Vdáš se    za pět manželů,“ řekl jí Bůh.

„Pět manželů? Ó Bože, proč pět? Já chci pouze jednoho,“ řekla Nalajání.

„Nemohu si pomoci. Slyšel jsem tě říci slovo manžel pětkrát,“ řekl Íšvara.

A to bylo jeho poslední slovo, neboť Boží slovo nemůže být vzato zpět. Zdálo se, jako by Bůh mluvil žertem, ale mělo to svůj důvod. On jedná vždy tak, že dokáže naplnit nekonečné množství tužeb a situací. Nalajání se stala dcerou krále Drupady, aniž by byla počata. Byla zrozena z obětního ohně. Spravedlnost a dobro musí být ve světě znovu nastoleno. Kuruovci jsou ztělesněné zlo, a navíc jsou silní, chytří a vyškolení. Pro dobro lidstva musí být vyhlazeni a Draupadí (Nalajání) v tom sehraje velkou roli.

A tak se Draupadí provdala za pět bratrů. Při obřadu ji vzal za ruku ten nejstarší, Judhišthira, dále mocný silák Bhíma, po něm skutečný vítěz Ardžuna a jako poslední dvojčata, nejprve Nakula a potom Sahadéva. Princezna měla žít s každým bratrem jeden rok jako manželka a pak měla být předána dalšímu. Ostatní přísahali, že když bude žít s jedním, úplně vymažou její podobu ze svých myslí.

Pánduovci žijí / Indaprastha

V Hastinápuru se lidé cítili velmi nesví, neboť nebylo jasné, zda jsou Pánduovci ještě naživu:

„Tak kdo tedy uhořel v ohni?“ spekulovali dvořané.

„Náš člověk, ten hlupák,“ řekl Durjódhana, „a ta žena, co přišla    s pěti dětmi na hostinu a zaspala, neboť nejspíš vypila příliš mnoho vína! Dostal jsem zprávu, že ji na hostině viděli. Polobůh ohně strávil ženu a pět synů, ale ne ty, které jsme zrovna měli na mysli.“

On a jeho bratři se pak tomuto žertu děsivě smáli. Jakmile Dhrtaráštra uslyšel o zprávě ze svajamvary, začal si pochvalovat:

„Ach, jaká sláva, to nejlepší přichází do naší rodiny! Drupadova dcera je velmi vzácná bytost. Slyšel jsem o ní skutečně jen to nejlepší! Ať vzkvétají a jsou šťastní!“

Když byl Durjódhana s Dhrtaráštrou o samotě, káral ho za jeho nadšení:

„Jak můžeš blahopřát našemu úhlavnímu nepříteli Judhišthirovi? Nemáš snad zájem o své vlastní syny? Proč se nezajímáš o vlastní rodinu?!“

Zabodával se pohledem plným hněvu do svého otce, který, ač slepý, vycítil z řeči svého syna zlobu. Dhrtaráštra se nepřirozeně zasmál a odpověděl:

„Nemyslel jsem to tak. Mluvil jsem k Vidurovi, jak jsi viděl. Nechtěl jsem mu odhalit své skutečné cítění. U něho musíme být opatrní! Byl bych skutečně šťastný, kdybys tu nevěstu vyhrál ty. Zpočátku jsem šťastný opravdu byl, protože jsem tomu porozuměl tak, že jsi ji vyhrál. Ale později mi Vidura vše vysvětlil a před ním člověk musí být opatrný, co se týče poznámek o bratrech.“

„Teď musíme jednat,“ pokračoval Dhrtaráštra, „Drupada se stane tchánem a spojencem Pánduovců. Jeho syn Dhrštadjumna se vyrovná každému z nás. Drupada nezapomněl, že jeho království bylo rozděleno a že byl ponížen Drónou, naším guruem. Den za dnem se stává silnějším a silnějším. Nepřestane, dokud nezíská zpět svoji druhou polovinu království. Náš guru udělal chybu, že ho nechal naživu. Drupada nám nikdy nezapomene, že jsme ho napadli.“

„Pánduovci ho napadli také,“ řekl Durjódhana. „Ale jejich situace se změnila. Nyní jsou spřízněni a mají v nás společného nepřítele. Zapamatuj si to! Neušetří nás.“

Durjódhana si pohrával s myšlenkou, že by podplatil Drupadu, aby izoloval Pánduovce nebo se je pokusil otrávit. Dhrtaráštra mu jako shovívavý rodič naslouchal bez odporu, ačkoliv měl v těchto záležitostech o jeho moudrosti pochyby. Dhrtaráštrovým dilematem bylo, že miloval své syny, ale zároveň nemohl dostatečně nenávidět syny svého bratra.

Věděl, že byl na straně intrik a špatných rozhodnutí, ale když šlo   o jeho syny, nebyl schopen jednat podle svého úsudku. Nemyslel za sebe a byl v neustálém konfliktu se svými instinkty a svědomím. Kdokoliv k němu mluvil, si získal jeho pozornost. A to se nejvíc projevovalo právě teď, když se Dróna, Vidura a Bhíšma shromáždili kolem něho, aby s ním hovořili o Pánduovcích.

Bhíšma řekl: „Bohové jim pomohli. Přinejmenším teď můžeš napravit svou chybu. Pošli jim požehnání a dary, přivítej snachu a požehnej jí! Ať ukončí své vyhnanství a vrátí se. Dej Judhišthirovi nazpět, co mu právem náleží. Co se mě týče, všichni jsou mými pravnuky. Vím, že jsi podporoval plány svého syna na jejich odstranění. Nyní si však musíš uvědomit, že není tak lehké zbavit se lidských bytostí. Všemohoucí vidí vše.“ Vidura pak promluvil stejným způsobem a Dróna hovořil ještě důrazněji:

„Vím, co Ardžuna dokáže. Znám Drupadu a jeho rostoucí sílu. Jeho syn není obyčejný válečník. Viděl jsem ho. Znám ho. Budují nepřekonatelný tábor. Mnoho jiných se k němu už velmi brzy připojí. Kršna z Dváraky byl také spatřen mezi nimi. Přivede Jaduovce a mnoho jiných na jejich stranu. Uvidíš, že brzy bude osobně jejich největší oporou. Uvidíš. Kršna není obyčejný smrtelník, pamatuj. Ať tvé minulé chyby nepokračují a neuvrhnou tě na cestu zániku!“

Jeho přímá slova nebyla Kuruovcům po chuti. Karna později řekl:

„Neposlouchej Drónu, třebaže je naším učitelem. Co může vědět   o státnictví? Zajímá se pouze o válečnické umění, o nic víc. Bhíšma   a Vidura, abys věděl, jsou pouze agenti v našem středu. Nejmoudřejší by bylo svolat armádu, zničit Drupadu a s ním i Pánduovce. Nic jiného nám nezbývá. V našich písmech je řečeno, že pouze rychlá akce a síla může odstranit hrozbu. Musíme jednat dřív, než bude Drupada silnější!“

Z těchto protichůdných rad byl Dhrtaráštra zmaten. Po dlouhém rozvažování zavolal Viduru a řekl:

„Musíš jít do Paňčály vyřídit moje pozdravy Drupadovi. Pobídni Judhišthiru a jeho bratry, ať se i s nevěstou vrátí domů. Jejich budoucnost zařídíme tak, aby bratranci mohli žít jeden vedle druhého  v míru a pokoji.“

Vidura se tedy odebral do Paňčály s dary pro krále a jeho rodinu. Byl srdečně přivítán a nabídli mu čestné místo. Vyřídil pozdravy od Dhrtaráštry a jeho synů a pozval Pánduovce, aby se vrátili do Hastinápuru. Při naslouchání tomuto vzkazu Judhišthira pozoroval své bratry, jak reagují, ale oni čekali na něho, jak rozhodne. Judhišthirova mysl byla plná pochyb. Nedovedl si představit, jak mohou strýci v Hastinápuru opět důvěřovat, když má takovou slabost pro své syny – možná, že Vidura byl ve své nevinnosti zneužit, aby byli Pánduovci vlákáni zpět do smrtelné pasti. Proto pouze prohlásil:

„Teď nás hostí náš tchán. Nemůžeme odejít bez jeho svolení. Počkáme tedy na jeho rozhodnutí.“

„Jak bych vám jen mohl říct, abyste odešli?“ řekl král Drupada, ,,nejste pouze moji hosté, ale manželé mé dcery. Pokládáme za vyznamenání, když vás máme mezi sebou. Avšak váš strýc má na vás také právo.“

Vidura dodal:

„Můj bratr Dhrtaráštra by vás osobně přišel pozvat, ale kvůli stavu jeho těla to není možné. Počítá však s vaší dobrou vůlí, že bude moci přijmout ženichy a nevěstu a požehnat jim.“

Judhišthira se opět váhavě ohlížel. Pouze Bůh, který vidí minulost, přítomnost a budoucnost, ho mohl vést v tomto rozhodném okamžiku.

Stalo se, že Kršna byl u dvora na návštěvě. Věděl, jaký Pánduovce čeká osud. A když se ho zeptali na radu, odpověděl jim:

„Myslím, že byste všichni měli jít zpět do Hastinápuru. Já půjdu  s vámi.“

Když přijeli do Hastinápuru, Dhrtaráštra přijal své synovce  s velkou náklonností. Po několika dnech oznámil Judhišthirovi:

„Rozdělím své království. Tvá půlka bude Khándavaprastha. Rád bych, aby ses tam usadil s bratry, ženou a matkou. Tvoji bratranci budou vládnout zde. Každý může žít šťastně ve své zemi.“

Pánduovci vedení Kršnou se vydali do země Khándavaprasthy, která, jak se ukázalo, nebyla ničím jiným než suchou pouští. Přesto byli šťastní, že našli místo, které bylo jejich vlastnictvím. Vyměřili zemi a po očistných ceremoniích začali stavět hradby, hradní příkopy a ležení. Díky Kršnovu požehnání a prací architektů, které Kršna přivezl z Dváraky, bylo časem postaveno skvělé město. Dominoval mu palác s celou svou nádherou. Byla tam panská sídla s širokými cestami, podél kterých byly vysázeny stromy, aby skýtaly stín, dále fontány, náměstí a obchody naplněné vzácným zbožím. Dokonce se sem přestěhovalo mnoho obyvatel Hastinápuru. Přitahovala je krása města a jeho výhody. Jméno města bylo změněno na Indraprastha, neboť se svou skvělostí podobalo nebeskému sídlu Indry, krále polobohů.

Když se zabydleli, Judhišthiru navštívil význačný mudrc Nárada. Přál si vidět, jak se Pánduovci usadili v Indraprastě. Rozmlouval s Judhišthirou o povinnostech krále a pak přešel na problémy, které mohou nastat mezi bratry společně vlastnícími ženu. Připomněl, že když je žena s jedním z bratrů, ti ostatní na ni nejen nesmějí myslet, ale také nikdy nesmějí narušit soukromí té dvojice. Za takový přestupek by hrozilo mnoholeté vyhnanství. Aby svá slova přiblížil, začal vyprávět příběh o Sundovi a Upásundovi – dvou nepřemožitelných démonských bratrech, kteří vládli světu a byli velmi poutáni jeden k druhému, dokud neunesli Tilóttamu, nebeskou krasavici. Pak se pohádali a jeden druhého zabili.

Navzdory omezením daným světcem Náradou jednou Ardžuna vyrušil Judhišthiru, když byl ve společnosti Draupadí, neboť nutně potřeboval radu ve věci státu. Musel do vyhnanství a strávil několik let koupelemi ve svatých řekách. Během tohoto putování se také oženil s Ulupí, princeznou z hadího světa, a později se Subhadrou, Kršnovou sestrou.

Hra v kostky

Na památku znovunabytých práv uspořádal král Judhišthira velkou oběť zvanou rádžasúja. Do Indraprasthy byly pozvány tisíce lidí. Mezi všemi byl nejvýznačnějším hostem Kršna. Hosté byli překvapeni pohostinností a velkolepostí nového sídelního města Pánduovců, jejich sídly, parky a širokými ulicemi. Jedni obdivovali prosperitu Pánduovců, a druzí jim záviděli. Mezi těmi, ve kterých vřela závist, byl i Durjódhana, jenž si společně se strýcem Šakunim požíval výhod zvláštního hosta. Byl mu nabídnut palác a poskytnuta velká péče.

Když skončily obřady, všichni návštěvníci odjeli obtěžkáni dary a se ctí. Durjódhana se cítil tak dobře, že si pobyt prodloužil na co nejdelší dobu. Nakonec se ale rozhodl, že Pánduovce opustí, a se svým strýcem Šakunim jel zpět do Hastinápuru. Když odjížděl a seděl ve svém kočáru, s povzdechem řekl:

„Podívejme se, jak si Pánduovci žijí! Jak mnoho dovedli vytvořit    z pouště, do které byli odsouzeni.“

„Mají milost polobohů,“ řekl Šakuni, „a také těžce pracovali, aby toho mohli dosáhnout.“

Durjódhana přijal tuto poznámku tiše, a pak řekl:

„Všiml sis, jak dobře o nich ti lidé mluvili a jaké vzácné dary se tam vyměňovaly?“

„Ano, ano, kdo by si toho nepovšiml?!“ odpověděl Šakuni.

„Jsme prokleti, zatímco oni s mnoha novými přáteli a spojenci jen vzkvétají,“ povzdechl si Durjódhana.“

„Koneckonců oni si vybudovali jen svoji část země. Není třeba, aby ses vzrušoval,“ utěšoval ho Šakuni.

„Ty tomu nerozumíš,“ naléhal Durjódhana, ,,sužují mne muka, a dokud Pánduovci nebudou nějakým způsobem poníženi, nenaleznu klid. Moje duše hoří při pomyšlení na ty nicotné bratrance, jak si vysedávají a vyšňořují se!“ Šakuni se tomu smál a řekl:

„Proč je nenecháš na pokoji? Nemá smysl vyzývat je do války. Kromě spojenců má Ardžuna neobyčejný luk jménem Gándíva a dar nevyčerpatelného toulce.“

„Ó ano, slyšel jsem o té hanebné věci. Jak jen k ní přišel?!“

„Nic tak hanebného. Byl to dar poloboha Agniho. Ardžuna je oblíbencem polobohů.“

„Jakže? To mi musíš vysvětlit!“

„Aby si Ardžuna naklonil Agniho, poloboha ohně,“ vysvětloval Šakuni, „zapálil svou ohňovou astrou les Khándavu. On a jeho spojenec Kršna, který je považován za Absolutního, shromáždili všechna zvířata a ptáky, zahnali je zpět do lesa a uzavřeli východy. Ptactvo, zvěř, mláďata i jejich rodiče, ti všichni uhořeli, neboť polobůh ohně potřeboval pozřít zvířecí tuk. Pouze Ardžuna to dokázal vykonat, a proto byl odměněn lukem Gándívou. Můžeš si říkat co chceš, ale Gándíva učinil Ardžunu nepřemožitelným. To je nevyvratitelný fakt. S Pánduovci teď nemůžeme bojovat! Pokoušel ses je zničit, ale všechny tvé plány selhaly. Teď jsou silní a prosperují. Nech je na pokoji! Říkám ti, nepřibližuj se k nim! Oni žijí ve své zemi a ty ve své. Nevidím důvod, proč bys o nich měl vůbec přemýšlet.“

„Vidím, že jsi nic nepochopil,“ prohlásil Durjódhana, ,,ty si vůbec neuvědomuješ, v jaké agónii žiji a jak trpím. Víš, že se chlubí svými úspěchy a mně se smějí? Stojí v řadě a vysmívají se mi. Nechali své sluhy, aby se mi smáli!“

„Byli jsme po celou dobu uctíváni jako čestní hosté. Nedovedu si představit, že by se ti posmívali.“

„Říkám ti, smáli se mi do obličeje.“

„Jak? Kde to bylo?“

„V jejich nové sněmovní síni.“

To je velkolepá a nádherná budova! Nikde podobnou nemají,“ řekl Šakuni.“ Je to dar božského architekta Maji, který byl zachráněn při požáru lesa Khándavy.“

„Zdá se, že všechno vyšlo z toho ohně,“ řekl Durjódhana. „To my bychom měli mít takovou stavbu. Oni si ji nezaslouží. Hastinápur je daleko starší než Indraprastha. Ale ta budova je tak krásná a postavená s takovou vytříbeností!“

Z myšlenek na ni byl úplně unesen, ale brzy se z toho pocitu dostal a nevrle řekl:

„Bylo tam něco v průchodu, co vypadalo jako bazén s lotosovými květy. Když jsem si zvedl plášť a vstoupil do bazénu, s úžasem jsem zjistil, že to je pouze vyleštěná mramorová podlaha. A oni se mi kvůli tomu smáli. O několik kroků dále bylo jiné místo, které vypadalo stejně, a já jsem do něj nemotorně spadl a namočil si šaty. Musel jsem se převléci. Jak se zdálo, všichni na to čekali a moc se smáli a dělali vtípky, obzvláště ten býk Bhíma.“

„Ach, zapomeň na to,“ utěšoval ho Šakuni, ,,nechtěli tě rozčilit, sám víš.“

„Potom tam byly otevřené dveře. Chtěl jsem jimi projít, ale byla to  stěna,“ pokračoval Durjódhana. ,,A pak jsem viděl překrásné růže, které nešlo utrhnout, neboť to byla pouze malba. Sledovali každý můj krok. Stáli okolo mě a posmívali se mi, včetně Draupadí, té hrozné ženské. Jednou budu ten, kdo se bude smát jí. Buď si tím jist!“

Když se téma hovoru neměnilo, Šakuni řekl:

„Zapomeň na to, že bys je vyzval do války. Musíme vymyslet jiný způsob, jak je pokořit.“

Chvíli přemýšlel a pak dodal:

„Vyzvi je ke hře v kostky a já ti pomohu. Vím, že je zdoláme. Znám Judhišthirovu mysl. Nemůže nikdy odmítnout výzvu ke hře, a to i přesto, že je velice špatný hráč, ten nejslabší, jakého si vůbec můžeš představit!“

Tato myšlenka se Durjódhanovi zalíbila:

„Musíš mi pomoci! Především promluv s králem a přemluv ho, aby pozval Judhišthiru. Já o tom s tím starým člověkem mluvit nemohu.“

V Indraprastě měl Judhišthira návštěvu. Přišel ho navštívit světec Vjása, aby mu požehnal po oběti zvané rádžasúja. Před odchodem však pronesl proroctví, které Judhišthiru znepokojilo:

„Četl jsem znamení a předzvěst. Dalších třináct let budeš mít mnoho obtíží. Akce a reakce půjdou velmi těžko zastavit a přinesou závažné důsledky. Na konci těchto třinácti let bude veškerá třída kšatrijů vyhlazena a ty budeš nástrojem tohoto zničení.“

Poté, co Vjása odešel, byl Judhišthira velmi sklíčený a přemítal:

„Jak můžeme zabránit tomu, co je předem určeno? Nyní učiním slib. Po třináct let nikomu nepovím hrubého slova, ať se děje cokoliv. Ať je to král, bratr nebo prostý člověk, nepronesu žádná slova, která by mohla způsobit neshody mezi lidmi. Drsná slova a spory jsou kořenem všech konfliktů na světě. Vyhnu se jim. Možná tímto způsobem otupím ostří osudu.“

Když dojeli do Hastinápuru, Šakuni bez otálení promluvil ke králi Dhrtaráštrovi. Podrobně mu popsal oběť rádžasúju, význačné hosty   a nádheru celé této události. Nakonec dodal:

„Tvůj syn Durjódhana byl přijat a uctěn velmi dobře. Myslím si však, že není šťastný. Je pobledlý, nechutná mu jíst a stále je zamyšlený. Jeho mysl je velmi rozrušena. Musíme se pokusit zjistit, proč tomu tak je.“

To Dhrtaráštru znervóznilo. Okamžitě poslal pro svého syna Durjódhanu a dotazoval se ho:

„Doslechl jsem se, že jsi bledý a v nitru tě sžírá nějaká starost. Pověz mi, co to je. Vynasnažíme se, abys byl opět šťastný.“

Durjódhana detailně popsal bohatství a nádheru všeho, co viděl     v zemi Pánduovců, a pak dodal:

„Ze všeho nejdřív musíš pochopit, že jsou našimi nepřáteli.“

„Ne, ne, ne,“ protestoval stařec, „nemohu dělat rozdíly mezi vámi a Pánduovci.“

„To je možné, ale já mám jinou filozofii,“ prohlásil Durjódhana, ,,jsou to naši nepřátelé. Četl jsem v písmech, že ten, kdo se nerozčilí nad růstem a prosperitou nepřítele, je jako hliněná socha bez citu. Je naší povinností vyrovnat se jim v přepychu, předčit je, a až přijde ten správný čas, udělat z nich nuzáky.“

Ačkoliv Dhrtaráštra synovu názoru oponoval, nakonec se poddal   a souhlasil s jeho uskutečněním. Když slyšel o stavbě z mramoru, kterou postavili v Indraprastě, rozhodl se okamžitě postavit také takovou budovu pro Durjódhanu. Zavolal své ministry a přikázal:

„Ať na tom pracuje milion lidí, musím mít tu královskou halu postavenou co nejdříve. Musí povstat jako zázrak. Ať je ta budova tak široká a dlouhá jako jezero Manasaróvara, o kterém jsem slyšel, že když člověk stojí na jednom konci, nemůže dohlédnout na druhý. Musí tam být tisíc mramorových sloupů podpírajících střechu. Střecha ať je vyložena tolika drahokamy, že je nepůjde spočítat, a ať se třpytí jako hvězdná noc. Princ mi dopodrobna popsal, co viděl v  Indraprastě. Stěny a pilíře musí být vykládány zlatem a devíti druhy vzácných kamenů. Ani palec místa nesmí být prázdný. Neotálejte! Vytvořte leknínové jezírko tak klidné, že po něm lidé budou chtít kráčet. Ať je mramor na podlaze tak lesklý, že si lidé budou vykasávat šaty, když se po něm vydají. Ať se na tom podílí milion lidí!“

Jakmile byla budova hotová, Dhrtaráštra na přání Durjódhany vyslal Viduru do Indraprasthy, aby pozval Pánduovce na návštěvu.

Když Vidura dorazil do Indraprasthy, Judhišthira byl šťastný a zároveň zmatený. Po počátečních projevech zdvořilosti Vidura vysvětlil, že král Dhrtaráštra zve Judhišthiru, aby navštívil novou budovu, kterou nazval „křišťálový palác“, a že zve všechny známé prince.

„Chce, abys bez otálení přišel se všemi bratry, matkou a Paňčálí (Draupadí),“ oznámil Vidura. ,,Říká, abys zůstal a v této překrásné budově se bavil hrou v kostky.“

Když Vidura oficiálně předal zprávu, vyjádřil i svůj osobní dojem   a úsudek. Vysvětlil okolnosti, za kterých byla budova postavena:

„Ať jsem mu řekl cokoliv, nemělo to na něho vliv. Je unášen synovými názory a zájmy a ke všemu ostatnímu má odmítavý postoj. Rozhodneš-li se neodpovědět na toto pozvání, mohu jít zpět a vyřídit to. Koneckonců jsem pouze posel.“

Judhišthira přemýšlel o pozvání a vzpomněl si na Vjásovo varování. Mohlo by to být předurčeno? Měl divné pocity.

„Hazardní hry jsou nemorální,“ prohlásil Judhišthira, „vedou  k hořkostem a konfliktům. Proč bychom se měli oddávat takovým ďábelským hrám? Víme dobře, kam nás to zavede.“

Avšak Vidura jen opakoval:

„Ó králi, čiň to, co se ti zdá za těchto okolností nejlepší.“

„Když Dhrtaráštra rozkazuje, jak mohu odmítnout?“ bránil se Judhišthira, „je proti kodexu kšatrijů odmítnout, jsem-li vyzván ke hře. Řekni, že přijdu!“

Když Pánduovci přijeli do Hastinápuru, přicházeli ke svým příbuzným a zdravili se s nimi. Začali s králem Dhrtaráštrou. Byly jim ukázány jejich komnaty a podáno jídlo a pití. Při odpočinku hrála hudba, aby se jim lépe usínalo. Ráno je probudili pěvci, kteří zpívali  a hráli na své nástroje. Po rozcvičení a jídle se vykoupali a oděli do nových šatů. Pronesli modlitby, pomazali se santálovou pastou  a vonnými oleji a vydali se do křišťálového paláce.

Co se má stát, se stane

Dhrtaráštra pociťoval pro nastávající hru mezi svým synem a Pánduovci neobvyklé nadšení a byl pyšný na dvoranu, kterou nechal za tím účelem postavit. Dvorana byla přeplněna návštěvníky, vládci sousedních zemí a množstvím význačných hostů. Ve střední části budovy seděl na jedné straně Judhišthira a za ním jeho bratři, a na druhé straně Durjódhana, Šakuni a jejich příznivci. Na královském postu seděl Dhrtaráštra, po jeho boku byl jako vždy Saňdžaja, vedle seděli Vidura, Bhíšma a sto bratrů. Když byli všichni usazeni a připravení ke hře, Judhišthira řekl svým protivníkům:

„Prosím hrajte čistou hru a nepokoušejte se vyhrát nečestnými prostředky. Hra sama o sobě je neškodná, ale stává se neřestí, když je použito podvodu.“

„Jak může být taková věc, jako je podvod, přítomna ve hře?“ odvětil takticky Šakuni. ,,Ten, kdo ví, jak zacházet s kostkou a jak ji hodit, je obdarován zvláštním nadáním a zasluhuje úspěch. Neměl by být nazýván podvodníkem. Každý, kdo zná své kostky, do nich vloží život a tím způsobí, že poslouchají jeho příkazy. Jak můžeš toto nazvat podvodem? Skutečné zlo je sázka. Ten, kdo sází nezodpovědně  a slepě, páchá hřích. V každém zápase, ať už jde o zbraně, důvtip nebo učenost, schopný hledá způsob, jak porazit neschopného. Na tom není nic špatného. Máš-li pochyby, nehrajme tedy. Jsme ochotni ustoupit.“

Judhišthira řekl:

„Přijal jsem výzvu ke hře, proto neustoupím. Začněme! S kým mám v tomto shromáždění hrát? Mám bohatství, drahokamy a zlato, nevyčerpatelný zdroj. Ať začne ten, kdo se mi může vyrovnat  v sázce.“

V tom okamžiku Durjódhana řekl:

„Já při této příležitosti také předkládám své bohatství a bude za mne hrát můj strýc Šakuni.“

„Hrát skrze zástupce není povoleno,“ bránil se Judhišthira, „ale když naléháš, ať tedy hra začne! Zde je moje sázka.“

Začali mírně, s malým množstvím perel, ale sázky rostly na objemu. Judhišthira propadl hráčské vášni a přestal brát ohledy na následky. V jeho pohledu se rozmazalo všechno kolem kromě bílé kostky ze slonoviny a šachovnicové desky. Zapomněl, kdo je on sám, kdo je kolem něho a co je dobré a co špatné. Vše, co vnímal, byl zvuk kutálející se kostky. Po něm pokaždé následovalo Šakuniho chraptivé „Vyhrál jsem!“ a výkřiky nadšení z Durjódhanovy skupiny. Pokaždé, když Judhišthira uslyšel Šakuniho hlas, byl vyprovokován, aby zvedl sázky.

„Mám stovky žen éterické krásy a schopnosti sloužit a těšit… Mám vůz tažený osmi koňmi, jehož rychlost pozemský smrtelník nemůže přežít. Má zvonky, které zvoní přes celou zem, a zlatem vykládaná kola…“

Pokaždé doufal, že druhá strana to vzdá, ale oni každou vyšší výzvu přijali klidně. Byli si jisti Šakuniho slovy „Vyhrál jsem!“ To se stále opakovalo. Starší ve shromáždění byli z vývoje událostí zděšeni. Judhišthira donekonečna popisoval ohromné bohatství, které má ve slonech, armádách, dobytku a území, a nabízel každou jednotlivost v domnění, že k ní nebude protiváha.

Ale v následující chvíli, která stačila na rozkutálení kostek, Šakuni řekl:

„Vyhrál jsem, vyhrál jsem!“

Vzápětí bylo slyšet, jak Šakuni říká Judhišthirovi s velkou, falešnou účastí:

„Králi, zjišťuji, že jsi prohrál dost velkou část svého bohatství. Dám ti čas na to, aby sis vzpomněl na něco, co bys mohl ještě mít ve svém vlastnictví, a řekni mi…“

Judhišthira byl dotčen:

„Proč se dotazuješ na velikost mého bohatství? Jsem stále velmi bohatý. Nemusíš se zajímat o mé omezení a neschopnost platit. Zde je…“

„Vyhrál jsem!“ zvolal radostně Šakuni.

„Nevadí,“ prohlásil Judhišthira, ,,pořád mám ještě dobytek, koně    a ovce, pasoucí se na loukách až ke břehu řeky Sindhu. Budu hrát     o ně. Pokračuj!“

„Vyhrál jsem.“

„Mám své město, zemi, pozemky, bohatství a domy…“

„Vyhrál jsem.“

„Teď mé bohatství sestává ze spojenců a princů. Vidíš je ve zlatě  a s královskými znaky?“

„Vyhrál jsem.“

V krátkém čase Judhišthira ztratil všechny prince, vojáky a služebnictvo. Šakuni se poťouchle otázal:

„Zbývá ti ještě něco?“

V tuto chvíli začal Vidura naléhat na Dhrtaráštru:

„Zašli jsme příliš daleko. Zastav to, a když tě tvůj syn, ten šakal, neposlechne, musíš ho zničit! Jestli ho nezastavíš, dřív nebo později bude zničen celý náš rod. Kvůli záchraně rodu je správné obětovat jedince. Když se Durjódhana narodil, neplakal jako dítě, ale vyl jako šakal, což každý chápal jako zlé znamení. Tehdy ti radili, abys tu nestvůru bez prodlení zničil. Ty jsi mu však dovolil, aby ve tvé rodině dále vzkvétal. Straníš mu a přijímáš všechny jeho požadavky. To ty jsi požehnal této zrůdné hře, která podkopává rod Pánduovců. Ale pamatuj, že touto porážkou nic nevyhraješ. Cokoliv teď Pánduovci ztratí, získají s pomstou nazpět. Zastav to, než bude pozdě, a přikaž Dhanaňdžajovi (další jméno Ardžuny), aby ihned zabil Durjódhanu. Zachráníš tím celý rod.“

Bylo třeba mnoho odvahy vyslovit takový návrh veřejně, ale Vidura si byl jist svým postojem a poznal, že Šakuni velmi dovedně provádí drobné triky.

„Ti, kdo sbírají med poté, co vstoupili do závratných výšek, nikdy nepostřehnou, že jsou pouze krok od propasti za svými zády,“ pokračoval Vidura. „Ó králi, máš dost bohatství. Nepotřebuješ vydělávat hazardem! Mít Pánduovce na své straně se může ukázat jako to největší bohatství. Nic víc nepotřebuješ. Okamžitě pošli Šakuniho zpět do jeho země a přestaň soupeřit s Pánduovci!“

Durjódhana byl touto radou dotčen a řekl:

„Viduro, vždy jsi byl nakloněn našim nepřátelům a ošklivil sis Dhrtaráštrovy syny, kterým vděčíš za jídlo a přístřeší. Já pouze poslouchám své svědomí, které mi říká, abych udělal to či ono. Nevidím na tom nic špatného. Ty poslouchej své svědomí a já budu poslouchat to své, i když mě to přivede do záhuby. A když ti nejsme po chuti, odejdi, kam se ti zlíbí!“

„Dobře, já odcházím,“ odpověděl Vidura. Než odešel, řekl Dhrtaráštrovi:

„Králi, máš vrtkavou mysl a stojíš na straně tohoto šakala. Myslíš si, že synové jsou tvoji dobrodinci, a přeješ si je následovat, ale tím se jen řítíš do zkázy. Rád bych tomu zabránil, ale nemohu. Každá rada, kterou bych ti dal, by byla jako lék, který je odmítnutý nemocným člověkem – člověkem, který umírá.“

Ale nakonec Vidura přece jen zůstal. Neměl totiž to srdce opustit krále a nechat ho svému osudu. Ten mu však neřekl půl slova.

Judhišthira se rozhlédl kolem a ukázal na svého nejmladšího bratra Nakulu, stojícího za ním, a řekl:

„To je bratr, kterého zbožňuji. On je mé bohatství.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni a pobídl Nakulu, aby popošel na jeho stranu. Vtom se Judhišthira otočil a ukázal na Sahadévu:

„Sahadéva je nejučenější, moudrý mladík znající všechna práva,   ve všech světech.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni a Sahadéva byl vyzván, aby přešel       na stranu výherce. Šakuni pozoroval zbývající dva bratry a poťouchle dodal:

„Bhíma a Ardžuna jsou syny tvé matky, zatímco ti dva před nimi jsou pouze syny tvé nevlastní matky Mádrí; ty sis mohl dovolit vsadit.“

Judhišthira zlostně zařval:

„Je vidět, jak pracuje tvá ďábelská mysl! Zkoušíš mě vinit ze zaujatosti a snažíš se nás rozdělit.“

Šakuni reagoval s velkou pokorou a poklonami:

„Ó králi, promiň mi, ale jak sám víš, když je hráč unášen úspěchem, řekne, co mu přijde na mysl. Pronese slova, která by se ani     ve snu neodvážil vyslovit. Promiň mi, prosím, moji lehkomyslnost…“

Judhišthira ukázal na Ardžunu a zvolal:

„Zde je možná ten největší hrdina, který by neměl být vsázen,      ale já ho i přesto dám do sázky a hned uvidíme.“

„Vyhrávám,“ řekl opět Šakuni a dodal:

„Je ještě někdo, kdo zbyl?“

Díval se při tom na Bhímu a mazlil se s kostkou mezi prsty. Judhišthira povstal a řekl:

„Ano, teď vsadím Bhímasénu, vládce hromoklínu, kterému se silou nikdo nevyrovná a který drtí nepřátele.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni a otázal se:

„Je ještě něco, co jsi neprohrál?“

S kostkou připravenou k hodu Judhišthira řekl:

„Ještě jsem nevsadil sám sebe.“

„Vyhrávám,“ řekl Šakuni, „zbývá jen princezna Paňčálí. Nebude se cítit osamělá, když její manželé tak náhle zmizí?“

Judhišthira ztratil soudnost úplně a odpověděl:

„Ano, to zní logicky. Paňčálí je jako bohyně Lakšmí – manželka Pána Višnua na Vaikuntě.“ Pak se pustil do dlouhého popisování:

„Ona je bohyně Lakšmí svou postavou, půvabem a pletí. Její oči jsou jako okvětí lotosu. Je to žena, která je dokonalou manželkou, jež svému muži radí, slouží mu a za všech okolností je mu oporou. Ó Suvalo (další jméno Šakuniho), s ní se naše štěstí obrátí k nám a my vyhrajeme zpět každý kousek, který jsme až doposud ztratili. Ona je naším symbolem štěstí a blahobytu. A proto ji teď dávám  v sázku.“

Jakmile to Judhišthira vyslovil, ve shromáždění se zvedly výkřiky protestu. Vidura nebyl schopen to divadlo snést a sklonil hlavu. Duhšásana a Karna se škodolibě smáli. Dhrtaráštra se potácel mezi správným chováním a náklonností ke svému synovi. Nemohl se udržet a chtivě se dotazoval:

„Byla vyhrána? Byla vyhrána?“ Slyšel, jak se kutálí kostka a jak Šakuni s chutí řekl:

„Ano, králi, vyhrál jsem.“

Durjódhana radostí vyskočil, objal svého strýce a křičel:

„Ty jsi… ty jsi mistr, vskutku velký mistr! Nikdo v sedmi světech se ti nevyrovná.“

Pak se otočil k Vidurovi a rozkázal mu:

„Jdi a přiveď tu milovanou ženu Pánduovců. Ať se naučí své povinnosti, zametat komnaty vznešených mužů a také čekat na jejich rozkoše. Jdi a přiveď ji!“

Vidura byl rozezlen a odpověděl:

„Ty šakale v lidské podobě, ztichni. Provokuješ tygry. Nastane-li zničení našeho rodu, bude to jen vinou tebe a tvého otce. Ale ještě není pozdě, nevyslovuj taková nezodpovědná a hříšná slova!“

Durjódhana se obrátil ke svým služebníkům:

Vidura ztratil rozum a zešílel. Nemá nás rád. Je to šakal v našem středu. Jděte a řekněte Paňčálí, že již není princeznou, ale otrokyní, neboť jsme ji vyhráli v kostkách. Ať sem proto okamžitě přijde.“

Služebník spěchal do Draupadiných komnat a s omluvami vyřídil zprávu. Ale vzápětí se vrátil a oznámil:

„Princezna Draupadí chce nejdřív vědět, jestli byla prohrána dřív, než Judhišthira prohrál sám sebe.“

Služebník adresoval tuto otázku Judhišthirovi, který se díval do země a nebyl schopen se komukoliv podívat do očí. V tom okamžiku Durjódhana rozkázal:

„Ať nejdřív přijde, a pak se zeptá svého dřívějšího pána, aby shromáždění mohlo slyšet, co si řeknou.“

Posel šel znovu pro Draupadí, ale vrátil se opět bez ní. Durjódhana mu přikázal, aby šel pro ni potřetí. Ale služebník se zdráhal, a proto se Durjódhana obrátil ke svému bratru Duhšásanovi a řekl: „Ten sluha je asi zbabělec a má strach z toho hulváta Bhímasény. Ale neví, že on mu teď nemůže nic udělat, neboť je naším otrokem. Jdi a přiveď ji bez meškání! Ona nemá žádné právo klást otázky. Je pouhou loutkou v našich rukou. Jdi a přiveď ji sem!“

Když se objevil Duhšásana, Draupadí opět řekla:

„Musím dostat odpověď na svoji otázku. Prohrál mě Judhišthira dřív, než prohrál sám sebe?“

„Co je tobě do toho?“ zeptal se Duhšásana.

Draupadí odpověděla:

„Jestliže prohrál nejdřív sebe, pak nemá právo sázet mě, a tak…“

„Přestaň argumentovat. Půjdeš se mnou na shromáždění!“ řekl Duhšásana.

Ale jakmile se k ní přiblížil, rychle ustoupila zpět a řekla:

„Nemohu dnes předstoupit před nikoho. Mám své dny. Jsem oblečena do prostých šatů. Jdi pryč!“

Snažila se utéci a dostat se do komnat pro ženy, ale Duhšásana   po ní skočil a táhl ji za vlasy do haly.

„Mám své dny… a šaty mám jen z jednoho kusu látky…“

„Je jedno, jestli máš nebo nemáš své dny a jestli máš nebo nemáš na sobě nějaký kus oděvu. Co na tom záleží. My jsme tě řádně vyhráli a ty jsi teď naše otrokyně!“

S rozcuchanými vlasy a se sárím (typickým indickým oblečením žen) rozmotaným od toho, jak ji Duhšásana vláčel, stála teď Draupadí ve středu shromáždění, obrácena ke starším a hostům. Její vzhled byl politováníhodný.

„To je příšerné,“ naříkala, „pozbyli jste morálky? Jak jinak byste se mohli dívat na takové ohavnosti. Tam je mých pět manželů. Ne jeden, jak je obvyklé, ale pět, a vypadají ochromeně! Doufala jsem, že Bhímaséna může sám svým palcem rozdrtit pachatele tohoto ohavného činu. Nechápu, proč tam všichni stojí jako zasažení a beze slova, jako neschopní tupci?!“

Karna, Duhšásana a Šakuni se jí posmívali, bavili se na její účet a také ji několikrát nazvali otrokyní. Ona se prosebně dívala na Bhíšmu, nejstaršího z rodu, ale Bhíšma jen prohlásil:

„Ó dcero Drupady, na otázku morálky lze jen těžko odpovědět. Judhišthira vstoupil do hry v kostky dobrovolně a dobrovolně také sázel. Šakuni je dovedný hráč a Judhišthira sázel a hrál nedbale  a bezstarostně. Nejsem schopen odpovědět na otázku, kterou jsi zde vznesla. On hrál a sázel z vlastní vůle a byl svým pánem – k tomu nemohu nic říct. Avšak jakmile prohrál sám sebe, je otázkou, jak velké měl právo na to, aby vsadil svoji ženu. Ale na druhou stranu je pravda, že manžel může mít absolutní právo odmítnout svoji ženu takovým způsobem, jaký se mu zlíbí. Dokonce i když se stal chuďasem nebo otrokem. V tomto případě nejsem schopen říci, co je správné a co ne.“

Ale Draupadí byla nebojácná:

„Jak můžeš říct, že král Judhišthira do této hry vstoupil dobrovolně? Každý přece ví, že s tím nemá žádnou zkušenost a že byl do hry s tímto prohnaným hráčem Šakunim vlákán. Jak můžeš říct, že hrál nebo sázel dobrovolně? Byl zapleten, donucen a ztratil rozum. Jednal jako člověk, který je pod vlivem drog. Opět se ptám všech moudrých, kteří jsou zde shromážděni: Když Judhišthira dával svoji sázku, všiml si někdo z vás, jestli ta druhá strana dala sázku stejné váhy? Nabídl Durjódhana svoji ženu nebo své bratry? Říkám vám, to vše bylo jednostranné! Falešný hráč ví, jak zatočit kostkou ve svůj prospěch a tím se vyhnout protihodnotové nabídce. Judhišthira si ve své velkorysosti nikdy ani nevšiml tohoto nedostatku. Všechny moudré hlavy – světci, kteří se svou moudrostí vyrovnáte moudrosti Brhaspatiho – vy starší a příbuzní Kuruové, reagujte na má slova  a posuďte je! Zodpovězte vše, co jsem zde vznesla.“

Když to dořekla, zhroutila se a začala plakat. Bhíma, který až doposud stál klidně, vybuchl:

„Judhišthiro, na světě bylo mnoho jiných hazardérů, jistě tisíce. Ale ani ti nejhorší z nich nikdy nepomysleli na to, že by hráli o svou ženu. Jen ty jsi v tom všechny převýšil. Dal jsi do sázky všechny naše služebné a bez rozmyslu jsi vsadil i svoji ženu. Nevadí mi, že jsi prohrál veškeré naše bohatství a drahokamy, ale nesnesu pomyšlení na to, co jsi učinil této nevinné bytosti! Když teď vidím její stav, bratře, chtěl bych tvé ruce spálit v ohni. Sahadévo, přines oheň. Spálím je na popel, protože jsou nakažené hazardem. Nebo mi dovol rozdrtit ty stvůry…“

„Když tak mluvíš, pomáháš tím vlastně plnit cíl našich nepřátel, kteří by chtěli, abychom se zbavili našeho nejstaršího bratra,“ uklidňoval Bhímu Ardžuna, ,,Judhišthira reagoval na vyzvání hrát v kostky, i když byl hodně proti.“

Bhíma skoro vztekle odpověděl:

„Ó ano, já vím. Kdybych nevěděl, že král jednal podle zvyků kšatrijů, osobně bych mu urval ruce a hodil je do ohně.“

Když Vikarna, jeden z nejmladších synů Dhrtaráštry, viděl neštěstí Pánduovců a Draupadí, řekl:

„Tato nešťastná osoba vyslovila otázku, která nebyla zodpovězena. Bhíšma, Dróna, Dhrtaráštra a dokonce i Vidura odvrátili své hlavy a zůstali tiše. Není zde nikdo, kdo by odpověděl?“

Odmlčel se, hleděl kolem a opakoval otázku, kterou Draupadí vyslovila, ale nikdo nepromluvil. Nakonec řekl:

„Ať už vy, králové Země, odpovíte nebo ne, vězte, co mám na srdci. Je řečeno, že pití, hazard, lov a přílišné rozkoše se ženami zničí krále i přesto, že je dobře chráněn a je velmi mocný. Lidé by neměli přikládat žádnou cenu nebo autoritu činům, které provádí muž, jenž je pod vlivem vína, žen nebo kostek. Tento neobyčejný člověk, Judhišthira, propadl škodlivé hře a na podnět lstivého Šakuniho vsadil všechno včetně Draupadí. Ona je manželkou také těch čtyř ostatních. Král však napřed prohrál sám sebe, a pak teprve vsadil ji. Po zvážení těchto okolností prohlašuji, že Draupadí vůbec nebyla vyhrána.“

Halou se rozburácel potlesk a lidé okamžitě proklínali Šakuniho. V tomto okamžiku povstal Karna a pohybem ruky si zjednal klid:

„Vikarna je pouze nedospělý hoch, který nemůže mluvit ke vznešenému shromáždění starších. Není na tomto odvážlivci, aby nám kázal, co je správné a co ne! Judhišthira hrál a sázel s otevřenýma očima. Nepovažujte ho za nevinného prosťáčka! Dobře věděl, co dělá, a když dával do sázky Draupadí, moc dobře věděl, že sází svoji ženu. Cokoliv bylo vyhráno, bylo vyhráno spravedlivě. Strhněte z těch bratrů šaty princů!

A nyní se ptám, která žena na světě se provdá za pět mužů? Jak se asi říká těm, které jsou jí podobné? Já ji prostě a jednoduše nazývám děvkou! Přitáhnout ji sem, ať už se nalézá v jakémkoliv stavu, není hřích nebo čin, který by mohl někoho překvapit. Ty, Judhišthiro a ostatní, odhoďte oděvy princů a jděte stranou!“

Na tento rozkaz Pánduovci svlékli své oděvy a roucha, odhodili je a stáli pouze v bederních rouškách.

Hned poté Durjódhana nařídil:

„Ji svlékněte také!“

Duhšásana popadl Draupadino sárí a začal je stahovat.

„Manželé moji!“ křičela Draupadí. ,,Válečníci moji, starší se dívají tak bezmocně?! Ó Bože, cožpak mi nikdo nemůže pomoci?“

Jak Duhšásana pokračoval a škubal za její sárí, zvolala:

„Ó, můj Pane! Kršno! Pomoz mi!“

V tomto stavu totálního odevzdání se Boží vůli nechala své sárí, ať se odmotává, zvedla ruce, aby si zakryla obličej, a zavřela oči v hluboké meditaci.

A Kršna, Bůh samotný, ji vyslyšel a přijal podobu nekonečného sárí. Nakonec to Duhšásana celý zchvácený vzdal. Obrovská hromada odmotaného sárí z těla Draupadí ležela vedle ní, ale ona stála oblečená.

Všichni byli pohnuti tímto zázrakem a zatracovali Durjódhanu. Bhíma veřejně přísahal:

„Jednou roztrhnu hruď toho podlého ničemy a napiji se jeho krve!“

Jakmile opadl údiv nad zázrakem, Kuruovci se opět začali posmívat a rozeštvávat Pánduovce. Durjódhana řekl:

„Ať mladí Pánduovci nyní přísahají, že už nebudou poslouchat Judhišthirovy rozkazy! Pak bude Paňčálí volná.“

Bhímaséna zařval:

„Jestliže mi Judhišthira rozkáže, zabiju tě holýma rukama! V boji   s krysami není zapotřebí meče.“

Durjódhana si odkryl svá stehna a naznačoval Draupadí, aby přišla a sedla si mu na klín. To Bhímu nesmírně rozzuřilo a v okamžiku přísahal:

„Jednou tato stehna roztříštím napadrť!“ Ale všichni Kuruovci se tomu smáli.

Karna řekl:

„Ó krásko, tvoji bývalí páni už na tebe nemají právo. Otrokům se nedostává žádných práv. Jdi nyní do soukromých komnat a konej tam službu, jakou ti přikážeme!“

Konečně Vidura řekl Dhrtaráštrovi:

„Zastav to utrhačné řečnění! Přestože je postihlo takové neštěstí, jsou pod Boží ochranou.“

Dhrtaráštra pocítil velkou lítost. Zavolal Draupadí a řekl:

„Dcero, při této zkoušce ses chovala neohroženě a držela ses cti. Prosím požádej o cokoliv a já ti to splním.“

Draupadí bez váhání řekla:

„Prosím osvoboď Judhišthiru z otroctví.“

„Už se stalo,“ odpověděl Dhrtaráštra, a protože měl chuť rozdávat, dodal:

„Můžeš mít další přání.“

„Ať jsou všichni jeho bratři svobodní.“

„Dobře,“ pravil král, „teď můžeš mít třetí přání.“

„Nechci nic jiného,“ řekla Draupadí.

Dhrtaráštra se obrátil ke svému synovci:

„Judhišthiro, všechno, co jsi prohrál, si můžeš vzít zpět. Spěchej zpátky do Indraprasthy, vládni tam v míru a pokoji a nechovej v sobě žádnou nenávist ke svým bratrancům. Nezapomeň, že jste všichni  z jedné rodiny. Odejdi v míru.“

Pět bratrů a Draupadí okamžitě nasedlo do kočáru a uháněli zpět do Indraprasthy. Když odjeli, Durjódhana, Šakuni a Karna se mezi sebou začali domlouvat.

„Bratři byli ušetřeni díky přímluvě té nestydaté ženy,“ řekl Karna, ,,není bezpečné nechat je odejít jen tak. Až se uklidní a budou přemýšlet o tom, co se stalo, napadnou nás.“

Durjódhana opět káral Dhrtaráštru:

„Všechno jsi pokazil. Všechno. Opatrně jsme chytli kobru s celou její rodinou, ale než jsme jim stačili vytrhnout jedové zuby, odkryl jsi víko a nechal jsi je utéci. Nemysli si, že tím všechno skončilo. Vrátí se, aby nás zničili.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se král zmateně.

„Tvoji synovci,“ řekl Durjódhana, „které máš tak rád, jsou na cestě do Indraprasthy, svého kouzelného města. Zítra touto dobou tam dorazí. Druhého dne vyrazí zpět s vojskem, spojenci a všemi svými nohsledy, kteří závisí na jejich milosti. Ti všichni se vrátí dvakrát tak rychleji a napadnou nás. Nebudeme mít dostatek času shromáždit naše síly, abychom se ubránili. Judhišthira myslí příliš složitě, než abychom tomu porozuměli. Určitě chce získat zpět svou důstojnost a kromě toho jsi dobře slyšel, čím nám vyhrožoval Bhímaséna, ta hora masa.“

Jak Durjódhana pokračoval v barvitém líčení, vidina pomsty byla pro starého krále tak neúnosná, že začal křičet:

„Proboha, co si teď počneme?“

„Ihned je zavolej zpět k další hře,“ rozkázal Durjódhana, „abychom jim mohli zasadit novou ránu! Musíme je dostat zpět dřív, než dorazí do Indraprasthy. Jakmile se ocitnou na svém území, nebudou dbát na tvé pozvání. Ať za nimi běží ten nejrychlejší posel. Tentokrát se s nimi vypořádáme.“

„A jak to chceš udělat?“

„Nemusíš se zajímat o zbytečné detaily. Nech to na nás! Strýc Šakuni to zařídí. Ty pouze použij své autority, aby se co nejrychleji vrátili.“

Král okamžitě vypravil posla, aby pozval Judhišthiru a jeho skupinu zpět do Hastinápuru. Když se o tom dozvěděla Dhrtaráštrova žena Gándhárí, plakala:

„Poté, co se Durjódhana narodil, zlověstně vyl jako šakal. Věštec Vidura nám radil to dítě odvrhnout a nechat ho zahynout. Řekl, že když vyroste, celá naše dynastie bude zničena. Ó králi, teď už chápu, co tím myslel. Nenásleduj našeho syna. Odmítni ho a zachraň náš rod! Nepřipojuj se k jeho zlomyslnému plánu a nebuď příčinou zničení našeho rodu!“

Dhrtaráštra pouze řekl:

„Jestliže má být náš rod zničen, jak tomu mohu já nebo někdo jiný zabránit? Nemohu si rozzlobit své syny. Ať se Pánduovci vrátí  a obnoví hru!“

Posel dohnal Judhišthiru ještě před Indraprasthou:

„Ó Judhišthiro, synu Pándua, tvůj královský strýc chce, aby ses vrátil a znovu s ním hrál v kostky!“

Když to Judhišthira uslyšel, otočil se ke svým bratrům a ženě, kteří stáli beze slova a plni úžasu nad tím, co právě slyšeli. Judhišthira byl vždy jejich vůdce, a proto řekl:

„Boží vůli není možno zabránit. Král nás opět zve, musíme se tedy vrátit a hrát.“

Hnán nepotlačitelným hráčským pudem, aby zkusil poslední příležitost, otočil kočár a jel zpět do Hastinápuru. Diváci hráčské společnosti zaujali opět svá místa a Šakuni jako první promluvil:

„Král vám dal zpět vše, co jste ztratili. To je pěkné. Nemůžeme kritizovat jednání krále. Nyní však přichází jiný druh sázky. Ten, kdo prohraje, půjde bosý do vyhnanství a bude mít na sobě jen jelení kůži. Po dvanáct let bude muset žít v lese. Potom může žít jeden rok ve městě za předpokladu, že ho nikdo nepozná. Bude-li během tohoto roku skrývání poznán, musí znovu do vyhnanství, na dalších dvanáct let!“

Judhišthira jako obvykle nepotřeboval žádné přesvědčování k tomu, aby s touto nabídkou souhlasil. Šakuni opět hodil kostkou a řekl:

„Vyhrávám.“

Zanedlouho byli Pánduovci, jeden po druhém, znovu nuceni odhodit svá třpytivá královská roucha. Oblékli se do jeleních kůží a připravili se na cestu do lesa. Vítězové je opět popichovali a zesměšňovali. Duhšásana uštěpačně řekl Draupadí:

„Tvůj otec pro tebe plánoval noblesní život, a nakonec jsi skončila s těmito tuláky. Co dobrého ti přinesou žebráci odění do jelení kůže? Nyní máš možnost vybrat si správného manžela ze zde přítomného šlechtického kruhu. Někoho, kdo by tě neprodal. Tito bratři jsou teď jako klasy bez zrna…“

Bhíma k němu skočil a zařval:

„Takovými slovy propichuješ naše srdce. Za to provrtám na oplátku tvoje srdce skutečnými šípy! Jednoho dne ti tato slova připomenu!“

Duhšásana začal tleskat, tancovat kolem nich a posměšně volal:

„Ó krávy, krávy…“

Při odchodu Pánduovců Durjódhana pozbyl veškerou svoji důstojnost, šel za Bhímou a napodoboval jeho způsob chůze.

Bhíma se otočil a řekl:

„Tím šaškováním nic nezískáš. Všechno ti připomenu, až ti přerazím hnáty kyjem a šlápnu ti na hlavu!“

Ardžuna, Nakula a Sahadéva taktéž slíbili odplatu, každý po svém. Pak šli k Dhrtaráštrovi a všem starším členům rodu a rozloučili se s nimi. Vidura navrhl:

„Ať vaše matka Kuntí zůstane v mém domě. Já se o ni postarám, dokud se nevrátíte z vyhnanství.“

Když měl král Dhrtaráštra možnost promluvit si s Vidurou soukromě, zeptal se ho:

„Prosím řekni mi, jak a v jakém stavu nás Pánduovci opustili?“

Byl jako vždy na rozpacích – zasažen křehkými city vůči synovcům, a zároveň neschopný rozzlobit si svého syna Durjódhanu. Cítil se vinen, byl zoufalý a slepě věřil, že všechno dobře dopadne, jako když se člověk probudí ze strašného snu, a že někoho uslyší říkat, jak Pánduovci netrpěli a jsou šťastní a bez újmy.

Avšak bylo-li třeba špatného věštce, pak jím skutečně nebyl Vidura:

„Judhišthira přešel ulici se sklopenou hlavou a obličej měl zahalen kusem látky. Bhíma se nedíval nalevo ani napravo – jeho pohled byl upřen pouze na kyj, který držel v ruce. Ardžuna se také na nikoho ani nepodíval a při chůzi rozhazoval kolem sebe hrsti písku. Jadžňaseni (Draupadí) si zakryla obličej neupravenými vlasy a odcházela v oblečení, které měla naposledy na sobě. Nakula a Sahadéva si pomazali obličeje blátem, aby nebyli rozpoznáni. Dhaumja, jejich kněz, kráčel se stéblem trávy dharba, stále jím ukazoval směrem na východ a při tom nahlas recitoval Sámavédu (jednu ze čtyř částí védských písem).“

„Nechápu, proč se tak chovají,“ řekl Dhrtaráštra.

„Judhišthira si jako spravedlivý člověk zakryl obličej,“ řekl Vidura, „neboť věděl, že jeho pohled by spálil každého, kdo by se mu podíval do očí. Přál si ušetřit vaše syny a jejich přátele tohoto osudu. Bhíma pozoroval své svaly a zbraň v ruce, neboť chtěl ukázat, že čtrnáctý rok je použije k dobrému účelu. Ardžuna chtěl naznačit, že až přijde správný čas, jeho šípy budou pršet jako mračna deště. Dhaumja naznačoval, že bude mít opět příležitost recitovat Sámavédu a vést Pánduovce zpět v procesí vítězného návratu.“

„Běda, běda,“ naříkal Dhrtaráštra, „existuje vůbec nějaký způsob, jak tuto chybu napravit? Ať někdo jde a zavolá je zpět. Řekněte jim, aby na všechno zapomněli a vrátili se. Upřímně je žádám, aby se vrátili. Ať moji synové a Pánduovci žijí v míru a nic jim nechybí…“

Ardžuna navštěvuje nebeské království

Pánduovci šli tiše se skupinkou blízkých, až dorazili k řece Ganze. Přenocovali pod mohutným stromem. Několik Judhišthirových stoupenců zapálilo oheň a zpěvně pronášeli védské hymny, aby příjemně strávili čas. Judhišthira na ně naléhal:

„Prosím jděte zpět. Les je plný nebezpečí, hadů a dravců. Toto je náš osud, proč byste jej měli snášet s námi? Moji bratři jsou příliš skleslí a sklíčení, než aby vám mohli natrhat ovoce nebo ulovit zvěř    a tak vás nasytit. Prosím vraťte se domů.“

Někteří jeho rady uposlechli, ale jiní odmítli s tím, že se o sebe postarají bez toho, aby byli na obtíž. Judhišthiru jejich náklonnost dojala  a nebyl schopen zadržet slzy. Jeho smutek zasáhl všechny.

V tomto okamžiku ho Šaunaka, učený muž ve skupině, uklidňoval filozofií:

„Mnoho lidí je souženo žalem a strachem dnem i nocí, avšak to se týká pouze nevědomých. Moudrý muž jako ty by neměl být přemožen změnami a okolnostmi, které způsobují chudobu, ztrátu domova, království nebo známých a příbuzných.“

Tak vyložil filozofii o nekonečném přijímání věcí, jež nás obklopují, o iluzi, díky níž se ztotožňujeme s hmotným tělem, a způsobu, jak člověk může porozumět této pomíjivé povaze bohatství, mládí, krásy a přízně a najít jejich opravdovou podobu ve zcela duchovní sféře ve vztahu s Absolutním.

Judhišthira vysvětloval:

„Není mi líto ztráty domova. Je mi líto mých bratrů a Paňčálí, protože kvůli mně trpí tímto neštěstím. Je mi líto těch, kteří mě následují. Každý by měl mít střechu nad hlavou, kde by si mohl odpočinout, a místo pro ty, kteří hledají pohostinnost. Jinak člověk přestává být člověkem.“

Dhaumja rozuměl jeho těžké situaci a řekl:

„Na počátku stvoření byli první tvorové hladoví. Slunce jim pomohlo tak, že se naklonilo na půl roku na sever a na půl roku na jih, aby absorbovalo vodu v podobě páry. Měsíc přetvořil páru v mraky   a seslal na Zem déšť. Tím zajistil vznik rostlinného světa, který podporuje život a zároveň vytváří šest druhů chutí (sladká, slaná, kyselá, ostrá, trpká a hořká). Je to energie slunce, co podporuje život. Proto, Judhišthiro, musíš hledat jeho milost. Všichni dávní králové podporovali své poddané meditací o slunci.“

Judhišthira se očistil a soustředil své myšlenky na Súrju, poloboha Slunce. Recitoval védské hymny k jeho chvále, pronášel jeho sto osm jmen, stál po kolena ve vodě a postil se. V odpověď na jeho modlitby se zjevil Súrja v celé své zářící a třpytící se kráse. Dal Judhišthirovi měděnou mísu a pravil:

„Ať má Paňčálí (Draupadí) tuto měděnou nádobu stále při sobě. Bude vaším nevyčerpatelným zdrojem jídla po dvanáct příštích let. Ve čtrnáctém roce opět získáte své království.“

Když přepluli na druhý břeh Gangy, plahočili se mnoho dnů, až došli k lesu jménem Dvaitávana. Tam přebývalo mnoho poustevníků, kteří žili životem v rozjímání, uprostřed přírody. Díky této povznášející společnosti mohli Pánduovci na chvíli zapomenout na svůj těžký osud. S měděnou nádobou v rukou Draupadí mohl Judhišthira nasytit jak poustevníky, tak své blízké neomezeným množstvím jídla.

Jednoho odpoledne přišel k nim do ústraní Vidura. Když Judhišthira viděl přijíždět kočár, pronesl ke svým bratrům:

„Jede nás snad Vidura opět pozvat na hru v kostky? Šakuni možná pociťuje, že by si měl přivlastnit ještě naše zbraně, kterých se posledně nedotkl.“

Uvítali Viduru s velkými obavami a ptali se ho na důvod jeho návštěvy.

„Král mě vyhodil,“ oznámil Vidura a vysvětlil okolnosti, které k tomu vedly:

„Když vás vyhnali, byl Dhrtaráštra plný lítosti a pozval si mě, abych mu řekl, jak se chovat a co dělat, aby měl opět klidnou mysl. Strávil mnoho bezesných nocí, během kterých přemýšlel o synech svého bratra Pándua, kteří se teď bez cíle plahočí někde v lese. Toužil po balzámu na své svědomí a chtěl ode mě slyšet nějaké ujištění, že si Pánduovci vedou dobře a že to osud, jenž je Pánovou vůlí, je vypudil do vyhnanství a on vlastně nebyl za nic zodpovědný. Ale já jsem byl jako vždy otevřený a opakoval jsem, že pokud chce král zachránit svůj dům, Durjódhana by měl být vyhnán. To Dhrtaráštru velmi rozzlobilo a začal mi vyčítat mé chování. Řekl, že jsem nepříjemný a nenávidím ho i s jeho dětmi. Neustále prý straním Pánduovcům a vždy chci dělat to, co jim vyhovuje.

Tak jako nemocný odmítá lék, i král nenáviděl radu, kterou jsem mu dával. A tak jako mladá panna zapudí nabídky sedmdesátiletého muže, Dhrtaráštra zapudil moji radu. Prý nepotřebuje mé vedení  a rady, jak vládnout světu, a mám jít tam, kde budou dbát mých slov. Navždy mě vyhnal. A tak jsem zde.“

Pánduovci se radovali ze společnosti Vidury, ale sotva se dostali do dobré nálady, přijel jiný spěšný posel z Hastinápuru. Byl to Saňdžaja (Dhrtaráštrův tajemník). Byl taktéž přijat se všemi poctami, ale ani na okamžik se neposadil:

„Velmi spěchám,“ vysvětlil, „náš král přikazuje Vidurovi, aby se okamžitě vrátil. Včera král Dhrtaráštra omdlel v křišťálovém paláci. Od té doby, co vyhnal Viduru, je nesmírně smutný. Naříká, jak může dál žít, když odsekl svůj vlastní úd. Ptá se, jestli jste ještě naživu a jestli mu odpustíte. Poté, co jsme ho přivedli k sobě, ihned rozkázal, že vás máme jít hledat, ať jste kdekoliv, a když vás nalezneme živého, máme vás prosit, abyste se vrátil. Chce, abyste věděl o tom, jak se mu těžce vede. Tvrdil, že ho za jeho slova pálí jazyk, jako by měl v ústech rozžhavené železo. Řekl mi, že jeho život je závislý jen na mně, a chtěl, abych okamžitě šel a hledal vás.“

Vidura neměl na vybranou, a proto jel zpět do Hastinápuru. Když se setkali, král Dhrtaráštra padl pokorně na zem a plakal radostí. Ale tato situace se nelíbila jeho synům. Šakuni, Durjódhana a Karna rozmlouvali mezi sebou:

„Náš král má těkavou mysl. Jednoho dne pošle synovcům vlastní kočár a nabídne jim trůn. A to bude náš konec. Víme, kde teď jsou. Vyberme skupinu mužů a zničme je. Nesmíme jim dovolit, aby v sobě chovali pocity křivdy a třináct let plánovali odplatu…“

Brzy započali s válečnými přípravami, aby mohli vytáhnout do lesa a zničit Pánduovce v jejich úkrytu.

Tehdy světec Vjása pocítil, co se chystá. Přišel a nabádal je, aby od tohoto dobrodružství upustili. Pak se otočil k Dhrtaráštrovi a řekl:

„Poslyš králi, řeknu ti, co ti pomůže. Nedovol, aby toto nepřátelství pokračovalo. Dětí tvého bratra Pándua je pouze pět. Tvých je sto. Nemáš proto důvod k závisti. Přikaž svým synům, aby se s Pánduovci usmířili! Znám budoucnost, a když se tvoji synové neusmíří, Pánduovci vás za třináct let vymažou z lidské paměti. Dbej prosím tohoto  varování.“

Krále Dhrtaráštru proroctví vystrašilo. Poprosil Vjásu, aby tuto radu předal jeho zlomyslným synům. V té chvíli tam znenadání přijel jiný světec, Maitreja, a Vjása pravil:

„Ať k tvým synům promluví tento světec.“

Když byl Maitreja se všemi poctami posazen, řekl:

„Ó králi, byl jsem na pouti po svatých místech. Navštívil jsem les Dvaitávanu a setkal jsem se tam s Judhišthirou, jeho bratry a Paňčálí, kteří žijí životem lesních kočovníků. S bolestí jsem je pozoroval a udivilo mě, jak je Judhišthira odevzdaný tomu podle mě nezaslouženému utrpení.“

Pak se otočil k Durjódhanovi a velmi měkce pronesl:

„Ó mocný válečníku, naslouchej mi. Ukonči celý tento spor a zanech hořkosti. Zachráníš svůj rod před vyhlazením.“

Durjódhana přijal radu s cynickým úsměvem, plácal se do stehen a kopal do země. Tím dal najevo odpověď a projevil nezájem. To světce rozhněvalo, a proto Durjódhanu proklel:

„Až nastane čas, budeš sklízet ovoce své nestoudnosti a Bhíma ti zpřeráží stehna, po kterých se tak hrdinně plácáš.“

Dhrtaráštra byl zděšen a prosil:

„Prosím tě, vezmi to prokletí zpět.“

„Je-li jednou vyřčeno,“ řekl světec, „nelze ho odvolat. Ale když tvůj syn ujedná s Pánduovci mír, mé prokletí ztratí sílu. Jinak se vše stane přesně tak, jak jsem předpověděl.“

Když se rozneslo, že Judhišthira byl poslán do vyhnanství v lese, několik králů, jeho přátel, ho navštívilo. Ptali se, jak mu mohou pomoci. Ale Judhišthira pouze řekl:

„Čekejte prosím třináct let. Čtrnáctý rok budu potřebovat pomoc vás všech.“

Také Kršna z Dváraky přijel a rozmlouval s Judhišthirou:

„Byl jsem pryč, na jiné misi. Jinak bych přijel do Hastinápuru a zastavil hru, která tě přivedla do této zkoušky. Přemluvil bych Kuruovce, aby se vzdali svých hříšných způsobů, a pokud by nesplnili moji žádost, na místě bych je zničil.“

Draupadí byla Kršnovou náklonností dojata:

„Mých pět manželů, velkých válečníků tohoto světa, bezmocně přihlíželo, jak jsem byla vlečena sem a tam, urážena a svlékána. Duhšásana mě popadl za vlasy, a když jsem zvedla ruce, abych si schovala hlavu, strhl kus látky z mého těla. Byl lhostejný k mé prosbě a naléhání, že teď není doba, kdy se může dotýkat mého těla. Nikde ve vesmíru nebylo se ženou tak hanebně zacházeno. A Karna, Duhšásana a jiní se mi vysmívali a provokativně se ptali, zda bych nechtěla nového manžela – jako bych byla nějaká lehká žena.“

Zhroutila se a plakala při vzpomínce na tu událost.

„Pět válečníků, mých manželů, nebylo schopno pozvednout ani prst, aby mi pomohli, až na Bhímu, kterého ale drželi zpět. Ó Kršno, ty jediný jsi přišel, abys mě ochránil. Ty jsi uslyšel mé volání. Jsi můj zachránce. Ardžunův luk Gándíva, Bhímův kyj a zbraně mých dalších manželů – k čemu všechny byly, když jsem byla vlečena před shromáždění příšer?“

Kršna ji uklidňoval:

„Slibuji ti, že Durjódhana, jeho bratři, Karna a ten ďábelský génius Šakuni budou všichni potrestáni. Jejich krev zbarví prach. Uvidíš Judhišthiru znovu na trůnu.“

Když je Kršna opustil, došlo k rozhovoru mezi Judhišthirou  a Draupadí. Ona vždy uposlechla Judhišthirovy rozkazy, ale nikdy nepřijala jeho filozofii. Řekla:

„Judhišthiro, lehával jsi na hedvábném loži a usedával na zlatý trůn, před kterým na tebe čekali vládci celé Země. Když tě teď vidím v tak strašném stavu, postříkaného blátem, oblečeného do jelení kůže, spícího na tvrdé zemi, svírá mi to srdce.

Když vidíš Bhímu, neprobouzí se v tobě zlost? On, který vždy bez pomoci snadno zvítězil nade všemi, je teď tak sklíčený!

Ardžuna, mocný válečník, jenž je schopen vystřelit snad tisíce šípů najednou a je uctíván jak nebeskými, tak lidskými tvory, má nyní svázané ruce i nohy. Ani to tě nerozhněvá? Proč tvůj hněv nevzplane a nestráví tvé nepřátele? Pohlédni na mne, dceru krále Drupady a sestru Dhrštadjumny, zneuctěnou a přinucenou takto žít! Jak to,  že jsi tak mírný? Neexistuje kšatrija, který by nevzplanul hněvem,    ale tvůj postoj tomu neodpovídá. Nemělo by se nikdy stát, že odpustíš zlu. Měl bys ho zničit tak, aby po něm nezbylo ani stopy. Cožpak  jsi nikdy neslyšel o podobné události z dávných časů, příběh  o mahárádžovi Prahládovi a jeho vnuku Balim? Bali se ptal Prahláda:

„Prosím pověz mi, stojí slepé odpouštění výše než rozumný hněv?“

Prahlád, který znal všechny jemné druhy chování, odpověděl:

„Mé drahé dítě, agresivita není vždy dobrá, ale odpuštění také není vždy nejlepší. Ten, kdo vždy jen odpouští, trpí a způsobuje utrpení také těch, kteří jsou na něm závislí. Sluhové, cizí lidé a nepřátelé toho pak zneužívají. Kradou mu jeho majetek pod nosem a chtějí mu unést  i manželku.

Ti, kteří mají zákeřnou a zlou mysl, nebudou nikdy zasaženi soucitem. Stejné špatné je nekriticky se hněvat a použít sílu. Hněvivý a násilný člověk bude všemi nenáviděn a bude trpět následky své bezohlednosti. Člověk by měl projevovat odpuštění a spravedlivý hněv podle toho, jak to vyžaduje situace.“

Judhišthira trpělivě naslouchal a řekl:

„Hněv je vždy ničivý a já nikdy nedám příležitost k tomu, abych ho použil. Ó překrásná ženo, člověk by měl odpustit každé příkoří. Odpuštění nesmí být omezeno. Odpouštění je božskou ctností a je správné. Právě milostí Nejvyššího drží celý vesmír pohromadě. Hněv je kořenem všeho ničení ve světě. Nemohu přijmout tvoji filozofii. Všichni uctívají mír. Oni budou vždy nabádat našeho strýce Dhrtaráštru, aby přijal mír. Strýc nám určitě vrátí naše království. Jestliže tak neučiní, pak je vázán utrpením. Není na nás, abychom se hněvali nebo v hněvu jednali. Mým přesvědčením je trpělivost.“

„Ale zdá se mi,“ řekla Draupadí, „že člověk v tomto světě nemůže přežít pouze praktikováním tolerance. Přílišná tolerance zapříčinila kalamitu, která zasáhla tebe, mě a tvé bratry. Ty se fanaticky držíš svých ideálů, ať je to v případě úspěchu či neúspěchu. Pro svůj ctnostný náhled jsi známý ve všech třech světech. Myslím si, že bys raději opustil mne a své bratry než své zásady. Ó tygře mezi muži, uskutečňuješ svou filozofii s pevnou myslí. Vykonal jsi obrovské oběti, o kterých se v tomto světě nikomu ani nesní. Ó ano, můj pane, pobízen k činu nějakou mně neznámou silou jsi neváhal přijít o své bohatství, království a o nás všechny a nakonec, jako by toho už nebylo dost, jsi nás snížil na úroveň žebráků a tuláků. Když tak o tom přemýšlím, hlava mi třeští a myslím, že se asi zblázním. Je nám říkáno, že je to Boží vůle a že se vše děje podle ní. Jsme prý jako stébla trávy, jež jsou zmítána silným větrem. Mocný Bůh vytváří iluzi a zapříčiňuje, aby se všechny bytosti ničili navzájem. Nejvyšší Pán si hraje jako malé dítě, které si vytvoří hliněnou panenku a pak ji zase zničí. Jeho jednání je matoucí. Dívá se, jak jsou všechny vznešené a čestné osoby pronásledovány až na pokraj zhroucení, zatímco hříšníky udržuje šťastné a prosperující. Jsem tím velmi zmatena. Když tě vidím v tomto ponižujícím stavu, zatímco Durjódhana vzkvétá, nemohu vysoce ocenit Boží moudrost a spravedlnost. Jestliže je Bůh skutečným autorem těchto činů, on sám musí být poskvrněn hříchem každé živé bytosti.“

Judhišthira byl touto řečí šokován:

„Mluvíš s velkou lehkostí, ale tvá řeč je ateistická. Neobchoduji se ctností jako nějaký kupec, který hledí víc na zisk než na ctnost. Dělám to, co se zdá být správné, pouze proto, že je to jediná cesta. Nedělám to kvůli výsledkům. Má milovaná, není správné projevovat nedůvěru Bohu. Nepomlouvej Boha. Uč se ho poznávat. Snaž se porozumět jeho záměru. On je hoden úcty, klaň se mu. Jedině skrze zbožnost můžeš získat nesmrtelnost.“

„Není mým úmyslem pomlouvat Boha,“ řekla Draupadí, „možná jsem pouze šílená lítostí. Chceš-li, dívej se na to z tohoto úhlu pohledu, ale já budu naříkat dál. Můj pane, každá živá bytost by měla konat své předepsané povinnosti. Jinak by nebyl žádný rozdíl mezi pohybujícím se a nehybným. Ti, kdo věří jen v osud, i ti, kdo takovou víru nemají vůbec, jsou nejhorší ze všech lidí. Pouze ti, kteří jednají a dělají to, co je správné pro jejich stav a údobí života, jsou hodni chvály. Člověk by se měl rozhodnout, kterou cestou půjde, a udržet se na ní silou své inteligence. Naše nynější neštěstí by mohlo být napraveno jen tvým jednáním. Jestliže máš vůli a inteligenci a k tomu budeš jednat správně, můžeš získat zpět své ztracené království. Když jsem sedávala na klíně svého otce, slýchávala jsem takové rady od věštce, který nás často navštěvoval ve dnech našeho neštěstí.“

Než Draupadí skončila, Bhímaséna povstal a oslovil Judhišthiru:

„Nepřátelé nám uzmuli naše království nečestnými a podvodnými prostředky. Proč bychom s tím měli souhlasit. Byla to jen tvá slabost a neopatrnost, která přivodila tyto podmínky. Abychom tě uspokojili, museli jsme přijmout toto neštěstí… opravdu jen proto, abychom tě uspokojili. Zradili jsme své přátele a příznivce a udělali radost nepříteli. Velmi teď lituji, že jsme tě uposlechli a přijali tvé vedení. Já a Ardžuna jsme se mohli s Dhrtaráštrovými syny vypořádat. Byla to největší pošetilost mého života. Vzpomínka na tu událost neustále bolí. Bolí mě to, že jsem ušetřil ty chlápky. Proč bychom měli žít v lese jako divoká zvěř a jako žebráci s miskou v ruce, třebaže je ta miska dar poloboha Súrji? Jídlo obstarané almužnou může být dobré pro bráhmany, ale kšatrija musí bojovat, aby si jídlo zasloužil. Svázal sis ruce i nohy několika přísahami a náboženským nářkem. Ale Dhrtaráštra a jeho synové nás, můj pane, nepovažují za disciplinované lidi, kteří se řídí přísahami. Považují nás za hlupáky a tupce. Odhoď svoji netečnost a slabost a staň se opět suverénním vládcem svých poddaných, jako správný kšatrija. Neplýtvej časem mezi zvířaty a poustevníky. Dovol Ardžunovi a mně, abychom ti připravili cestu.“

Judhišthira přemýšlel nad Bhímovou řečí a pak odpověděl:

„Nemohu ti vyčítat tvá slova a pocity. Máš pravdu v tom, že to všechno byla má vina. Když jsme po návratu z kraje Paňčály měli pouze půl království, souhlasil jsem s hazardní hrou, neboť jsem tajně doufal, že se mi podaří uzmout celé království Durjódhanovi a jeho učiním svým poddaným. Ale on měl při sobě zkušeného hráče v kostky, Šakuniho, a proto teď platím za vlastní chtivost. To jsem dosud nikomu neprozradil. Nikdy se nerozhoduj pod vlivem hněvu nebo s unáhleností. Takovým rozhodnutím nic nezískáme. Ó Bhímo, tvá slova mě bolí. Prosím vyčkej trpělivě na lepší časy. Dal jsem své slovo, že zůstaneme ve vyhnanství třináct let. Nemohu jednoduše vzít zpět to, co jsem slíbil. O nic jiného se nejedná.“

Bhíma udělal pouze zoufalé gesto:

„Ať už si myslíme nebo děláme cokoliv, jsme jako pěna na řece, která je zmítána proudem. Každým okamžikem stárneme. Třináct let! Kdoví, jestli budeme vůbec naživu nebo schopni převzít naše království. Náš život bude kratší o třináct let. Měli bychom se pokusit království vybojovat zpět, v co možná nejkratším čase. Už teď jsme ztratili ve vyhnanství třináct měsíců. Každý měsíc je jako jeden rok – to je dostačující splnění tvého slibu. Souhlasil jsi, že po uplynutí dvanácti let ve vyhnanství zůstaneme nepoznáni, a to po celý rok. Jak chceš tuto podmínku vůbec splnit? Dhrtaráštrovi synové nás najdou pomocí svých zvědů a pak budeme muset do vyhnanství na dalších dvanáct dlouhých let. Je tomu tak? Jak jsi s tím jen mohl souhlasit? Jak může nás šest zůstat nepoznáno? Zvláště já, jak já se mohu skrýt? Můžeš se také pokusit ukrýt horu Méru… ó králi, probuď se.“

Judhišthira dlouho mlčel a pak řekl:

„Nehledě na slib a na břímě, které na něm spočívá, by pro nás nebylo praktické, abychom se teď dostali do konfliktu. Durjódhana má na své straně podporu Bhíšmy, Dróny a jeho syna Ašvatthámy. Kdyby nastal konflikt, všichni ostatní, kteří teď mluví v náš prospěch, se spojí s ním, protože je platí a zaopatřuje; jsou pod jeho ochranou.  A nejen to, všechna vojska králů, kterým jsme v dřívějších bojových taženích dali co proto, budou hledat příležitost postavit se proti nám    a napadnout nás. Musíme shromažďovat sílu a podporu postupně, až dosáhneme stejné úrovně jako oni. Ty a Ardžuna jste na naší straně, ale Dróna, jeho syn Ašvattháma a Karna – prakticky nepřemožitelný muž – stojí při nich. Jak můžeme porazit všechny tyto muže? Nemáme teď ani šanci, že bychom boj vůbec přežili. Cítím se nesvůj, když o tom přemýšlím. Skutečně nevím, co bych měl dělat.“

V tom okamžiku přišel Vjása a pravil:

„Vím, na co teď myslíš, Judhišthiro, a proto jsem zde, abych tvé pochyby rozptýlil. Buď si jist, že nastane čas, kdy Ardžuna pobije v boji všechny tvé nepřátele. Prozradím ti mantru zvanou pratysmrti, která ti pomůže. Pak ji prozraď Ardžunovi. Ať se vypraví na planety polobohů a tam od každého z nich obdrží zvláštní zbraň. Až je bude všechny mít, stane se nepřemožitelným. Nezoufej.“

Vjásadéva vzal Judhišthiru stranou, požádal ho, aby provedl očistnou koupel, a pošeptal mu mantru do ucha. Než Vjása odešel, dal mu na rozloučenou radu:

„Tvůj pobyt v lese Dvaitávaně je u konce. Nyní si najdi jiné vhodné místo, které ti bude lépe vyhovovat. Budeš se tam cítit šťastnější. Není dobré zůstávat na jednom místě příliš dlouho.“

Judhišthira se svými bratry a Draupadí poté odešli z lesa Dvaitávany a usadili se v jiném lese, zvaném Kamjakávana, jenž oplýval nádhernými jezery a stromy. Judhišthira zanedlouho pocítil, že nadešel ten správný čas prozradit tajnou mantru Ardžunovi. V příznivý den, po vykonání nezbytných příprav, předal Ardžunovi tajemnou mantru a pobídl ho, aby šel a získal zbraně od Indry, Varuny, Íšvary a jiných bohů. Ardžuna se vydal severním směrem a brzy dosáhl pohoří jménem Vindhja. Vybral si vhodné místo, usadil se a meditoval.

Jako první se zjevil Šiva. Nejprve přijal podobu lovce a posléze Ardžunovi vyjevil svou opravdovou podobu. Daroval mu zbraň zvanou pašupatha a zase zmizel. Pak postupně přicházeli Varuna, Jama a Kuvéra a předávali Ardžunovi své nevídané zbraně. Ujistili ho, že právě ty mu umožní vítězství nad Kuruovci. Na horské cestě nalezl Ardžuna připravený vůz, jenž ho zavezl do Indrova sídla Amarávaty. Ardžuna byl Indrovým synem, a proto byl přijat se všemi poctami, s hudbou a tancem nebeských bytostí. Indra mu časem sdělil tajemství svých zbraní a pak navrhl, aby se učil umění hudby a tance, neboť mu to jednoho dne přijde vhod. A tak ho gandharva jménem Čitraséna začal soukromě učit.

Tam se do Ardžuny také zamilovala nebeská nevěstka Urvaší a s Indrovým svolením se za ním vydala. Oblékla se do průhledného hedvábí a pomazala se vonnými oleji. Když zaklepala na dveře Ardžunova příbytku, přijal ji s hlubokou úctou a řekl:

„Ty jsi jako moje matka Kuntí nebo Mádrí.“

Tím se jí velmi dotkl.

„Neztratil jsi náhodou své mužství?“ zeptala se kysele.

„Nezlob se prosím, složil jsem za určitým cílem asketickou přísahu, a nemohu se proto na tebe dívat jinak než jako na svou matku.“

Její hněv byl však natolik silný, že ho namístě proklela:

„Za to, že jsi znevážil ženu, které bylo přikázáno jejím pánem  a tvým otcem, aby tě potěšila, choď mezi ženami bez povšimnutí a buď všemi považován za eunucha.“

Vztekle sebou škubla a rychle odešla. Později mu Indra řekl:

„Překonal jsi i nejasketičtější mudrce. Vyznamenal ses svou nevídanou sebevládou. Prokletí, které na tebe uvalila Urvaší, se vyplní v třináctém roce vašeho vyhnanství. Ale tehdy pro tebe bude požehnáním.“

Když se Ardžuna dlouho nevracel, všichni v Kamjakávanském lese už byli velice netrpěliví a sklíčení. Na radu mudrce Nárady se Judhišthira vydal na poutní cestu, aby se vykoupal ve svatých řekách a jezerech a modlil se tam. Ostatní Pánduovci se vydali na západ. Navštívili les Naimišáranju, jenž leží na březích Godávarí, a pak se vydali směrem k soutoku Gangy a Jamuny, kam přicházeli polobozi podstupovat askezi. Prošli celou zem křížem krážem a nikdy neopomenuli ani jednu horu nebo řeku, která měla nějaký posvátný význam. Zapomněli sice na své trápení, ale přesto pociťovali stálou prázdnotu v srdcích, způsobenou Ardžunovou nepřítomností. Ke konci dvanáctiletého vyhnanství došli na místo v Himálajích, kde se k nim (po pěti letech) připojil Ardžuna. Když jim popsal zbraně, které získal od polobohů, jejich naděje vzrostla. Začali vážně hovořit o tom, jak dobýt zpět své království, jakmile jim vyprší poslední rok vyhnanství, během něhož museli žít v přestrojení, aby nebyli rozpoznáni. Po skončení poutní cesty se vrátili do Kamjakávanského lesa.

Tajuplný jakša

 Mezitím král Dhrtaráštra obdržel zprávy od svých zvědů o pohybu a úspěších Pánduovců. Také se dozvěděl o Ardžunových neobyčejných zbraních. Dhrtaráštra se jako obvykle potácel mezi strýcovským sentimentem a přáním zachránit sebe a své syny. Přemýšlel nad tím, co by měl podniknout, ale jako vždy podlehl zmatku. Durjódhana pozoroval svého otce se zneklidněním a řekl:

„Král nemůže zapomenout na své vnuky. Je posedlý vzpomínkami na ně. Proč bychom teď, když víme, kde jsou, nemohli ukončit tu nepřístojnost jednou provždy?“

„To nebude tak snadné,“ řekl Šakuni, ,,Ardžuna nabyl neobyčejných sil. Teď, když nastal čas jejich pomsty, jsou velmi nebezpeční. Zbývá jim však ještě jeden rok vyhnanství. Judhišthira nevezme svůj slib zpět, ani když se král obměkčí a pozve je zpátky domů.

Ale něco ti poradím. Pánduovci jsou nyní v lese Kamjakávaně. Vypadají jako tulácký kmen oblečený do zvířecích kůží a jsou špinaví. Proč by ses tam nemohl vypravit a ukázat se v celé své královské vznešenosti? Ty jsi dnes vladař světa. Máš nevyčerpatelné bohatství, sílu a autoritu. Říká se, že nemůže být nic tak uspokojující jako ukázat svou nadřazenost nepříteli, který je pokořen žebrotou. Proč bys nemohl zřídit královský tábor u lesa Kamjakávany? Uvidíš, jak před tebe Pánduovci předstoupí ve svých hadrech a naši strážní je budou  s nechutí pouštět dovnitř.“

Král Dhrtaráštra nakonec zřízení tábora u lesa Kamjakávany povolil, protože se Durjódhana vymluvil, že musí provést inspekci dobytka na pastvinách v tomto kraji. Tábor byl opravdu královský. Byly tam stovky kurtizán, služebnictvo, vojsko i dvořané. Hostiny, tance, hudbu a zábavu všeho druhu bylo zdaleka slyšet, dnem i nocí. Celý prostor zdobila barevná světla a ohňostroje.

Durjódhana a jeho společníci přijeli do tábora v zářící zbroji a s vojenským vybavením, v oslnivém stylu. Doufal, že si Pánduovci, kteří byli za řekou, všimnou přepychu a veselí v táboře. Durjódhana se dokonce pokusil vyslat posla, aby Pánduovce pozval. Ale posel nemohl překročit řeku, protože gandharvové, kteří byli posláni polobohy, způsobili velkou bouři. Durjódhana se nevzdával a prudce argumentoval. Protestoval, až se z toho nečekaně stala válka mezi armádou Durjódhany a armádou gandharvů. Vojáci z tábora byli pobiti a armáda gandharvů svázala Durjódhanu a jeho spojence řetězem.

Judhišthira se dozvěděl o bitvě a také o tom, že Karna utekl z boje. Neváhal a poslal na Durjódhanovu záchranu Ardžunu a Bhímu:

„Přese všechno jsme z jedné rodiny, a ať už je mezi námi jakýkoliv rozpor, nemůžeme je v tom nechat.“

Bhíma a Ardžuna bojovali s gandharvy, kteří byli posláni Indrou, a zajatce osvobodili. Durjódhana dostal za vyučenou. Poděkoval Pánduovcům za pomoc a celý smutný a o něco moudřejší sbalil svůj tábor a vrátil se do Hastinápuru.

Pánduovci cítili naději a vrátili se na původní místo ve Dvaitávanském lese, kde začala jejich dlouhá pouť. Tento les byl bohatý na ovoce a kořínky a to jim umožňovalo přežít. Snášeli askezi  a dodržovali přísné zásady.

Vedli vcelku vyrovnaný život, dokud nepřišel jeden velmi rozrušený bráhman. Ztratil totiž křesadlo a dvě otýpky, které používal na rozdělávání ohně pro své náboženské obřady. Obvykle trávil celé hodiny prováděním rituálů, ale dnes pouze naříkal:

„Přiběhl velký jelen s parohy rozrostlými jako větve stromu, a než jsem si mohl uvědomit, co se děje, sklonil hlavu, nabral křesadlo a otýpky na rohy a zmizel. Pomozte mi je získat zpět. Bez nich nejsem schopen konat své denní obřady. Sledujte jeho stopy a dostihněte ho.“

Judhišthira považoval za svou povinnost knězi pomoci, a proto se společně se svými bratry vydal jelena hledat. Sledovali otisky jeho kopyt a nakonec ho po dlouhém čase spatřili. Když na něj však vystřelili šípy, jelen vždy obratně uskočil, jako by chtěl, aby ho sledovali všude možně. Nakonec jim beze stopy zmizel. Pánduovci už byli v hlubokém lese dlouhou dobu, cítili se unaveni a měli žízeň. Sedli si tedy pod strom, aby si odpočinuli.

Judhišthira řekl svému nejmladšímu bratrovi:

„Nakulo, vylez na strom a podívej se, jestli zde není nějaká voda!“

Za okamžik Nakula volal z vrcholku stromu:

„Vidím zelené mýtiny a také slyším volání jeřábů. Tam jistě bude zdroj vody.“

Slezl dolů a vydal se ke křišťálovému jezírku, které bylo čisté jako safír a odráželo oblohu. Padl na kolena a postříkal si vodou obličej. Jakmile to udělal, ozval se silný hlas. Zdálo se, že patří jeřábovi stojícímu ve vodě:

„Zadrž! Jezírko patří mně. Nedotýkej se ho, dokud neodpovíš na mé otázky. Teprve až mi odpovíš, můžeš se napít a vzít si tolik vody, kolik budeš chtít.“

Ale Nakula měl příliš velkou žízeň a nevydržel déle čekat. Naklonil se, nabral vodu do dlaní a zvedl ji k ústům. V tom okamžiku však padl bez života k zemi.

Po nějaké době poslal Judhišthira Sahadévu zjistit, proč se Nakula tak dlouho nevrací. Sahadéva došel k jezírku a chtěl se napít. Znovu se ozval varovný hlas, ale ani Sahadéva nemohl odolat, a tak padl vedle svého bratra.

Pak přišel Ardžuna, a když uslyšel hlas, zvedl luk a vystřelil směrem, odkud se ozýval. Přistoupil k jezírku a dostal varování:

„Nebuď bezhlavě odvážný. Než se napiješ, zodpověz mé otázky.“

Když Ardžuna nalezl své bratry mrtvé, rozhněval se a řekl:

„Až tě umlčí mé šípy, nebudeš se ptát!“

Hnán žízní, zlostí a zoufalstvím při pohledu na bratry, vystřelil spršku šípů na všechny strany. Přestože ho hlas i nadále varoval, aby se vody nedotýkal, pokusil se o to a okamžitě padl mrtev.

Po Ardžunovi přišel Bhíma. Spatřil své bratry, jak leží na břehu jezírka. Zaslechl neznámý varovný hlas, rozmáchl se svým kyjem a zvolal:

„Ó ďábelská sílo, ať jsi kdo jsi, zničím tě. Nejdřív ale uhasím žízeň.“

Hluchý ke všem varováním nabral vodu do dlaní a s prvním srknutím padl mrtvý na zem. Jeho kyj se odkutálel stranou.

Judhišthira procházel lesem, kterým před nimi žádný člověk ještě nikdy nešel. Byl udiven jeho krásou, obrovskými stromy, kouzelným zpěvem ptactva, mýtinou s jeleny a občasným zabručením medvěda. Když došel k nádhernému jezeru, spatřil tam ležet bratry. Plakal a naříkal. Bolest zármutku a záhada jejich smrti mu způsobovala nevyslovitelná muka. Viděl Ardžunův luk a Bhímův kyj, jak leží na zemi, a nahlas při tom přemýšlel:

„Kde je tvůj slib, že přerazíš Durjódhanovy hnáty? Jaký byl smysl předpovědi polobohů, když řekli v den Ardžunova narození, že ho nikdo nepřemůže?! Jak vysvětlím to neštěstí královně Kuntí?“

„Toto není obyčejná smrt. Nevidím na žádném z bratrů jakékoliv známky úrazu. Co to vše jenom znamená? Mohlo by to být tím, že je pronásledovali Durjódhanovi agenti? Důkladně si prohlížel jejich tváře, ale nebyly ani bledé, ani se nerozkládaly. Uvědomil si, že jeho bratry nemohl zabít žádný smrtelník, a vyvodil z toho, že za to musí být odpovědná nějaká vyšší síla. Rozhodl se nejednat zbrkle a vstoupil do jezírka, aby vykonal smuteční obřad za mrtvé. V tom okamžiku se ozval hlas:

„Nechvátej! Odpověz nejdříve na mé otázky, a pak pij a vezmi si tolik vody, kolik chceš! Pakliže mě neuposlechneš, bude z tebe další mrtvola. To já jsem usmrtil tvé bratry. Jezírko je moje, a kdokoliv neuposlechne mého hlasu, zemře!“

„Kdo jsi,“ zeptal se pokorně Judhišthira, ,,že jsi zdolal mé nepřemožitelné bratry, kteří jsou požehnaní a obdarovaní neobyčejnou silou a odvahou? Tvůj výkon je obdivuhodný a já se před tebou skláním a vzdávám ti poctu. Prosím, řekni mi, kdo jsi a proč jsi zabil tyto nevinné žíznivce. Nerozumím tvému důvodu. Má mysl je zvědavá a rozrušená.“

Na tuto žádost se Judhišthirovi zjevila obrovská postava, která stála vedle jezera a převyšovala své okolí.

„Jsem jakša,“odpověděl, ,,tvoji bratři se přes všechna moje varování pokoušeli silou dosáhnout svého, a za to zaplatili svými životy. Chceš-li žít, nepij tu vodu, dokud neodpovíš na mé otázky.“

„Ó jakšo,“ prohlásil pokorně Judhišthira, ,,netoužím po ničem, co je tvoje. Nedotknu se vody bez tvého svolení, navzdory velké žízni. Zodpovím tvé otázky tak dobře, jak jen budu moci.“

„Co způsobuje východ slunce?“ zeptal se jakša.

„Stvořitel Brahmá způsobuje východ slunce,“ řekl Judhišthira,    ,,a dharma, kterou ustanovil, zapříčiňuje jeho západ.“

Judhišthira musel projít těžkým testem, který se podobal velkému „výprasku“. Neměl ani trochu času rozmyslet si, co odpoví, protože otázky padaly jedna za druhou. Měl strach odpovídat pomalu nebo se vymlouvat, že nezná odpověď. Některé otázky byly pošetilé a některé měly hloubku. Některé byly nejasné, ale byly vyřčeny tak, že vypadaly velmi významně. Judhišthira měl neustále strach, že by mohl jakšu rozhněvat a vyprovokovat ho k dalšímu hrůznému činu. Kdesi v mysli se mu však ozývalo: „Co horšího nás může ještě potkat?“

Otázky padaly někdy až čtyři naráz. Nebraly konce a navíc byly různého druhu a námětu:

„Co je důležité pro ty, kteří zasévají?“ ptal se jakša. „Co je důležité pro ty, jež hledají prosperitu?“

Než mohl Judhišthira dokončit svou odpověď na otázku o dešti, musel odpovědět na další otázku o potomcích.

Jakša pokračoval:

„Co je těžší než Země?“

„Matka,“ odpověděl Judhišthira.

„Co stojí výše než obloha?“

„Otec.“

„Co je rychlejší než vítr?“

„Mysl.“

„Kdo spí s otevřenýma očima?“

„Ryba.“

„Co se po narození nehýbe?“

„Vajíčko.“

„Kdo je tvým přítelem ve vyhnanství?“

„Společník na cestě.“

„Kdo je přítel toho, kdo umírá?“

„Dobročinnost prokazovaná během života.“

„Kterého přítele lze považovat za seslaného Bohem?“

„Manželku.“

„Co je vrcholnou povinností člověka?“

„Aby neublížil, neponížil.“

Na jiný druh otázek, o odříkání, dal Judhišthira tyto odpovědi:

„Když se zbavíme pýchy, staneme se přístupnějšími. Zbavíme-li se hněvu, nezakusíme žal. A zbavíme-li se hrabivosti, pocítíme spokojenost. Pravý klid a mír pochází od srdce. Milosrdenství je jinými slovy přání štěstí všem živým bytostem. Nevědomost znamená neznat lidské povinnosti a hanebnost znamená špatně mluvit o druhých.“

„Jak poznat opravdového bráhmana?“ ptal se jakša, ,,snad podle toho, že se narodil v bráhmanské rodině, nebo podle toho, že hodně studoval? Nebo podle jeho chování?“

„Nepoznáš ho podle zrození, ale podle znalostí písem a odpovídajícího chování. I když se někdo narodí v rodině bráhmana a zná védská písma, musí být považován za nejnižšího ze všech, není-li čistého srdce.“

Následovalo ještě mnoho dotazů. Judhišthira již omdléval z ukrutné žízně, nářku a úzkosti a své odpovědi už sotva šeptal. Nakonec přece jen jakša řekl:

„Odpovíš-li mi ještě na další čtyři otázky, tvoji bratři, přinejmenším jeden z nich, budou zase žít. Kdo je vskutku šťasten?“

„Ten, kdo nemá žádné dluhy, je skutečně šťastný člověk (tedy ten, kdo dosáhl věčného duchovního světa, má věčný domov a je tak prostý dluhů vůči předkům, polobohům a mudrcům, ten, kdo láskyplně slouží jedinečnému a dokonalému centru, z něhož vše vychází – Šrí Kršnovi)“ odpověděl Judhišthira.

„Co je největším divem světa?“

„Den za dnem, hodinu za hodinou a každou chvíli lidé umírají a jejich mrtvoly jsou všem na očích. Ale nikdo z těchto diváků si nikdy neuvědomí, že i on jednoho dne zemře, a dokonce si všichni myslí, že zde budou žít věčně. Toto je největší div světa.“

„Jaká je pravá cesta?“

„Cesta mahádžanů, velkých oddaných Nejvyšší Osobnosti Božství, kteří mají největší bohatství, jež může živá bytost mít, a to lásku k Bohu. Když ji člověk hledá jen studiem písem a argumenty, nenalezne ji, neboť tyto prostředky jsou plné nesrovnalostí a rozporů.“

Po těchto odpovědích jakša řekl:

„Z bratrů si můžeš vybrat jednoho, který bude žít.“

„Když mám pouze jednu možnost,“ řekl Judhišthira, ,,ať tedy povstane můj nejmladší bratr Nakula.“

„Ale on je přece tvůj nevlastní bratr,“ řekl jakša udiveně, ,,myslel jsem, že si vybereš Ardžunu nebo Bhímu, kteří ti musí být velmi drazí?!“

„Ano, to jsou,“ odpověděl Judhišthira, ,,ale já měl dvě matky. Jestli mají přežít pouze dva z naší rodiny, nechť mají obě matky po jednom živém synovi. Ať tedy žije Nakula, v úctě ke světlé památce mé druhé matky Mádrí.“

„Skutečně jsi mě potěšil pokorou i moudrostí svých odpovědí,“ řekl jakša, ,,ať tedy všichni tvoji bratři ožijí a povstanou, aby tě mohli dále doprovázet!“

Jakša oživil všechny mrtvé bratry a obdaroval Judhišthiru následujícím požehnáním:

„Kamkoliv od nynějška s bratry a manželkou půjdete, všude budete mít schopnost nebýt nikým rozpoznáni.“

Jakša nebyl nikdo jiný než Jamarádž, polobůh spravedlnosti a posledního soudu a otec Judhišthiry. Přišel, aby vyzkoušel sílu Judhišthirovy mysli a obdaroval ho schopností, díky níž ho nikdo nepozná. Bylo to nezbytné požehnání, které v posledním roce vyhnanství, kdy měli zůstat nepoznáni, velmi potřebovali.

Poslední zkouška Pánduovců se zdála být překonána. Našli a vrátili knězovi křesadlo a otýpky a konečně si pak mohli klidně sednout před poustevnu a hovořit o své budoucnosti.

„Naše dvanáctileté vyhnanství je za námi,“ řekl Judhišthira. ,,Zbývá nám ještě jeden rok. Zkusme jej prožít ve městě. V lese jsme žili již dost dlouho. Ardžuno, ty jsi hodně cestoval. Navrhni, kde bychom měli žít v nadcházejícím roce.“

Ardžuna povstal a řekl:

„Obdrželi jsme milostivé požehnání Dharmarádže (Jamarádže), tvého otce, že nebudeme rozpoznáni, ať jsme kdekoliv. Všude kolem je mnoho království, která oplývají bohatstvím, pohodlím a jídlem. Je tu řada bohatých zemí, jako Paňčála, Čedi, Matsja, Šálva, Avanti. Pro zbývající rok si můžeš vybrat kteroukoliv z nich. Všechny jsou přijatelné, nebudeme v nich rozpoznáni.“

Bratři začali přemýšlet:

„Paňčála je sídlem našeho tchána. To je nemožné. Musíme si vybrat místo, kde budeme žít beze strachu. A ta země musí být příjemná a ochotná nás přijmout.“

„Ze všech zemí, o kterých ses teď zmínil,“ řekl Judhišthira, ,,je podle mě nejpřijatelnější Matsja. Její vládce, král Viráta, je dobrý a velkorysý muž. Prožijme tedy poslední rok tam. Budeme se ucházet o práci v jeho paláci. A jak vstoupíme do jeho služeb? To musíme vymyslet. Co se mě týče, budu si říkat Kanka a nabídnu králi, že ho budu zaměstnávat a bavit hrou v kostky.“

„Kostky? Ó!“ zvolali bratři.

„Bez nebezpečného rizika,“ řekl Judhišthira. ,,Budeme hrát bez sázek, pouze pro ukrácení dlouhé chvíle.“ Na chvíli se ztratil v myšlenkách na hru:

„Ó, jak příjemné je vrhat kostkou a cítit slonovinu v dlani…“

Ale pak se konečně probral z barvité vidiny a pokračoval:

„Nemám pochyb o tom, že král Viráta bude považovat moji společnost za zajímavou. Jestli mi bude klást otázky o mé minulosti, řeknu mu, že jsem býval Judhišthirův stálý společník. To vlastně ani nebude lež. A co si vybereš ty?“ zeptal se Bhímy.

Bhíma se na chvíli zamyslel a řekl:

„Já se budu jmenovat Vallabha a nabídnu svou práci v královské kuchyni.“ A oddal se hlasitému snění, jak se své role zhostí.

„Král ještě neochutnal takové dobroty,“ prohlásil Bhíma  a představoval si, jak hostí a vykrmuje celou královskou chasu božským jídlem.

„Také jim předvedu nějaké mimořádné výkony, jen tak pro pobavení,“ dodal.

„Budu krotit slony a býky, ty divochy. Rozhodl jsem se zápasit i s jejich šampióny. Zahanbím je. Ale budu muset být opatrný, abych je nezabil. Když se mě budou ptát na moji minulost, řeknu jim, že jsem byl Judhišthirovým kuchařem a bavil svého pána zápasem. To určitě nebude lež, nebo snad ano?“ ptal se Judhišthiry s čtveráckým úsměvem.

Judhišthira se obrátil k Ardžunovi a zeptal se ho:

„A jak si poradíš ty?“

„Bude velmi těžké zamaskovat hluboké rýhy na mé ruce, vytlačené tětivou luku,“ řekl Ardžuna. ,,Ty mě mohou prozradit. Zakryji je velkým množstvím rolniček, až po loket. Budu muset nosit dlouhé stužky a zářící náušnice, oblékat se jako žena a vydávat se za eunucha. Požádám o službu komorné, budu hlídat ženy, učit je tanci  a hudbě a vyprávět jim příběhy. Mé jméno bude Brhannala.“

„To bude ten největší podvod,“ povzdechl si Judhišthira, ,,ale pravděpodobně nemáš na vybranou.“

Ardžuna vše vysvětlil:

„Během návštěvy u poloboha Indry jsem byl proklet. Nebeská nevěstka Urvaší na mě uvalila kletbu, že budu považován za eunucha,   a toto prokletí musí být vyplněno. Není žádné pomoci.“

Já se budu jmenovat Granthika,“ řekl Nakula, ,,a budu mít na starosti královské stáje. Miluji koně a rozumím jim. Po mém doteku se i to nejdivočejší zvíře stane poddajným a nechá se osedlat nebo zapřáhnout do kočáru. Jsem schopen koně přimět k takové rychlosti, která se vyrovná rychlosti bouře. Řeknu, že mě Judhišthira zaměstnával jako správce stájí.“

Sahadéva řekl:

„Já budu dohlížet na královský dobytek. Znám povahy a nálady dojnic a všechna zvláštní znamení, která mají býci. Po mém doteku kravám mléko samo vytéká z vemen. Miluji dobytek a jsem připraven strávit celý zbytek života v jeho středu.“

Poprvé za dvanáct let byli bratři šťastní, obzvláště vyhlídkou na slibná zaměstnání, která jim byla i koníčkem. Judhišthira přemýšlel  o Draupadí.

„Máš křehké tělo a nejsi zvyklá dřít se,“ řekl jí. „Neměla bys vykonávat těžší práci než vybírat si šperky a vůně na daný den.“

„Nezapomeň, že jsem neviděla zrcadlo přes dvanáct let,“ odvětila Draupadí žertovně.

„Je skupina žen, které jsou společnicemi nebo pomocnicemi v královském sídle. Říká se jim sairandharí. I já bych se měla stát sairandharí – odbornicí na česání a úpravu vlasů v komnatách Virátových žen. Budou-li se mě ptát, kdo jsem, prohlásím, že jsem sloužila jako společnice Draupadí, a to bude velmi blízko pravdě.“

To vše probrali s knězem Dhaumjou.

„Nepochybuji, že ve Virátově království budete šťastní, ale přesto vás varuji. Musíte dávat zvlášť pozor na Draupadí. Neukazujte ji příliš na veřejnosti! Sám Viráta je vznešená osoba, ale jsou tam jeden nebo dva dvořané, kteří nemusí být tak dobří. Dávejte si pozor. A to není všechno. V blízkosti krále musíte mít stále na paměti několik důležitých pravidel. I když jsi sám králem, nemusíš je ještě nutně znát. Pouze obyčejný člověk, který slouží králi, si uvědomuje, že je to existence na ostří nože. Daleko šťastnější jsou ti, kteří svého krále nikdy nevidí, pokud zrovna neprojíždí kolem nich na slonu v procesí. Ten, kdo slouží králi, slouží ztělesnění Boha, a musí se podle toho také chovat. Nikdy nesmí přistoupit ke králi bez ohlášení, musí požádat o jeho svolení.  U dvora nikdy nesmí obsadit takové místo k sezení, které by mohlo vzbudit závist druhého. Neměl by dávat radu, aniž by o ni byl požádán. Zbytečně nemluví a neroznáší klepy a neustále je ve střehu. Nikdy nedopustí, aby král musel zopakovat svůj rozkaz. V králově přítomnosti by člověk měl hovořit jemně a nedopustit, aby se choval pohrdavě nebo ho přemohl hněv. Neměl by se smát příliš nahlas, ani se chovat příliš vážně. Neměl by se oblékat jako král a gestikulovat, když mluví. Nesmí se nikomu zmiňovat o tom, co se událo v králově přítomnosti. Musí být stále připraven na královo zavolání, a přitom nebýt vtíravý.“

Takto Dhaumja pokračoval a vysvětloval chování, které by měl ctít správný dvořan. Poté se s nimi rozloučil a vrátil se do města Paňčály.

Pánduovci navždy opustili les a odebrali se do země krále Viráty. Na okraji hlavního města dali své drátěné košile, luky, šípy a meče    do jednoho pytle a uvázali ho na větev na vrcholku banjánového stromu, který stál na pohřebišti. Beze zbraní, jen s holýma rukama, dospěli k bráně paláce a oznámili, že přišli sloužit králi. Ten pak jednoho po druhém přijal a zaměstnal. Milostí Jamy (Dharmarádže) zůstali nepoznáni.

Během následujícího roku se nestala žádná nepříjemnost a Pánduovci uspokojovali Virátu svou pílí a poctivostí. Už jim zbývalo jen pár dní do skončení vyhnanství, když tu na poslední chvíli nastala neočekávaná komplikace.

Dhaumjovy obavy se bohužel splnily, protože Draupadí si všiml Kičaka, bratr královny a generál Virátova vojska, krásný a mocný muž. Od té chvíle byla Draupadí Kičakou pronásledována, když plnila své povinnosti v paláci a obsluhovala královnu. Její manželé vše pozorovali, ale nemohli jí pomoci, aniž by prozradili svoji totožnost. Proto ji tajně uklidňovali a slíbili pomoc a ochranu v pravé chvíli. Tak jako Dhaumja, i královna tuto situaci předvídala:

„Muži jsou muži a nenechají tě na pokoji,“ řekla. ,,Tvá krása mě leká. Mám strach, že dokonce i můj manžel Viráta podlehne tvým pohledům. Jak tě zde mohu nechat, a přitom zabránit komplikacím?“

Draupadí rychle odpověděla:

„Neměj strach, žádné potíže nenastanou! Jsem manželkou pěti gandharvů, kteří jsou neustále ve střehu, ačkoliv nejsou vidět. Sledují mě, ať jsem kdekoliv. Oni mě ochrání, a kdyby mě někdo obtěžoval, okamžitě ho zabijí.“

Královna se nakonec uklidnila a uvěřila Draupadiným slovům, protože milovala její společnost. Varovala bratra, aby se k Draupadí nepřibližoval, ale on ve své zaslepenosti její rady nedbal.

Naopak ji požádal, aby za ním poslala Draupadí s nějakým vzkazem, a když přišla, snažil se ji obejmout. Draupadí se však bránila a odmítla ho. To Kičaku rozhněvalo a začal ji urážet. Draupadí celá    v slzách přišla ke králi a stěžovala si, ale král zrovna hrál  s Judhišthirou v kostky. Judhišthira byl šokován, ale ovládl se, a tak ji nikdo nebral na vědomí.

Draupadí tedy šla hledat pomoc za Bhímou a hořce si stěžovala, zvláště na Judhišthiru, že ani nepřerušil hru. Bhíma jí slíbil pomoc a společně připravili plán. Draupadí měla pozdě v noci vylákat Kičaku na schůzku do taneční haly. Měla mu slíbit, že mu bude po vůli. Kičaka se do léčky chytil, a když vstoupil do tmavé haly, Bhíma ho objal tak silně, že vydechl naposled.

Kičakova smrt vyvolala v zemi rozruch, neboť to byl mocný člověk a hlava armády. Draupadí prohlásila, že ho zabili gandharvové, její manželé. Byl vyhlášen veřejný smutek a na Draupadí se lidé začali dívat jako na zlého ducha ve svém středu. Zajali ji a rozhodli se spálit ji společně s Kičakovým tělem. Bhíma ji však na poslední chvíli zachránil. Nepozorován zabil Kičakovy vojáky, právě ve chvíli, kdy ji nesli na pohřební hranici. Když se vrátila do paláce, král i královna byli nervózní:

„Prosím tě, sairandharí, odejdi,“ řekla královna, ,,nemůžeme tě tu nechat. Bojíme se, že nás stihne stejný osud, jaký potkal mého bratra a stovky jeho stoupenců. Máme strach z gandharvů, tvých ochránců, protože nevíme, kdy budou opět vyprovokováni. Mám tě ráda, ale nemohu tě zde nechat. Prosím tě, opusť nás. Odejdi daleko odtud!“

Draupadí se bránila:

„Prosím, nebuď ke mně tak chladná. Tvůj bratr provokoval mé manžely, jinak by mu neublížili. Ujišťuji tě, že vám neublíží, byli jste ke mně tak laskaví. Prosím tě, nech mě zde ještě alespoň třináct dní. Po třinácti dnech odtud odejdu. Mám k té prosbě zvláštní důvod. Slibuji ti, že pak odejdu. Prosím tě, vezmi na to ohled.“

Královna o tom přemýšlela a zkoumavě se na Draupadí podívala:

„Proč třináct dní?“

„Nemohu ti to nyní vysvětlit, ale dozvíš se to,“ řekla Draupadí.

„Budeš své gandharvy držet zpět?“

„Ano, slibuji na svou čest, že se již nikdy v blízkosti tohoto paláce neobjeví.“

„Dobře, můžeš zde zůstat. Důvěřuji ti.“

Další ohrožení

Durjódhana se necítil dobře, neboť si uvědomoval, že už pouze několik dní dělí Pánduovce od dovršení třináctého roku vyhnanství. Vyslal tedy své zvědy, aby zjistili, kde se nyní nalézají. Zvědové se po čase vrátili a hlásili, že po Pánduovcích není vidu ani slechu. Jejich zpráva vyvolala mezi Kuruovci všeobecný pocit úlevy.

Zvědové se rozhodli, že potěší své pány, a proto dodali další informace:

„Během našeho putování jsme zjistili, že generál Virátovy armády Kičaka byl zabit nějakými gandharvy. Rozčilil je tím, že se pokoušel znásilnit jednu z jejich žen.“

Zpráva zalichotila Šušurmanovi, vůdci Trigartů a jednomu z Durjódhanových spojenců, který od Virátova vojska utrpěl mnoho porážek. Ale Durjódhanovi se zpráva moc nezamlouvala a dál se dotazoval:

„Věří někdo té historce o gandharvech? Kdo byla ta žena? Měli bychom se pokusit získat o těch gandharvech víc informací.“

„Vyšleme znovu zvědy,“ navrhl Karna, ,,ale vybereme spolehlivější. Ať jdou a prozkoumají každou horu, vesnici, město a les a sledují lidi na všech slavnostech a trzích. Ať se dívají všude a vše pozorně poslouchají. Měli by také podruhé navštívit krále Virátu  a s očima jako rys pozorovat každou šestičlennou skupinku. Musí pracovat velmi rychle, je třeba nalézt je v několika dnech.“

Duhšásana tuto myšlenku podpořil a na uklidněnou dodal:

„Pánduovci určitě někde zahynuli, o tom není pochyb. Ó bratře, věř tomu a užívej života. Neobtěžuj se už více myšlenkami na ně.“

Dróna, jejich učitel, varoval:

„Je nemožné, aby osoby takového kalibru jako Pánduovci někde zahynuly. Vrátí-li se, měj se na pozoru, protože teď budou mít dvojnásob energie. Tvým dalším krokem by měla být snaha uzavřít s nimi mír. Také by bylo dobré zajistit pro ně ubytování, abychom je mohli přijmout. A teď vyšli zvědy, kteří by rozpoznali Pánduovce       a vyhledali je.“

Bhíšma souhlasil:

„Měl by ses rozhodnout rozumně a přemýšlet o tom, co by mělo být vykonáno, protože už nám zbývá jen málo času. Vezměme v úvahu Judhišthirův slib, že zůstane nepoznán. On tak učiní, neboť je mužem pevné přísahy. Žádný z tvých zvědů ho nebude schopen najít. Až nastane chvíle jejich návratu, bylo by lépe přivítat je v přátelském duchu.“ Ještě dodal: „Tam, kde přebývá Judhišthira, země prosperuje. Vzduch tam stále vibruje pronášenými védskými hymny, oblaka dávají déšť v pravý čas, ovoce sadů je chutné a šťavnaté, obilí na polích zraje v hojnosti a je výživné, krávy dávají mléko, které je sladké, a máslo zezlátne, jakmile se jen lehce pootočí máselnicí. Lidé jsou spokojení a veselí, prostí zlomyslnosti a malichernosti. Pole a zahrady jsou vždy zelené, květiny neustále kvetou a vzduch je plný jejich vůní. Ať tvoji zvědové hledají právě takovou zemi, a jakmile ji najdou, vyšli tam své vyslance s poselstvím dobré vůle. Pánduovci dodrželi slovo a nebylo by správné pronásledovat je a snažit se je odhalit dříve, než vyprší jejich čas.“

Krpa však radil:

„Vezmi co nejrychleji vojsko a upevni své síly, abys byl silnější než Pánduovci v okamžiku, kdy s nimi budeš domlouvat smlouvu. Nebo se spoj se svými spojenci a s jejich pomocí, bude-li třeba, bojuj. Utkáš-li se s Pánduovci znovu, není pochyb o tom, že budeš ve velké výhodě. Koneckonců oni budou právě teď nejvíc trpět nedostatkem mužstva   a zbraní.“

Šušurman, vládce Trigarty, řekl:

„Nyní, když víme, že Kičaka je mrtev, vtrhneme do Viráty a ukořistíme jejich bohatství a skot. Často jsem trpěl rukou toho krále. Je třeba, abychom jednali teď, když nemají velitele.“

Dodal, že i kdyby Pánduovci byli naživu, jsou jistě na mizině a zesláblí, a nestojí tedy za povšimnutí. On osobně si myslí, že zahynuli a jsou teď ve světě Jamy – není proto třeba plýtvat myšlenkami na ně. Bez váhání navrhoval napadnout krále Virátu a tak posílit své zdroje a mocnářství.

Durjódhana se obrátil k Duhšásanovi a řekl:

„Vypracuj co nejrychleji detailní plán tažení. Nemáme už času nazbyt!“ A ještě dodal: ,,Způsob Kičakovy smrti nenechává místo pochybnostem. Ruka, která zmařila jeho život, musela být jedině Bhímova, nikoho jiného. Pouze Bhíma útočí a zabíjí holýma rukama. Sairandharí není nikdo jiný než Draupadí a všechny ty historky o ochraně gandharvů jsou výmysly. Bhíšma popsal zemi, kde Judhišthira přebývá, jako vzkvétající. Naši zvědové nám vylíčili, jak bohatá je Virátova zem. Jsou tam zelená pole a velké množství krav. Všechno nasvědčuje mému podezření. Během několika dní musíme Virátu napadnout a podrobit si ho. Když odhalíme Pánduovce dřív, než jim vyprší jejich lhůta, vyhnanství se jim prodlouží o dalších třináct let. A pokud tam nejsou, alespoň si naplníme truhlice Virátovým bohatstvím.“

„To bezpochyby ano,“ dodal Šušurman, král Trigarty. ,,Mluvíš velmi moudře.“

Durjódhana připravil válečný plán. Vytvořil dva voje – jeden nejdříve zaútočí na Virátovce a druhý obklíčí jejich krávy, které pak ukořistí. Tyto dva cíle by měly být splněny během čtyřiadvaceti hodin.

Šušurman dostal zvláštní výsadu vést útok na hlavní město Matsjů (Virátovců). Zajal krále a unášel ho pryč ve svém voze. Vtom Bhímu napadlo, že vytrhne strom i s kořeny a s nepřítelem zamete, ale Judhišthira ho varoval:

„Půjdeš-li se stromem v ruce, každý pozná, kdo jsi, a pak budeme muset zůstat ve vyhnanství dalších dvanáct dlouhých let. Vezmi luk    a šíp a bojuj nepoznán.“

Bhíma uposlechl Judhišthiru a s lukem, nezvyklou zbraní v jeho rukách, bojoval se Šušurmanem. Osvobodil krále Virátu, svého přítele a mecenáše, a přivedl krále Šušurmana jako zajatce. Při zachraňování Viráty a chytání Šušurmana se Bhíma choval tak zuřivě, že na krále byl smutný pohled.

„Pusť ho, ať se vrátí,“ řekl Judhišthira. Poučil Šušurmana, aby se víckrát do takových dobrodružství nepouštěl, a odvezl ho zpět do bezpečí jeho tábora.

Mezitím druhý voj obklíčil tisíce Virátových krav a odháněl je pryč. Král Viráta, Judhišthira a Bhíma byli na druhé frontě, kde na ně útočil Šušurman. Zprávu, že jejich krávy jsou odváděny pryč, doručili polekaní pastevci princi Uttarovi, který trávil všechen svůj čas v komnatách žen, zatímco se bez ustání chvástal svým vojenským hrdinstvím.

„Jak se opovažují?“ zahřměl. ,,Přivedu stádo zpět, do posledního dobytčete. Přineste mi moji drátěnou košili a zbraně!“

Dělal rozruch a vztekle sebou házel.

„To se na to podíváme, já s nimi zatočím. Rychle, ať už jsem tam a mohu bojovat. Jen mi dejte dobrého vozataje, který by byl schopen vést můj vůz středem boje. Až mě uvidí bojovat, budou si myslet,     že to bojuje Pánduovec Ardžuna. Během různých tažení mě za něho velmi často chybně považovali. Ale běda, jsem smutný a ochromený, neboť jsem na nedávném tažení ztratil výborného vozataje. Bojoval jsem tam bez přestání dvacet dní a nocí. Budu-li mít vozataje, vtrhnu jako zdivočelý slon přímo do středu těch slabochů Kuruovců. Bude to jen otázka chvíle, než zajmu celou skupinu – Durjódhanu, Drónu, Krpu či kohokoliv jiného, kdo by se chtěl účastnit toho dobrodružného chytání dobytka. Nebojím se jmen. Každého přiváži řetězy za svůj vůz    a v běhu je sem přitáhnu.“

Pro pasáky dobytka to byl velmi povzbuzující slib, ale k bitevnímu poli se Uttara nijak nepřiblížil. Pokračoval ve svém hřímání proti Kuruovcům a nazýval je potměšilci a slabochy, kteří jsou dobří válečníci jen tehdy, když proti nim stojí slabý protivník.

Všechny tyto výzvy a nařčení poslouchal Ardžuna, který byl rovněž v části paláce, kde pobývají ženy. Přesvědčil Draupadí, aby princi navrhla:

„Brhannala je dobrý vozataj. Řídil Ardžunův vůz a pomáhal mu    v mnoha taženích, včetně výpravy do lesa Khándavy, který Ardžuna zničil, aby uspokojil poloboha Agniho.“

Okamžitě bylo pro Brhannalu posláno a princ ho přijal s velkou blahosklonností.

„Zjistil jsem, že jsi dobrý vozataj,“ řekl. ,,Připrav tedy vůz, pojedeš se mnou! Musím dostat co nejrychleji nazpět náš dobytek a dát za vyučenou těm zlodějům, kteří se vydávají za kšatriji, aby na to do smrti nezapomněli.“

„Ale já jsem pouhý zpěvák, tanečník a učitel žen,“ řekl Ardžuna skromně, ,,jak mohu řídit vůz na bojišti?“

Sairandharí a moje sestra o tobě velmi dobře mluví a já jim důvěřuji.“ řekl princ, ,,Buď jsi skromný, nebo jsi ulejvák. Nemáme moc času nazbyt. Pojď! Připrav se k boji a žádné odmlouvání. Vezmi si zbroj. Je to můj rozkaz!“

Když to dořekl, navlékl na sebe zářící drátěnou košili a po zuby se ozbrojil různými druhy zbraní. Rozkázal Ardžunovi, aby se také přiměřeně oděl na tuto vojenskou událost. Ardžuna při oblékání drátěné košile udělal mnoho chyb a hrál, že neví, která je pravá a levá strana každého kusu zbroje. To velmi rozesmálo dívky, jež je pozorovaly.

Po všech těchto žertech se vydali do boje. Ženy je obdarovaly květy a zapálily kolo vonných tyčinek před jejich vozem, aby jim tak popřály úspěšnou výpravu.

„Nezapomeňte nám přivézt dárky z boje,“ volaly.

Celou cestu Uttara Ardžunu napomínal a dával mu rady, jak se má v boji chovat. Zatímco koně cválali, Uttara komentoval vozatajovu schopnost:

„Není divu, že Ardžuna mohl bojovat kdekoliv, když měl takového vozataje, jako jsi ty. Už brzy se vrátíme domů s Kuruovci v řetězech   a s osvobozeným dobytkem. Jsem si jist, že můj otec bude překvapen, až se vrátí z boje a zjistí, jaké zajatce jsem mu přivedl.“

Zanedlouho uviděli armádu Kuruovců, jak stojí v bitevní pozici. Při pohledu na seskupení řad táhnoucí se tak daleko, kam jen oko mohlo dohlédnout, se princ Uttara začal chvět:

„Brhannalo, nejeď tak rychle, zabrzdi, zastav na chvíli! Musíme si to promyslet. Počkat, počkat. Vidím tam Karnu a Durjódhanu a celou jeho skupinu. Nikdy jsem neočekával, že se všichni objeví právě teď. Musíme naši situaci okamžitě znovu zvážit!“

Avšak Ardžuna nepovolil otěže, právě naopak. Navzdory rozkazům mladého pána poháněl spřežení rychleji a rychleji.

„Copak mě neslyšíš?“ volal zoufale mladý princ.

„Nebuď sklíčený,“ řekl Ardžuna, ,,jakmile se jednou rozjedu, nemohu povolit. Zajedeme do jejich středu a uvidíš, jak se rozpráší.“

Ale mladý princ začal kvílet:

„Copak nevidíš, jak mi vstávají chlupy na rukou?! Nevšiml sis toho? To znamená, že mi není dobře. Nemohu v tomto stavu bojovat. Pojeďme zpět! Potřebuji nějaký lék a tady žádný nemám.“

„Ale ty jsi mi rozkázal, abych tě dovezl ke Kuruovcům,“ prohlásil Ardžuna, ,,a já nenaleznu klid, dokud tak neučiním.“

„Ne, ne, to nejde,“ naléhal princ. „Vozataji, poslouchej mě!“

„Ne,“ odvětil Ardžuna, ,,už žádné dohadování! Musíme bojovat!“

„Ó, poslouchej mě. Můj otec si vzal celou armádu pro boj s Trigarťany a mě nechal ve městě samotného. Ani si na mě nevzpomněl. Kdyby mi tady nechal alespoň několik mužů, aby mě podpořili.“

„Nač ta deprese?“ ptal se Ardžuna, ,,proč jsi tak bledý a otřesený? Vždyť jsi ještě ani nezačal bojovat. Přikázal jsi mi, abych tě zavezl ke Kuruovcům. Ještě jsem nesplnil tvůj rozkaz, nemohu nic jiného dělat. Jsem připraven bojovat na život a na smrt, abych získal zpět náš dobytek; nebo i z jiného důvodu. Před ženami ses tak působivě ukazoval. Když se vrátíme bez krav, vysmějí se nám. Já budu bojovat, neboť sairandharí očekává, že získám slávu. Buď mlč, nebo bojuj!“

Princ Uttara byl úplně zoufalý:

„Ať tedy okradou naši zem, chtějí-li. Ať se mi ženy posmívají. Je mi to jedno. Ať všechny ty zatracené krávy zmizí. Nezajímají mě. Ať se klidně naše město stane pouští. Nebude mi to vadit. Ať si můj otec o mně myslí to nejhorší a nazve mě zbabělcem. Je mi to všechno jedno. Co na tom, že mi bude nadávat.“

Hned jak to princ Uttara dořekl, seskočil z vozu, odhodil zbraně    a rozutíkal se opačným směrem. Ardžuna zastavil vůz, dohnal ho       a dotáhl ho zpět.

„Neutíkej!“ rozkázal Ardžuna, ,,vyměníme se. Ty budeš řídit vůz   a já budu bojovat. Neboj se! Teď vylez na tamten strom a přines pytel, který tam najdeš!“

„Ten strom roste na nečistém místě,“ odvětil mladý princ. „Jak může někdo z královské rodiny vkročit na hřbitov? A ta věc tam nahoře na stromě, co se tak houpá, vypadá jako mrtvola.“

„Není to mrtvola,“ uklidňoval ho Ardžuna, ,,pouze pytel, který je tak schválně vytvarovaný. To proto, aby se k němu lidé nepřibližovali. V tom pytli jsou všechny zbraně bratrů Pánduovců. Musíš ho přinést!“

Princ neměl jinou volbu než vylézt na strom. Když se vrátil, Ardžuna rozvázal provazy a vytahoval zbraně, zatímco se Uttara díval a obdivně vykřikoval. Ardžuna vytáhl svůj luk Gándívu a vysvětlil princi:

„Toto je největší a nejdokonalejší zbraň, která se vyrovná sto tisíci jiných zbraní. Vlastník této zbraně může s její pomocí dobýt mnoho království a sám zničit celé armády. S tímto lukem Ardžuna dosáhl svých vítězství. Ta zbraň byla uctívaná samotnými polobohy. Šiva ji vlastnil tisíc let a poté všichni polobozi, jeden po druhém. Nakonec ji Ardžuna dostal od Agniho, poloboha ohně. Mocnější zraň nebyla nikdy známa.“

A pak vysvětlil podstatu a původ všech ostatních zbraní – mačet, luků, šípů a mečů, jejichž způsob použití byl dán jejich dárcem.

Uttara byl touto podívanou ohromen a nemohl si pomoci, aby se neotázal:

„Kde jsou všichni ti význační válečníci? Slyšel jsem, že všechno ztratili a stali se tuláky. Nechápu, proč tak učinili. Vždyť s těmito zbraněmi mohli zvítězit nad celým světem!?“

„Taky že zvítězí,“ prohlásil Ardžuna pevně, ,,a Gándíva (luk) brzy vyjde ze své schránky!“

„A kde je vládce Gándívy?“ otázal se mladý princ.

„Zde,“ řekl Ardžuna a vysvětlil, kdo jsou ostatní.

Uttara byl vzrušen a zvolal:

„Má zbabělost mne opustila. Teď mohu bojovat i proti samotným nebešťanům. Prokaž mi prosím tu čest, abych mohl řídit tvůj vůz. Povedu koně tak, jako Indrův osobní vozataj Matali.“

Ardžuna si uvázal vlasy a oděl se pláty na ochranu ramen, zápěstníky a vším tím válečným příslušenstvím. Uttara byl ohromen jeho náhlou změnou osobnosti a cítil se tak jistý, že znovu a znovu volal:

„Nyní na tvůj rozkaz bleskurychle projedu skrze jakoukoli armádu.“

Navzdory tomuto hrdinnému volání se poté, co Ardžuna zatroubil na svou lasturu Dévadattu, začal třást strachem a zhroutil se na podlahu vozu. Nebyl schopen držet otěže, neboť se mu třásly ruce.

„Pokaždé, když zatroubím na lasturu, její zvuk otřese nepřítelem,“ vysvětloval Ardžuna, ,,ale ty nejsi můj nepřítel. Uklidni se.“

„Není to obyčejný zvuk, pane. Zdá se, že se třese celá Země. Stromy se kývají jako v bouři. A ptáci, ať už je to vrabec nebo orel, se neudrží ve vzduchu.“

„Vstaň! Vstaň!“ pobízel ho Ardžuna. „Z toho se dostaneš. Já budu řídit koně, ty se pouze drž! Znovu zatroubím na lasturu.“

Zvuk lastury Uttarou opět otřásl, ale brzy přišel k sobě a postaral se o koně. Ardžuna vyvěsil na vůz svou vlajku místo princovy. Božský dar poloboha Agniho, prapor nesoucí podobu Hanumána, vlál vzduchem a různé druhy nadlidských bytostí se usadily na voze a vydávaly válečné pokřiky, které zasahovaly uši nepřátel.

„Ta lastura musí být Ardžuny,“ řekl jako první Dróna, ,,je určitě tady a my musíme být připraveni mu čelit.“

„Ale úmluva zněla, že během třináctého roku vyhnanství zůstanou nepoznáni,“ odpověděl Durjódhana, ,,a třináctý rok stále trvá. To znamená, že musí do vyhnanství na dalších dvanáct let. Ať už je to způsobeno jejich nebo naším špatným odhadem, stejně záleží na tom, co k tomu řekne náš děd Bhíšma. My jsme sem nepřišli po nich slídit. Přišli jsme proto, abychom ukořistili dobytek krále Matsji a podpořili Šušurmana. Už brzy by se měl připojit k našim řadám i s Virátou v řetězech. Nepotřebujeme ztrácet čas spekulací. Naším jediným záměrem je boj. Kvůli němu jsme sem přišli a jsme na něj připraveni.“

Karna jako obvykle jeho názor podporoval a představoval si, jak on sám zajme Ardžunu. Ale Ašvattháma, syn Dróny, na Karnu a Durjódhanu zavrčel:

„Nejsem teď připraven na to, abych bojoval proti Ardžunovi. Není toho třeba. Oni přece svůj slib plní. Z jakého důvodu bychom měli proti nim bojovat?“ Díval se přímo na Karnu a Durjódhanu. „Pokud opět nepožádáš svého vykutáleného strýce, aby použil své podvodné triky, nemáš žádnou naději zvítězit nad Ardžunou a jeho bratry.“

Zatímco probírali situaci ze všech možných úhlů pohledu, Bhíšma navrhl, aby se všech šest bojovníků spojilo a společně na Ardžunu zaútočilo. Všichni s tím souhlasili, a aby Durjódhana nebyl vystaven riziku, vybídli ho k opuštění bitevního pole a návratu do Hastinápuru.

Ardžuna přes pole pozoroval každý pohyb svých příbuzných, kteří shromažďovali síly, a přikázal vozatajovi, aby zamířil postupně ke každé skupině. Zvláště pozoroval Durjódhanu. Rozhodl se dostat ho do úzkých.

Jelikož zde nebyl Judhišthira, který by mu v tom zabránil, dal Ardžuna průchod svému zápalu svobodně se projevit a jednat, jak se mu zachce, a zcela propadl touze vyzkoušet všechny nebeské zbraně, které nedávno obdržel. Na Drónu, svého učitele, vystřelil několik šípů. Některé se mu mihly kolem uší a některé se zapíchly k jeho nohám. To Drónu velmi potěšilo:

„Šípy, které proletěly kolem mých uší, sdělovaly Ardžunův pozdrav a šípy u mých nohou jsou vyjádřením jeho úcty. To je řeč šípů. Ó, jakým dokonalým lučištníkem se stal.“

„Nevystřelím, dokud Dróna nezačne první,“ prohlásil Ardžuna. Když se s vozem dostal blíž, Dróna na něho zaútočil a došlo k vyrovnanému a promyšlenému boji. Dróna obdivoval Ardžunovu taktiku boje a vyslal odpovídající protizbraně. Ale Ardžuna byl schopen vést útok a protiútok s takovou lehkostí, že se polobozi z nebeských planet nad nimi shromažďovali, aby to klání pozorovali. Bylo to velmi vzrušující a prosté nenávisti a zloby. Krpa, Bhíšma a Dróna milovali Ardžunu, ale i přesto se museli tohoto boje zúčastnit, z pocitu povinnosti vůči Durjódhanovi. Jejich boj s Ardžunou vypadal jako přehlídka válečného umění, jako přátelský zápas. Avšak ne v případě Karny.

„Celý život jsi vytruboval, jak jsi výborný. Teď máš možnost to dokázat,“ křičel Ardžuna. Vzpomněl si na jeho hrubost vůči Draupadí v herně a zřídil ho tak, že se Karna klidil z boje celý zakrvácený.

Najednou Ardžuna zpozoroval, jak se chce Durjódhana vytratit. Okamžitě mu vstoupil do cesty, aby mu v útěku zabránil. Durjódhanovi muži ho však obklopili a bránili ho. Na Durjódhanu šly mdloby. V tom okamžiku jedna z Ardžunových mystických zbraní způsobila, že všichni na bojišti upadli do hlubokého spánku. Ardžuna pak přikázal Uttarovi, aby z každého bojovníka svlékl třpytící se oděvy a nechal je jen minimálně oblečené. Tuto válečnou kořist přivezl jako dar dámám ve Virátově paláci.

Ardžuna byl šťastný, že mohl do určité míry odčinit ponížení způsobené Draupadí v osudný den, kdy byli posláni do vyhnanství.

„Válka skončila,“ prohlásil Ardžuna, ,,a skot byl zachráněn.“

Vraceli se do hlavního města krále Viráty a Ardžuna se po cestě zastavil u banjánového stromu na hřbitově a opět se zbavil svých zbraní. Vyvěsil znovu Uttarovu vlajku na vůz a řekl:

„Ať jdou poslové napřed a ohlásí naše vítězství, ale neprozraďme, kdo jsme. Krále by to mohlo rozrušit. Ať poslové vyhlásí, že jsi bojoval ty a zvítězil jsi!“

Když král obdržel zprávu o vítězství, byl nadšen:

„Můj syn zvítězil nad výkvětem Kuruovců! Bojoval s nimi sám, bez pomocníků!“ A rozkázal, ať proběhnou veřejné oslavy. Ale Judhišthira ho přerušoval poznámkami:

„Ano, ano, samozřejmě. Když měl Brhannalu jako vozataje, nemohlo to dopadnout jinak než dobře.“

Král byl úspěchem svého syna nadšen a Judhišthirovy poznámky se mu ani v nejmenším nelíbily. V paláci propukly veřejné oslavy a nadšení. Davy lidí stály podél cest a přijímaly Uttaru, hrdinu dne. Král s nadšením a pýchou netrpělivě očekával svého syna, ale protože dlouho nešel, napadlo ho, že bude dobré zkrátit si čas hraním         v kostky s Judhišthirou. Ten však tento nápad odmítal. Neměl na hru náladu. Král Viráta ho k tomu celou svou autoritou donutil, a tak nakonec hráli. Král neustával ve vychvalování nebojácnosti svého syna, zatímco Judhišthira oceňoval vozataje. Nakonec to krále tak rozčililo, že hodil po Judhišthirovi kostkou a zasáhl ho do hlavy. Protože Judhišthirovi z rány začala téct krev, přiložil si na ni látku a Draupadí okamžitě dala pod ránu nádobku, aby krev nekapala na zem.

Mezitím se vrátil princ Uttara. Když zpozoroval krev, zeptal se, kdo to způsobil.

„Já,“ odpověděl král, ,,chtěl jsem udělit tomuto muži ponaučení, dát mu co proto za jeho tvrdohlavost.“

Uttara byl zděšen. Ačkoliv ještě nemohl prozradit Kankovu totožnost, vyhuboval svému otci:

„Provedl jsi velmi špatnou věc. Následkem bráhmanského prokletí jistě celý seschneš a zhroutíš se.“

Král Viráta se okamžitě Judhišthirovi omluvil a pomáhal při obvazování rány.

„Ó králi,“ řekl Judhišthira, ,,dobře ti rozumím. Ti, kteří mají autoritu, v rozčilení jednají s přehnanou přísností. Ale já nepociťuji nevoli za to, co jsi mi udělal. Už jsem na to zapomněl.“

Král se obrátil k synovi a ptal se ho na podrobnosti jeho střetnutí s tak skvělými válečníky, jakými jsou Dróna, Karna a Durjódhana.

„Já jsem neučinil nic,“ vysvětloval Uttara, ,,vše bylo vykonáno synem božstva.“

A pokračoval v popisování toho, jak se ti velcí válečníci na bojišti hroutili.“

„Kde je ten boží syn?“ ptal se král.

„Po boji okamžitě zmizel,“ vysvětloval Uttara, ,,ale může se znovu objevit zítra nebo pozítří.“

Chceme tvou přízeň, Kršno

Třetího dne po boji byl král Viráta velmi překvapen. Když vstoupil do sněmovní síně, na místech pro krále seděli Judhišthira a jeho bratři – dvořan, kuchař, eunuch a pacholci od koní a dobytka. Měli na sobě drahé šaty a šperky. Rozhořčen takovou nepřístojností přikázal, aby se zvedli a odešli. Ale Judhišthira povstal a představil sebe a své bratry.

Král Viráta byl naprosto přemožen překvapením a okamžitě nabízel Judhišthirovi své bohatství, dobytek a celé království jako odškodné za to, že s nimi nakládal jako se sluhy. Poté nabízel Ardžunovi svou dceru Uttaru, ale ten odvětil:

„Celý rok jsem se pohyboval v její blízkosti v komnatách žen a dívám se na ni jako na dceru. Raději bych ji přijal za snachu a provdal ji za svého syna Abhimanjua. To bude pro ni ten správný manžel.“

Po tak velkém napětí, které Pánduovci zažívali celých třináct let   ve vyhnanství, byl sňatek Abhimanjua s Uttarou vítanou změnou a oddechem. Pozvání obdrželo mnoho králů a princů. Nejvzácnější  z hostů byl Kršna, jenž přišel se svou sestrou Subhadrou a jejím synem Abhimanjuem, nastávajícím ženichem. Z Dváraky s sebou vzal také deset tisíc slonů a deset tisíc vozů s koňmi a vojáky, šperky, zlato, překrásné róby a mnoho služebnic. Všechny dary rozdělil mezi Pánduovce.

Na nádvoří paláce zněly hudební nástroje, jako lastury, cimbály, rohy a bubny. Na velké svatební hostině se nabízela i výběrová zvěřina a jiné vzácné druhy masa. Několik druhů vína a omamných šťáv ze vzácných rostlin teklo v hojnosti. Královští pěvci s potulnými zpěváky a básníky čekali na krále, aby mu vzdali úctu. V příhodný čas král přivedl nevěstu a Ardžuna ji přijal ve jménu svého syna. Jako věno dal král Viráta Abhimanjuovi během svatební ceremonie sedm tisíc koní, kteří byli rychlí jako vítr, dvě stě vybraných slonů a různé jiné bohatství. Posvátný oheň sršel a plápolal, podněcován přepuštěným máslem, které do něho bylo přiléváno za zpěvu védských hymnů a manter.

Druhého dne shromažďovací halu naplnili vzácní hosté. Seděli na sedadlech ze zlata a slonoviny, podle své význačnosti. Šperky hostů se blýskaly a hala vypadala jako obloha posetá třpytivými hvězdami. Poté, co se hosté navzájem pozdravili a prohodili pár slov, nastalo ticho. Každý věděl, že to ticho je jen předehra před rozmluvou  na velmi důležité téma.

Všechny oči se nyní dívaly na Kršnu, vedle kterého seděl jeho bratr Balaráma. Byl to významný okamžik, neboť tehdy se Kršna ujal vedení Pánduovců v hrozícím konfliktu s Kuruovci.

„Všichni víte o tom, jakými falešnými prostředky byl Judhišthira poražen ve hře v kostky,“ pronesl Kršna. ,,Zbaven svého království se musel i se svou rodinou toulat a trpět jen kvůli slibu, že dvanáct let setrvají ve vyhnanství a třináctý rok budou žít mezi lidmi nepoznáni, což bylo pro ně asi nejtěžší období. Museli vykonávat těžkou službu   a trpět neustálou úzkostí, že budou odhaleni. Teď, když splnili svůj slib do posledního písmene, nastal čas, aby dostali zpět své království, bohatství, domov a královskou důstojnost. Myslíte si, že to, co jim patří, dostanou čestně nazpět? A že Durjódhana jim vyhoví, až ho požádají, aby jim vrátil jejich království? O tom silně pochybuji. Přesto přese všechno Pánduovci chovají své příbuzné stále ve svém srdci    a nebudou jednat ukvapeně. Musíme se rozhodnout, co uděláme, abychom znovu nabyli svých práv a pokud možno při tom neztratili touhu po míru. Prosím vás tedy, abyste o tom velmi vážně uvažovali, hovořili mezi sebou a potom nám poradili. Není možné přemítat, co by Durjódhana mohl nebo chtěl udělat. Cítím, že je těžké něco plánovat, když nemůžeme prozkoumat mysl toho druhého. A proto navrhuji, abychom vyslali někoho do Hastinápuru, nějakého zdatného vyslance, který má odvahu a charakter. Musí mluvit rozhodně a být přesvědčivý, schopný přimět Durjódhanu, aby se vzdal půlky království a vrátil je Judhišthirovi, který o nic víc nežádá.“

Po tomto projevu Balaráma, Kršnův starší bratr, pravil:

„Nezapomeň, že Durjódhana má v moci celé království. Judhišthira ve své velkorysosti žádá nazpět pouze polovinu. Avšak vzdá se Durjódhana této poloviny? Musíme se nejdřív pokusit vyzvědět, co má na mysli, a pak určit směr naší akce. Nevěřím, že nám rázná řeč nějakého vyslance bude nějak platná. Můžeme tím jen vyprovokovat další konflikt. Durjódhana nepustí snadno to, co tak dlouho držel. Ať je vybrán vyslanec, který s pokorou dosáhne ústupku; s vyzývavým postojem Pánduovci nic nezískají. Náš vyslanec musí jednat v duchu porozumění. Judhišthira měl své království, ale rozhodl se ho prohrát navzdory radám přátel, kteří dobře věděli, že je mizerný hráč. Navíc vyzval ke hře Suvalova syna, známého svou vychytralostí a podvody. Mezi shromážděnými bylo mnoho těch, které Judhišthira mohl vyzvat, ale on se rozhodl, že bude hrát pouze se Šakunim, a ne jednou, ale opakovaně. Proto se teď ptám, kdo nese vinu na nynější situaci? Přiznejme si naše vlastní slabosti a jednejme v duchu usmíření. Nebuďme vyzývaví.“

Vládce jménem Sátjaki, příbuzný Kršny a zároveň jeho vozataj, pravil:

„Ó pane, já s vašimi názory nesouhlasím. Nejsou pravdivé. Judhišthira hru nevyhledával, byl k ní vyzván a jako kšatrija musel výzvu přijmout. Nevyzval Šakuniho ke hře, to zařídil Durjódhana. Judhišthira byl podveden. Ale to vše je již minulost. Splnil všechno, co bylo dáno do sázky. Kuruovci se pořád přou a za každou cenu si i nadále ponechávají neprávem nabyté vlastnictví a na všem hledají chyby. Neustále se brání tím, že se Pánduovci prozradili dřív, než skončilo jejich vyhnanství. Nesouhlasím s tím, abychom se nad nimi smilovali. Ať náš vyslanec jde a řekne, že Judhišthira je ve své velkorysosti připraven vzít si zpět pouze polovinu království. Buď mu vyhoví, nebo ponesou důsledky – potom bude mít naše naléhání formu šípů, a ne slov. Pokud se Kuruovci neskloní k Judhišthirovým nohám, shromáždím své síly a pošlu je do světa Jamarádže, pána smrti.“

Král Drupada, tchán Pánduovců, k tomu dodal:

„Durjódhana nic mírovou cestou nevydá. Je to jeden z těch, kteří častují ostatní sladkými slovy jako hlupáci. Nemůžeme se spolehnout ani na to, že by zakročil Dhrtaráštra. Vždy bude podporovat svého syna. Dróna a Bhíšma, ať už smýšlí jakkoli, půjdou s Durjódhanou. Nejdůležitější je připravit se na válku. Musíme co nejrychleji rozeslat naše posly ke všem králům na všech světových stranách, abychom byli těmi, kdo první obdrží jejich sliby podpory.“

A uvedl přes padesát vládců, kteří by měli být okamžitě informováni. Nakonec navrhl, aby byl do druhého tábora vyslán učený, inteligentní posel, který jim beze strachu a urážky jasně a rozhodně oznámí Judhišthirovy požadavky.

„Náš předvoj nesmí být násilný, ale ani služebnický.“

Po přípravách k odjezdu zpět do Dváraky se Kršna cítil spokojen, neboť započal návrat Pánduovců na trůn. Než odjel, znovu jim připomněl:

„Pokusme se s Kuruovci udržet přátelství, ale jestli nás Durjódhana odmítne, zavolejte mě a shromážděte naše spojence. Potom se Gándíva a všechny naše ostatní zbraně mohou projevit v akci.“

Pánduovci vybrali kněze, který byl vzdělaný a zběhlý v politice, a řekli mu, aby šel do Hastinápuru jako jejich vyslanec. Zároveň vypravili posly do různých království a knížectví, aby hledali spojence. Ardžuna se vydal do Dváraky formálně požádat o pomoc Kršnu. Durjódhana, který byl informován svými zvědy o všech plánech Pánduovců, rovněž vyslal své posly široko daleko, aby také hledal spojence. I on se vydal do Dváraky požádat Kršnu o pomoc. Oba dva, Ardžuna a Durjódhana, přijeli do Dváraky ve stejnou chvíli. V té době Kršna spal. Společně vešli do Kršnovy komnaty. Durjódhana si vybral místo hned u Kršnovy hlavy a Ardžuna se posadil u Kršnových nohou. Společně tak čekali, až se probudí. Když otevřel oči, prvním, koho spatřil, byl Ardžuna. Byl si však vědom také druhého návštěvníka u své hlavy, a pronesl tedy slova, která se týkala obou. Byly to obvyklé pozdravy a otázky, jak se daří.

Ardžuna stál se sepjatýma rukama a poklonil se mu. Durjódhana promluvil první:

„My oba, Ardžuna a já, jsme tvoji příbuzní, a proto na nás musíš hledět stejně. Já jsem přišel první a nezadatelné právo je, že prvnímu by měla být také přednostně věnována pozornost. Proto se na tebe obracím s prosbou o pomoc ve válce, která nejspíš vypukne.“

„Nevím, kdo přišel první,“ řekl Kršna, ,,ale Ardžunu jsem spatřil jako prvního, když jsem otevřel oči. Ardžuna je mladší a předpisy učí, že mladší by měl mít za těchto podmínek vždy první možnost volby. Jsem vám oběma k službám. Mám pod svou kontrolou milion vojáků, silných a dobyvačných. Mohu říci, že jsou silnější než já. Tato armáda je k dispozici jednomu z vás. Tomu druhému jsem k dispozici já osobně, ale jen pod podmínkou, že nebudu bojovat. Budu pouze na straně toho, kdo si mne vybere. To je vše. Teď mi sdělte, jak jste se rozhodli. Mladší Ardžuna by se měl vyjádřit první.“

Ardžuna okamžitě odpověděl:

„Ty musíš být na mé straně, i když nebudeš bojovat. Já nechci tvou armádu.“

Durjódhana byl nesmírně šťastný, že dostane milion vojáků. Myslel si o Ardžunovi, že je osel, když si vzal pouze jednu osobu, která navíc nebude bojovat, místo aby si vzal raději celou Kršnovu armádu. Vřele Kršnovi poděkoval a odešel.

Když se Šálja, jeden z nejmocnějších králů a otec Pánduovy druhé ženy Mádrí, dozvěděl o přípravách k válce, opustil své sídlo společně s doprovodem a vojskem, aby se mohl setkat s Judhišthirou a nabídnout mu pomoc. Durjódhana věděl od svých zvědů, kudy Šálja pojede, a vystrojil mu přivítání. Tam, kde měl Šálja se svou družinou odpočívat, nechal Durjódhana postavit slavnostní brány ozdobené květinami a přepychové pavilony, kde Durjódhanovi sluhové, dobře vycvičení v poskytování pohostinství, volně nabízeli jídlo a pití.

Šálja si myslel, že to všechno bylo zařízeno Judhišthirou, a řekl:

„Ať ti, kdo připravili tak nádherné uvítání a pohoštění, předstoupí přede mě. Já se jim za to odměním.“

Sluhové ihned běželi k Durjódhanovi, aby mu oznámili Šáljův požadavek. Ten neztrácel čas a rychle předstoupil před Šálju, aby mu řekl, že to byl on, kdo mu zařídil tak pohodlné cestování. Šálja byl překvapen, ale zároveň potěšen:

„Tvá pohostinnost je nevídaná. Co chceš, abych ti dal na oplátku?“

Durjódhana na tuto otázku čekal a okamžitě odpověděl:

„Chci, abys vedl naši armádu.“

Šálja byl opět překvapen, ale pravil:

„Dobře, povedu tvou armádu. Co jiného si ještě přeješ?“

„Nepotřebuji už nic jiného,“ odpověděl Durjódhana.

Šálja hned potom řekl:

„Předně však musím navštívit Judhišthiru a pozdravit se s ním. Pak se k tobě vrátím.“

„Vrať se brzy,“ řekl Durjódhana, ,,a nenech se Judhišthirou zdržovat pod žádnou záminkou!“

Když se Šálja setkal s Judhišthirou, dlouho spolu rozmlouvali. Na Šáljův slib daný Durjódhanovi reagoval Judhišthira jako vždy zásadově:

„Dal jsi Durjódhanovi své slovo, a musíš ho tedy dodržet. O tom není pochyb. Ale i já tě musím požádat o laskavost. Prokážeš mi ji?“

„Ano,“ odpověděl Šálja.

„I když to, co po tobě budu chtít, není příliš etické, už kvůli mně to musíš splnit,“ řekl Judhišthira. „Vím určitě, že až bude válka, dojde k velkému souboji mezi Karnou a Ardžunou. Chci, abys byl Karnovým vozatajem a využil jsi této příležitosti k nahlodání Karnovy sebejistoty. Utrousíš před ním poznámku, která ho oslabí a způsobí, že bude nerozhodný. Chci, aby Ardžuna vyhrál. Vím, že je to nesprávný požadavek, ale přesto tě prosím, udělej to kvůli mně.“

Šálja Judhišthiru ujistil, že v rozhodném okamžiku Karnu zastraší,  a poté, co popřál Pánduovcům vítězství v nadcházejícím střetnutí, odjel.

Válka nebo mír?

Kněz, jenž byl vyslán na Durjódhanův dvůr, byl přijat s patřičnými poctami a respektem a bylo mu nabídnuto čestné místo. Po vyřízení všech formálních pozdravů přešel k vysvětlení poselství:

„Pánduovci nedychtí po válce. Vše, co požadují, je pouze jejich polovina království, která jim poprávu náleží. Podle tohoto práva by měli být pozváni, aby si ji mohli vzít. Není třeba bojovat, není to nezbytné. Ale jestli Kuruovci dají přednost válce, bude to jejich konec, to mi věřte. Sedm akšauhiní je již připraveno k boji proti nim. Čekají pouze na rozkaz. A nejen to. Je mnoho dalších, jako Sátjaki, Bhímaséna a dvojčata Nakula a Sahadéva, kteří jsou také připraveni a každý z nich má sílu několika tisíc akšauhiní. Nemluvě o Ardžunovi a o synovi Vasudévy, Kršnovi, jehož moudrost je ceněna jako síla jedenácti nebo i více bojových divizí. Tím vším jsem jen chtěl naznačit, že všichni jsou už připraveni a že se vrátí ke svým mírumilovným zaměstnáním, pokud tak rozhodnete.“

Bhíšma odpověděl první:

„Jaké štěstí, že touží jen po míru. Vše, co jsi zde řekl, je pravda, ale tvá slova jsou trochu ostrá. Jsi ze třídy kněží a zaměstnáváš slova jako zbraň, nebo jsi byl možná poučen, abys takto mluvil. Každý ví, že podle zákona musí Pánduovci dostat všechno zpět a že Ardžuna je nepřemožitelný, když je vyprovokován.“

Karna ho zlostně přerušil:

„Ó bráhmane, nezapomeň, že Judhišthira souhlasil s tím, aby Šakuni hrál za Durjódhanu. Šakuni vyhrál, a Judhišthira následkem toho musel do vyhnanství. Tak zněla sázka. Kdyby vyhráli Pánduovci, Durjódhana by musel zakusit stejný osud. Ale on by respektoval slib  a nejednal by jako Judhišthira, který má teď podporu Matsjů, Paňčálů, Jaduovců a dalších, a nepožadoval by na základě této síly království. A věř, že jde-li o věc spravedlnosti a správného přístupu, Durjódhana by dobyl celou Zemi. Jestliže mocní bratři Pánduovci chtějí zpátky své království, musí nejdříve strávit vyhrazený čas v lesích a pak teprve přijít a o něco žádat. A mají-li dostatečně horké hlavy a chtějí válku, dostanou za vyučenou!“

„Taková slova nám nepomohou,“ řekl Bhíšma, ,,cožpak jsi už zapomněl na to, jak Ardžuna sám bojoval proti nám šesti najednou? Jestli budeme jednat zbrkle, čeká nás utrpení.“

„Už o tom nechci mluvit,“ umlčoval všechny král Dhrtaráštra,  ,,ó bráhmane, naši odpověď doručí Saňdžaja. Nemusíš zde více čekat. Můžeš jít.

A král ihned rozkázal, aby byla opět projevena úcta odcházejícímu poslovi. Poté nechal předvolat Saňdžaju, který byl náležitě a přesně poučen. Závěrečná rada zněla:

„Neříkej jim nic, co by bylo nepříjemné, nebo co by mohlo vyprovokovat válku!“

Za nějaký čas Saňdžaja dosáhl Upaplavji, předměstí Virátova hlavního města, kde přebývali Pánduovci. Předal slavnostní pozdravy a přání pohody od krále Dhrtaráštry, což byly nevyhnutelné formality, které se dodržovaly i v těch nejhorších časech. Potom Judhišthira, který seděl ve středu svých spojenců a přívrženců, poručil Saňdžajovi, aby mluvil o své misi otevřeně.

„Mír, trvalý mír mezi Kuruovci a Pánduovci – to je to, co si král    a jeho poradci, Bhíšma a ostatní, přejí.“

„Jistě. Mír je lepší než válka,“ řekl Judhišthira, ,,kdo by si přál něco jiného? Ale Dhrtaráštra je jako ten, kdo hodil hořící větev do suchého praskajícího podrostu v lese a teď, když je obklopen ohněm, neví, jak utéci. Král Dhrtaráštra ví, co je správné, ale přesto se neustále snaží za každou cenu uspokojit svého syna a podporuje ho v jeho špatných záměrech. Jediný rozumný poradce, kterého u sebe má a který mluví s velkou odvahou, je Vidura. Avšak král neustále jeho rady ignoruje. Ty, Saňdžajo, velmi dobře znáš celou historii. Budu usilovat o mír, jak mi radíš. Dejte mi zpět mnou vytvořené sídlo Indraprasthu. Poraď Durjódhanovi, aby tak učinil, a já tě ujišťuji, že válka nebude!“

„Život je dočasný, ale tvé jméno a sláva budou žít navěky,“ odpověděl Saňdžaja. ,,Sdělím tvůj požadavek silnými slovy, ale když dovolíš, mám vlastní návrh. Pokud ti nevydají tvůj díl, bylo by pro tebe přednější žít o almužně, a to kdekoliv, než získat nadvládu silou. Už jednou jsi měl obrovskou armádu a mohl jsi snadno porazit protihráče, své bratrance, a tak zůstat na trůnu. Přesto sis tuto příležitost nechal utéci. Proč? ptám se. Proč jsi ji nevyužil? Protože ty bys nikdy nespáchal nesprávný čin. A stejného pravidla by ses měl držet i nyní.

Proto tě prosím, vyhni se válce, která způsobí smrt Bhíšmy, Dróny, Krpy, Karny, Durjódhany, Ašvatthámy a všech našich starších. Zamysli se. Jaké štěstí ti přinese tento boj a vítězství? Ó hrdino, pověz mi.“

Judhišthira řekl: „Jako kšatrija nesplním svoji povinnost, když nezískám své království zpět, ať už přesvědčováním nebo silou, ke které bych byl donucen. Teď už nemám žádné pochybnosti. Ale zde je Kršna, ten, kdo všechno ví a zná. Ať řekne, co je nejlepší. Jestli bojovat, nebo prosit o mír za každou cenu.“

Kršna se naklonil k Saňdžajovi a řekl:

„Judhišthira projevoval celá ta léta obrovskou trpělivost. Dhrtaráštrovi synové ukazovali jen chtivost. Nadešel čas jednat a hledat nápravu. Celý vesmír a příroda jsou v činnosti a udržují rozvoj života pouze na základě vyváženosti akce a reakce. Jinak by se stvoření zhroutilo. Nemůžeš předstírat, že jsi lépe informován o pravidlech správného chování než já nebo Judhišthira. Když jsi tak zběhlý v detailech náležitého chování, proč jsi klidně pozoroval, jak byla Draupadí v křišťálovém paláci před celým shromážděním ponižována? Proč jsi tehdy nepoučoval o morálce a zákonech? Pokusil ses zastavit prostopášnou řeč Karny? Proč jsi nyní tak výmluvný v otázce spravedlnosti? Synové Pándua jsou připraveni čekat na Dhrtaráštrova slova, ale také jsou připraveni k boji. Ať Dhrtaráštra rozhodne!“

„Chceme díl našeho království, nebo alespoň gesto dobré vůle,“ řekl Judhišthira. „Dejte nám pět vesnic, každému z bratrů jednu, a nechte nás na pokoji. Ano, i tak malý požadavek ukončí náš konflikt.“

Po tomto prohlášení se Saňdžaja obřadně rozloučil a odešel.

Saňdžaja se vrátil do Hastinápuru pozdě v noci a okamžitě šel  za králem Dhrtaráštrou. Hlídačovi u vchodu do útrob paláce řekl:

„Informuj ihned krále, že přišel Saňdžaja. Je to velmi naléhavé, a pokud král neodpočívá a je vzhůru, dej mu na vědomí, že jsem se vrátil od Pánduovců a musím s ním mluvit. Neotálej!“

Stráž se za chvíli vrátila se zprávou, že může jít dovnitř.

„Ó, vítej nazpět,“ pozdravil ho král Dhrtaráštra. ,,Nemusel jsi čekat na svolení jít dovnitř. Ten, kdo nepotřebuje svolení, může vstoupit kdykoli.“

Saňdžaja okamžitě sdělil poselství:

„Syn Pándua žádá vrácení království, a to bezodkladně.“

Potom začal s chválou Judhišthirova pevného postoje v chápání cti a dodal:

„Ó králi, vysloužil sis všude špatnou pověst a budeš za to sklízet plody v tomto i v příštím světě. Podporuješ svého zlomyslného syna a doufáš, že si tak udržíš nespravedlivě nabyté bohatství a území. Když tvůj syn propadne zatracení, stáhne tě s sebou.“

Dhrtaráštra byl Saňdžajovou řečí rozrušen. Obrátil se k sluhovi a pravil:

„Přiveď okamžitě Viduru! Musím s ním teď hned mluvit!“

Když Vidura přišel, králi se ulevilo, neboť doufal, že bude mít pro něho nějaká konejšivá slova, ačkoli Vidura vždy mluvil jen čistou pravdu.

„Řekni mi, co je dobré pro toho, kdo nemůže spát a hoří úzkostí?“ ptal se Dhrtaráštra. „Ó Viduro, poraď mi prosím správně, jak se mám teď zachovat, abych vyhověl právu Pánduovců a zároveň prospěl Kuruovcům. Uvědomuji si své chyby v úsudcích a přicházím k tobě s úzkostí v srdci. Řekni mi po pravdě, co má Judhišthira v plánu?“

„Člověk by měl mluvit pravdu, i když o to není požádán, ó mocný králi. Nenásleduj cestu činů, které jsou očividně nespravedlivé. Štěstí přichází jen ze správného jednání. Ten, koho bohové chtějí zničit, je nejdříve oloupen o zdravý rozum a pak se sníží k těm nejhorším činům. Judhišthira je obdarován kvalitami, díky kterým je schopen vládnout všem třem světům (celému vesmíru). Čeká na tvé slovo a uposlechne tě, jestliže budeš spravedlivý a čestný. Dovol, ať vládne světu. Odmítni svého syna, toho hada. Judhišthira je tvůj právoplatný dědic. Bez otálení mu dej jeho i své království. Pak budeš šťastný. Vyděď Durjódhanu!“

Ale Dhrtaráštra si toho nijak nevšímal a nebral ohledy na to, co mu Vidura poradil. Změnil téma a klidně přešel k řešení některých jemných filozofických detailů:

„Je řečeno, že obětování, studium písem, dobročinnost, věrnost pravdě, odpuštění, smilování a spokojenost je osm cest spravedlnosti. Avšak která z nich je nejdůležitější?“

Vidura odpovídal na jeho dotazy a tu a tam vyprávěl dávné příběhy, aby doložil příkladem, co zdůrazňuje. Občas se vrátil k původnímu tématu a ptal se:

„Když spoléháš na Durjódhanu, Šakuniho a Duhšásanu a chceš, aby vládli tvému království, jak můžeš potom doufat ve štěstí a klid mysli?“

Dhrtaráštra úskočně řekl:

„Člověk není pánem svého osudu. Stvořitel učinil člověka otrokem osudu. Co tedy…“

Na cokoliv se však Dhrtaráštra ptal, měl Vidura pokaždé pohotovou odpověď a v určitých chvílích zdůrazňoval a radil, aby Durjódhanu vyhnal. Ale Dhrtaráštra byl už navyklý na takový druh odpovědí   a vše jen mlčky přecházel.

„Jak by měli být lidé rozděleni?“ ptal se Dhrtaráštra.

„Manu, velký zákonodárce,“ řekl Vidura, ,,specifikoval sedmnáct druhů hloupých lidí, například ty, kteří buší pěstí do vzduchu, pokoušejí se narovnat duhu a podobně. Ó králi, Pánduovci budou tvoji skuteční zachránci.“

„Je řečeno, že polobozi, lidé vyrovnané mysli a učení dávají přednost vznešeným rodinám,“ pokračoval Dhrtaráštra, ,,a proto se tě ptám, Viduro, co jsou to ty vznešené rodiny, o kterých mluví?“

Vidura okamžitě začal recitovat:

„Askeze, sebeovládání, znalost Véd atd. – rodiny, které mají těchto sedm ctností, jsou považovány za vznešené.“

A pak se zase vrátil k původnímu tématu:

„Už v onen osudný den hry jsem takto radil, ale zamítl jsi má slova. Ó králi, měj v lásce syny Pándua, kteří trpěli nepopsatelným strádáním ve vyhnanství.“

Dhrtaráštrova chuť dotazovat se na duchovní záležitosti se zdála neukojitelná:

„Jaké jsou znaky jogína? A kdy ustanou přání a touha konat?“ ptal se. Na všechny dotazy měl Vidura vždy podrobné odpovědi. Převážnou část noci strávili filozofickými otázkami. Nakonec však Dhrtaráštra doznal:

„Souhlasím se vším, co jsi mi řekl. Mé srdce je nakloněno Pánduovcům, přesně jak si přeješ, ale jakmile jsem v blízkosti svého syna Durjódhany, je to naopak. Jsem zcela bezmocný. Nevím, co si počít. Nemohu utéci osudu, který mě nakonec dotáhne tam, kam chce. Moje vlastní snaha bude bezcenná. Vím to. Jestliže máš ještě něco na srdci, pokračuj prosím. Jsem připraven naslouchat. Tvá řeč uklidňuje moji mysl.“

Vidura se cítil vyčerpán, ale nechtěl, aby král upadl do apatie,  a tak řekl:

„Přivolám prastarého mudrce Sanat-súju, který žije v celibátu v lese. On ti vysvětlí mnoho dalších témat.“

Poté Vidura silou myšlenky přivolal mudrce a po projevech zdvořilosti mu řekl:

„Ó světče, králova mysl je plná pochyb a já je nejsem schopen rozptýlit. Prosím, mohl bys ho poučit, aby dokázal zdolat svůj žal?“

Pak se Dhrtaráštra otázal:

„Ó světče, doslechl jsem se, že podle tvého názoru smrt neexistuje. Ale jak polobozi, tak asurové (démoni) podstupují askezi, aby se vyhnuli smrti, což znamená, že věří ve smrt. Který z těchto dvou pohledů je správný?“

Mudrc odpověděl: „Duše, která je neustále ovlivněna snahou získávat objekty smyslů a zkušenosti, se zahalí.“

Zdálo se, že tyto abstraktní pojmy mají na krále posilující vliv. Ptal se na brahman, božství, jak ho dosáhnout a podobně. V dotazech neustával. Strávili tak celou noc, a když nadešlo ráno, Dhrtaráštra zaujal své místo ve vládě. Jakmile se všichni usadili, vstoupil posel, který oznámil:

„Na voze přijíždí Saňdžaja, který byl vyslán, aby se setkal s Pánduovci. Náš vyslanec se vrátil rychle, neboť měl dobře trénované koně Sindhu.“

Oficiálně se Saňdžaja vrátil ze své mise až teď. V jeho řeči zazněly formality:

„Vážení Kuruovci, právě se vracím od Pánduovců. Synové Pándua mě žádají, abych předal jejich pozdravy dříve, než pronesu další slova.“

Král Dhrtaráštra se formálně otázal:

„Jakou zprávu jsi přinesl od Dhanaňdžaji a jeho bratrů?“

A Saňdžaja upřímně popsal průběh své návštěvy. Mimo jiné řekl:

„Když se nejstarší syn Pándua rozhodne natáhnout tětivu, jeho šíp poletí naplněn zlobou, která se nahromadila během dlouhých let, a synové Dhrtaráštry pak budou litovat vypuknutí války.“

Bhíšma souhlasil se Saňdžajovými slovy a popsal božství jak Kršny, tak Ardžuny, kteří byli spřízněni již v předchozím životě. Popsal jejich původ, jak spolu přebývali na různých úrovních, jak  se vždy rodili společně, když muselo dojít k válce, a jak byli nepřemožitelní. Nakonec varoval Durjódhanu:

„Tvé uši jsou hluché k naším radám a místo toho posloucháš rady Karny, který je jakožto syn vozataje nízkého původu, Šakuniho, toho slizkého hada, a Duhšásany, svého sprostého a hříšného bratra.“

Ale Dhrtaráštra ho přerušil a zeptal se Saňdžaji:

„Udej odhad vojenské síly Pánduovců a řekni nám, kdo jsou jejich spojenci.“

Saňdžaja nebyl schopen okamžitě na jeho otázku odpovědět. Dlouho hluboce přemýšlel, posléze začal hovořit, ale náhle přestal a omdlel.

„Králi, Saňdžaja upadl do bezvědomí!“ zvolal Vidura.

„Proč?“ ptal se Dhrtaráštra udiveně. ,,Z jakého důvodu? Je snad ohromen silou Pánduovců, kterou viděl?“

Poté, co se Saňdžaja probral, popsal přesně sílu Pánduovců. V jeho sdělení nebyl ani náznak dvojsmyslnosti. Když to Dhrtaráštra slyšel, byl tak rozrušen, že začal naříkat nad svým osudem:

„Jsem uvázán ke kolu času a nemohu z něho uniknout. Ó, ten prokletý čas! Řekni mi, Saňdžajo, kam bych měl jít? Co bych měl dělat? Hlupáci Kuruovci hledají zánik a bezpochyby budou zničeni. Jejich čas už nadešel. Jak unesu nářek a pláč žen, když bude sto mých synů zabito? Ó smrti, kdy si pro mě přijdeš? Tak jako oheň plápolá v letním větru a polyká trávu, stejně skončím i já a moje rodina, jakmile Bhíma pozvedne svůj kyj a Ardžuna použije luk Gándívu. Který hlupák se dobrovolně vrhne do plápolajícího ohně jako můra? Cítím, že není správné bojovat. Vy, Kuruové, přemýšlejte o tom! Vyhněte se této válce! Nepochybuji o tom, že Judhišthira bude rozumný.“

Durjódhana se pokoušel svého otce uklidnit:

„Neměl bys nad námi naříkat, jako by nás postihla katastrofa. Neměj strach. My si věříme. Před několika dny jsem rozmlouval s Drónou, Bhíšmou, Ašvatthámou a naším mistrem Krpou o tom, co by se stalo, kdyby nás potkala válka s Pánduovci a Kršnou na jejich straně a celý svět o nás špatně mluvil kvůli pověstem, které o nás rozšířili. A víš, co na to řekli? Prohlásili: „Pokud vypukne válka, budeme na tvé straně. Nemusíš mít strach! Když půjdeme do boje, nikdo nás nepřemůže.“ Všichni mě o tom jednohlasně ujistili. Měl bys vědět, že tito obři mezi lidmi kvůli mně skočí třeba do ohně nebo do moře. Oni se smějí tvému naříkání. Bhíma nebude nikdy schopen unést rány mého kyje. Ardžuna i s Kršnou po boku se nikdy nevyrovná ani jednomu z nás tří. Nepřeceňuj ho kvůli nějaké události, při které nás přemohl. Nebyli jsme tehdy připraveni. Máme jedenáct akšauhiní, zatímco oni jen sedm… Neřekl snad Brhaspati, že armádě, která je o jednu třetinu menší, se lze snadno postavit?

Judhišthira zná naši sílu, a proto přišel jen s polovinou království. A teď podlézá dokonce jen s pěti vesnicemi. Proč by silný muž žádal méně? Pánduovci a my jsme z jednoho rodu. Nechápu tedy, proč si myslíš, že jen oni mohou vyhrát? Slibuji ti, že Pánduovci budou sevřeni mými přáteli tak, jako je sevřen jelen v lovcově síti. Pak ti předvedu ještě lepší představení než to, kterého ses účastnil před lety  v křišťálovém paláci.“

„Můj syn mluví jako ztřešťěný nebo jako ten, kdo je v deliriu,“ řekl Dhrtaráštra. „Ano, již pociťuji, že my, Kuruové, jsme už teď mrtví. Ó Saňdžajo, řekni mi prosím přesně, kdo jsou ti spojenci, kteří v Judhišthirovi podněcují oheň?“

Starý muž panikařil a nebyl již schopen formulovat své otázky ani říci, na co se chce vlastně zeptat. Pouze zaúpěl:

„Ó, běda, proč musím mít syna natolik zmateného, že chce bojovat proti Judhišthirovi, Ardžunovi a Bhímovi? Durjódhano, dej jim zpět jejich právoplatný díl! Půl světa ti jako království stačí. Bhíšma, Dróna, Ašvattháma a Šálja, kteří ti přislíbili podporu, nesouhlasí s tím, co děláš. Vím, že ty sám bys válku nechtěl. Jsi ale popichován zlomyslnými společníky – Karnou, Šakunim a Duhšásanou.“

„Když si myslíš, že starší pro mě nechtějí bojovat, pustím je z hlavy,“ řekl Durjódhana. ,,Sám vyzvu Pánduovce k boji a budu se při tom spoléhat pouze na Karnu a Duhšásanu. Nepotřebuji nikoho jiného. Buď zničím Pánduovce a budu vládnout světu, nebo zničí oni mě a svět budou ovládat oni. Buď jeden, nebo druhý. Obětoval bych vše, ale žít vedle Pánduovců nebudu. Můj milovaný otče, pochop prosím, že jim nikdy nic nedám. Dokonce ani takové území, které by se vešlo na špičku jehly. Skončeme prosím tuto nicotnou a neplodnou diskusi, která se točí pořád kolem toho samého. Je čas jednat!“

„Ve své výzbroji mám brahmástru,“ řekl Karna, ,,kterou jsem dostal od Parašurámy s určitou podmínkou. Mohu tuto zbraň použít a jednoduše Pánduovce zničit.“

„Tvá mysl je zatemněna ješitností, Karno,“ řekl Bhíšma. „Budeš rozdrcen i se svými zbraněmi, když se Kršna rozhodne udeřit.“

Karna byl touto poznámkou popuzen:

„Dobře. Nebudu tedy bojovat, přinejmenším dokud nepadneš. Nedotknu se zbraně, dokud budeš naživu!“ řekl a teatrálně odhodil svůj luk. „Děde můj, Bhíšmo, od této chvíle mě uvidíš jen u dvora. Nevkročím na bojiště, dokud ty a všichni ostatní nebudete umlčeni a nepadnete. Teprve poté pozvednu svoji zbraň a předvedu všem, co dokážu.“

S těmito slovy vztekle opustil shromáždění. Potom se Bhíšma obrátil k Durjódhanovi a řekl:

„Tak dopadají tvoji spojenci, kteří ti slíbili velkou podporu. Jak ti může pomoci bez svého luku? Asi už zapomněl na to, jak utekl od krále Viráty a byl rád, že vyvázl se zdravou kůží,“ řekl se smíchem a opustil halu.

Nakonec Dhrtaráštra a Saňdžaja zůstali sami.

„Řekni mi nyní po pravdě, Saňdžajo,“ ptal se znovu Dhrtaráštra, ,,jaký je tvůj upřímný odhad sil a slabin obou stran. Má Durjódhana velkou šanci, jak si sám myslí? Musí tomu tak být, jinak by si nebyl tak jistý svým vítězstvím. Co myslíš?“

„Ó pane, promiň mi,“ odpověděl Saňdžaja, ,,ale nechci ti nic říkat potají. Než k tobě budu opět promlouvat, prosím, ať jsou také přítomni královna Gándhárí a světec Vjása. Oni jsou schopni rozptýlit jakoukoli nevoli, kterou v tobě má slova mohou vyvolat.“

Vjása mohl být přivolán pomocí myšlenky. Když se zjevil, byla zavolána i Gándhárí. Saňdžaja opakoval vše, co již řekl o síle obou stran, tak dobře, jak jen mohl. Gándhárí rezolutně odsoudila jak myšlenku války, tak svého syna a jeho spojence. Vjása, jenž dokázal číst budoucnost, ujistil Dhrtaráštru, že jejich konec se opravdu blíží.

 

Poslední naděje na mír

Judhišthiru trápilo svědomí. Když seděl společně se svými bratry  a Kršnou, najednou se zeptal:

„Stojí to za to, celý ten konflikt?“ A opět vysvětlil své myšlenky: „Měli bychom zabránit válce za každou cenu. Zvlášť když jsme si jisti vítězstvím. Přese všechno jsou to naši příbuzní. Musíme se ještě jednou pokusit nalézt cestu, která pomůže oběma stranám žít v míru. Vyhlazením Kuruovců můžeme dobýt naše území, ale přinese nám to trvalé štěstí? Ó Kršno, máme na jejich straně početné příbuzenstvo a také mnoho starších. Jak je můžeme zabít? Řekneš, že je to povinnost kšatrijů. Ó, běda, proklínám to, že jsem se narodil v této válečnické kastě. Vlny násilí nikdy neustanou. Vítězství tvoří nepřátelství. Nepřátelství leží jenom uspáno, ale přesto je stále tady  a trvá. Dokonce i když nakonec zbyde jedno malé dítě v druhém táboře, zůstane v něm malá doutnající jiskra nenávisti, která se může později proměnit ve velký požár. Říká se, že abychom tomu zabránili, je nutné totálně vyhladit protivníkův tábor. Ale nepřátelství nikdy neuhasí jiné nepřátelství. Důvěra ve vlastní bojové schopnosti je jako nevyléčitelná nemoc, která užírá srdce. Jsme připraveni smáčet zemi krví, abychom nastolili naše požadavky a moc. Učení to přirovnávají   k utkání dvou nepřátelských psů. Napřed se dva psi setkají a vrtí ohony. Pak přichází vrčení a štěkání a okamžitě další štěkot jako odpověď. Potom začnou obcházet jeden druhého, cení na sebe tesáky a opakovaně na sebe vrčí. Pak nastane boj a ten silnější zabije slabšího, začne ho trhat na kusy a požírat jeho maso. Stejný vzor je viděn taktéž u lidí. Musíme proto učinit ještě jeden pokus, abychom přivedli Kuruovce k rozumu. Ó Kršno, poraď mi prosím, co mám dělat. Veď mě, prosím.“

„Půjdu a Kuruovce navštívím,“ řekl Kršna. „Udělám to kvůli tobě, a budu-li schopen dosáhnout míru, aniž bych kompromitoval tvé zájmy, učiním tak.“

Avšak v té chvíli měl Judhišthira další pochyby:

„Budou tam shromážděni všichni Durjódhanovi spojenci. Jsem celý nesvůj při pomyšlení na to, že tě tam posílám mezi ně. Mohou ti ublížit.“

Kršna, jenž je koneckonců samotný Bůh a jistý si sám sebou, řekl:

„Neboj se o mě. Jestliže učiníme tento poslední pokus zabránit válce, budeme bez viny. Pokusí-li se mi ublížit, umím se o sebe postarat. Neboj se o mě. Jdu tam pouze proto, abych odstranil jakékoli pochyby o Durjódhanově hanebnosti, které mohou jiní ještě mít. To je vše. V žádném případě však nedoufám, že ho přesvědčím. Jdu tam jen kvůli tobě. Připrav se, vypracuj podrobnosti o způsobu války a shromáždi vše, co můžeš potřebovat k boji!“

„Ó Kršno, nevyhrožuj jim prosím,“ řekl Bhíma. „Durjódhana je sice velmi nepřátelský a opovážlivý, ale neměl by být hrubě osloven. Prosím, buď k němu mírný. My všichni, Kršno, bychom raději trpěli, než aby ostatní viděli dynastii Kuruů zničenou.“

Když Kršna slyšel tato slova od Bhímy, hlasitě se začal smát a poznamenal:

„Kdopak to mluví? Je to snad Bhíma, kterému také říkají Vrkódara (neochvějný), nebo je to někdo jiný? Kopce najednou ztratily svou váhu a výšku a oheň ochladl. Ó Bhímo, často jsem tě viděl obtáčet prsty kolem tvého kyje. Seděl jsi stranou a mumlal sis pod vousy ty nejobávanější přísahy pomsty těm v Hastinápuru! Je to teď ten samý člověk, kterého jsem tehdy viděl? Když přichází čas k boji, propadáš panice. Bohužel neprojevuješ mužnost a mluvíš jako ustrašené dítě. Co se ti stalo? Seber sílu, Bhímo, neochabuj! Buď neochvějný!“

Bhíma pod tíhou hanby sklopil hlavu a řekl:

„Kdybych se měl postavit celému světu, nezaleknu se. Ale teď mluvím ze soucitu a využívám příležitosti k tomu, abychom ušetřili náš rod. To je vše.“

„Je-li možné dosáhnout míru bez kompromisů, pak je dobré toho využít,“ řekl Ardžuna. ,,Prosím tě tedy, Kršno, učiň poslední pokus.“

Nakula se také přikláněl k mírnému přístupu. Sahadéva jako jediný požadoval, aby posel předložil ultimátum:

„I kdyby Kuruovci chtěli mír, vyprovokuj je k válce! Jak mohu zapomenout na ponížení, které utrpěla Paňčálí v křišťálovém paláci před celým shromážděním? Nemohu být uspokojen ničím menším než Durjódhanovou smrtí. I když dají všichni moji bratři přednost bezúhonnosti a morálce, půjdu Durjódhanu zabít sám. Je to vrcholný cíl mého života.“

Sátjaki tleskal Sahadévovi a dodal:

„Neodpočinu si, dokud v boji Durjódhanovi nepustím žilou, a teď mluvím za všechny zde shromážděné válečníky!“

Při těchto slovech celé shromáždění vykřiklo radostí. Také Draupadí povstala, aby vyjádřila svůj názor, neboť zdráhání čtyř bratrů ji velmi rozrušilo:

„Ó Kršno, v písmech stojí, že zabití nevinné osoby je hřích, ale tatáž písma dále učí, že je rovněž hřích neusmrtit toho, kdo si smrt zaslouží. Byla snad někdy na Zemi taková žena, jako jsem já? Narodila jsem se z obětního ohně, jsem dcera mocného krále Drupady, sestra Dhrštadjumny a snacha Pándua, žena pěti hrdinů světa a matka pěti synů. Přesto jsem byla vlečena za vlasy a urážena nemravnými muži před zraky těchto hrdinů, a oni jen tiše seděli a pozorovali mé neštěstí. Nevím, co by se stalo, kdybys ty, Kršno, nevyslyšel mé volání o pomoc. A po tom všem teď Bhíma mluví o morálce. Není zde nikdo, kdo by mi pomohl. Pokud mě manželé opustí, moji synové jsou schopni pozvednout zbraně a pomstít se pachatelům za křivdy, kterých se na nás dopustili.“

Zalykala se slzami a nakonec jen dodala:

„Ó Kršno, chceš-li učinit něco podle mé vůle, tak ať se tvůj hněv neutiší tím, co moji manželé říkají, a ať v něm synové Dhrtaráštry shoří.“

Poté se zhroutila a začala plakat. Kršna ji však uklidňoval slibem:

„Křivdy, které byly na tobě spáchány, budou náležitě potrestány,   o tom neměj pochyb. Kuruovci už brzy přijdou na řadu, ale naneštěstí budou plakat a naříkat jejich ženy. Ten den nastane. Neměj strach.“

Když Kršna přijížděl do Hastinápuru, bylo vidět na nebi různá znamení. Z čisté oblohy se ozýval burácející hrom a šlehaly blesky. Beránky mraků zaplavily zemi hustým deštěm. Sedm velkých řek obrátilo svůj tok a teklo směrem na západ. Obzor se zamlžil a v dálce nebylo možné nic rozeznat. Pak se zvedla velká bouře a všude začaly padat stromy. Tam, kde Kršna projížděl, však místo stromů padaly květy z nebes a vál mírný vánek, který příjemně chladil.

Když zvědové přinesli zprávu o Kršnově příjezdu do Hastinápuru, krále Dhrtaráštru to velmi rozrušilo. Okamžitě nechal postavit slavobrány a pavilony podél celé cesty. Nařídil, aby bylo vše luxusně zařízeno a zásobeno jídlem a občerstvením a aby bylo pro vzácnou návštěvu a její doprovod připraveno rozptýlení všeho druhu.

Dhrtaráštra zavolal Viduru a řekl:

„Chci uctít návštěvu nejvznešenějšími dary, šestnácti kočáry, které jsou posázeny zlatem a taženy těmi nejlepšími koňmi. U každého kočáru musí být služebníci. Dále mu chci dát deset slonů, kteří mají kly velké jako pluhy. Potom sto služebnic zlaté barvy pleti, všechny panny, a stejné množství služebníků. Pak dostane osmnáct tisíc přikrývek, jemných jako labutí peří, jež jsme dostali od lidí z hor, kteří spřádají vlnu himálajských ovcí. A nakonec dostane tisíc jeleních kůží z Číny a ty nejkrásnější šperky, jaké máme. Tyto dary jsou vhodné pro tak vznešeného a ctihodného návštěvníka. Všichni moji synové a vnuci, kromě Durjódhany, budou stát na hranicích města, aby Kršnu přivítali. Ať všichni naši muži společně s ženami a svými dětmi lemují cestu všude, kudy bude projíždět. Cesta musí být dobře kropena, aby se nezvedal prach.“

A pokračoval v popisu svého plánu. Ale Vidura jako vždy kriticky řekl:

„On si zaslouží daleko víc než jen to, co mu nabízíš. Ó králi, znám tvůj tajný úmysl. Pánduovci chtějí jen pět vesnic. Máš možnost potěšit naši návštěvu vydáním těchto pěti vesnic, což bude ten nejlepší dar. Ty však chceš výměnou za dary Kršnovu podporu. Věř mi, že neuspěješ. Dej mu raději to, kvůli čemu přijel – mír a spravedlnost. Chovej se také jako otec Pánduovců, tak jako se oni jako synovci k tobě vždy chovali se synovskou úctou a náklonností. Kršna se snaží k tobě promlouvat o nutnosti nechat Kuruovce a Pánduovce žít v míru. Raději se pokus o dosažení tohoto cíle, než abys mu nabízel panny, šperky a jiné dary!“

Durjódhana si Vidurovo tvrzení vyložil po svém a prohlásil:

„Souhlasím s Vidurou. Nesmíš věnovat Kéšavovi (Kršnovi) nic víc než uvítání a poctu. A pak,“ usmál se, ,,ho zde budeme mít jako čestného… zajatce. Když bude v zajetí, Pánduovci se zhroutí a stanou se našimi otroky. Jestli si přeješ dát mi radu, řekni mi, jak nejlépe docílím svého, aniž bych vzbudil v Kršnovi podezření, až zítra ráno přijede.“

Dhrtaráštra byl synovými slovy šokován:

„Už nikdy tak nemluv! Kršna přijde jako vyslanec, nikomu neublížil. Ó, jaké nepředstavitelné zlo proniká do tvé mysli!“

Kršna byl přijat na okraji hlavního města Bhíšmou, Drónou, Krpou a ostatními. Podél cesty se tísnily tisíce obyvatel. Po příjezdu šel Kršna přímo do paláce pozdravit Dhrtaráštru. Navštívil také Kuntí, aby jí pověděl o jejích synech, od kterých byla odloučena po třináct dlouhých let.

„Když o tom přemýšlím, osud mé snachy mě dojímá víc než osud mých synů,“ řekla. ,,I když je provdána za hrdiny, nemá ochranu ani klid a celé ty roky byla oddělena od svých dětí. Jak jen mohla snést tu úzkost. Když k tomu připočítáme všechno ostatní trápení, je to nepředstavitelné utrpení. Vyřiď mým synům, že nastal čas jednat. Pokud by otáleli a váhali, budou opovrženíhodní a já se jich navždy zřeknu.“

„Už brzy je spatříš jako pány světa,“ řekl Kršna, ,,a jejich nepřátelé budou poraženi a pohřbeni.“

Při první příležitosti řekl Durjódhana Kršnovi:

„Ó vznešený, musíš dnes v mém domě pojíst. Připravil jsem        na tvou počest velkou hostinu.“

„Ne, nemohu přijmout tvé pohostinství,“ odmítl Kršna.

„Proč ne? S tebou přece nemáme žádnou při. Tvá odpověď je nepatřičná.“

Ale Kršna prohlásil:

„Člověk by měl přijímat jídlo jen v případě nedostatku, nebo když miluje osobu, která jídlo nabízí. Nejsem ten, kdo trpí nedostatkem, a také sis mě nezískal žádným svým činem. Bezdůvodně nenávidíš Pánduovce, kteří ti neublížili. Ten, kdo je nenávidí, nenávidí i mne. A ten, kdo je miluje, miluje i mne; to je vše. Nemohu jíst jídlo, které je znečištěno zlem.“

Místo aby Kršna pojedl u Durjódhany, odešel do domu Vidury  a pojedl tam. Vidura Kršnu varoval:

„Ten hlupák Durjódhana si naivně myslí, že dosáhne vítězství pouze shromážděním obrovské armády. Nemá náladu někomu naslouchat. Lekám se toho, že půjdeš na to zlovolné shromáždění a budeš tam říkat, co si myslíš. Když mezi ně půjdeš, ničemu to neposlouží. Prosím tě, vyhni se jim.“

Kršny se tato slova plná strachu vůbec nedotkla a příští den se objevil v plně obsazené sněmovní síni. Tam dal volný průchod vlastním pocitům a jednoznačně vysvětlil svou misi. Nabídl mír na jedné straně a ultimátum na straně druhé. Kršnova slova Durjódhanu velmi rozzlobila:

„Nevidím nic smířlivého, co se týče této pře. Co jsem zavinil já? Pouze jsem vyhrál hru. Nevím, proč se pořád všichni snažíte nalézat na mně nějaké chyby, jako bych se choval jako nějaká hyena. Pánduovci prohráli hru se Šakunim, a ztratili tak své království, to je vše. Dokonce jsem jim dal nazpět všechno, co prohráli, ale při další hře znovu vše ztratili a odešli do vyhnanství. Čí je to vina? Kdo Judhišthiru nutil, aby se vrátil a hrál podruhé? Proč o mně smýšlí jako o nepříteli? Z jakého důvodu? Proč bych já měl být vinen tím, že nemají štěstí a jsou neschopní? Teď s námi chtějí bojovat a myslí si, že jsou silní. Prosím, odraď je od toho sebevražedného kroku. Řekni jim, Kéšavo, že dokud dýchám, nevydám jim žádné území. Ani co by se vešlo na špičku jehly. Tím končím.“

„Ó, jak otupělé máš svědomí,“ řekl Kršna. ,Myslíš si, že jsi nic špatného nespáchal? Ať to posoudí zde shromáždění vzácní pánové.“

Pak popsal historii konfliktu od začátku až do konce a chvílemi varoval Durjódhanu, jaké z toho mohou být následky.

Když Duhšásana viděl, že všichni starší podporují Kršnu, velmi cynicky svému bratrovi řekl:

„Když s nimi neujednáš mír, Dróna, Bhíšma a tvůj vlastní otec nám svážou ruce a nohy a vydají nás napospas Pánduovcům.“

Jakmile to Durjódhana uslyšel, podíval se vztekle na shromáždění a odešel pryč, společně se svým bratrem, spojenci a poradci. Vyslance nechali bez posluchačstva.

„Ó králi,“ řekl Kršna, ,,teď nadešel čas, abys svázal a uvěznil svého syna a jeho společníky, jak Duhšásana sám navrhl. Zbav ho autority a vyjednej s Pánduovci mír. Zachraň svůj rod před zánikem!“

Král Dhrtaráštra znervózněl a řekl Vidurovi, aby okamžitě zavolal Gándhárí:

„Jestli má ona nějaký vliv na toho démonického syna, budeme se ještě moci zachránit,“ řekl.

Gándhárí okamžitě přišla a Dhrtaráštra jí o všem pověděl. Když ho vyslechla, dala svému sluhovi rozkaz, aby ihned našel Durjódhanu. Pak vyhubovala slepému Dhrtaráštrovi a vinila ho z nedbalosti a shovívavosti vůči Durjódhanovi. Když se Durjódhana dostavil, začala ho poučovat. Durjódhana s očima rudýma vzteky těžce dýchal jako had. Gándhárí mluvila o zbytečnosti války a o hrabivosti, ale Durjódhana odmítl její rady a odešel, aniž by počkal, až domluví.

Před halou rozmlouval o této situaci se Šakunim, Duhšásanou a Karnou a došel k závěru, že nastal čas jednat:

„Měli bychom použít násilí a Kršnu zajmout, zavřít ho do vězení a pak ihned bojovat a vyhladit Pánduovce. Ať si Dhrtaráštra křičí, jak chce. Měli bychom uskutečnit náš plán co nejdříve.“

Sátjaki, který se o tom dozvěděl, shromáždil na ochranu Kršny své vojsko a šel do haly, aby ho varoval.

Když Kršna uslyšel tyto zprávy, řekl Dhrtaráštrovi:

„Jestli mě chtějí násilně zajmout, ať to udělají. Mohl bych ztrestat všechny tyto svedené muže, ale díky vaší vznešené přítomnosti od toho ustoupím. Dovolím jim, aby to zkusili a zajali mne, když si to přejí.“

Ale král Dhrtaráštra byl celý zoufalý a prosil o čas, aby se mohl pokusit ještě jednou odradit Durjódhanu od jeho ďábelského plánu. Když se Durjódhana znovu dostavil se svými spojenci, Dhrtaráštra k němu promlouval velmi přísně, ale nemělo to žádný účinek. Rovněž Vidura k němu hovořil.

Kršna ale nakonec řekl:

„Sujódhano (Durjódhano), jsi svedený člověk. Plánuješ mě zajmout a věznit, ale myslíš si, že jsem sám?“ Rozesmál se a dodal:

„Teď se podívej!“ Vytvořil mnohonásobnou vizi své podoby a osobnosti, v níž byl obklopen Pánduovci, všemi polobohy a veškerou armádou světa. Nebylo možné zajmout žádnou jeho část. Je psáno, že král Dhrtaráštra na čas nabyl zrak, aby mohl spatřit tu velkolepou podívanou, a pak prosil, aby znovu oslepl a nemusel tak na vlastní oči spatřit zánik svého rodu.

Po projevení své vesmírné podoby přijal Kršna opět svou dvourukou podobu a odešel ze sněmovní síně. Když byl připraven vydat se na cestu zpět do Upaplavji, všichni shromáždění Kuruové mu s velkým respektem přáli šťastnou cestu. Než odjel, otočil se ještě ke Karnovi a navrhl mu:

„Prosím, nastup do mého vozu a pojeď se mnou.“

Karna bez váhání uposlechl a následoval ho. Jeho vlastní vůz jel za nimi. Během cesty k němu Kršna velmi citlivě hovořil a pokoušel se ho přetáhnout od Kuruovců. Vysvětlil mu, jaký je jeho původ a že by vlastně měl být nejstarší z Pánduovců a následník trůnu, jakmile bude válka vyhrána, a že Judhišthira, který je mladší než on, by byl jeho korunní princ. Ale Karna jednoduše odpověděl:

„Ó Džanárdano (jiné jméno Kršny), chápu tvoji lásku ke mně, ale nemohu to přijmout. Jsem zavázán Durjódhanovi za jeho podporu, kterou mi poskytoval celá ta léta. Nemohu ho opustit, i když vím, že jsme všichni ztraceni.“

„Tvá věrnost je pochopitelná, ale je ničivá a nepřirozená,“ řekl Kršna. ,,Jsi nadaný, máš vrozený dar a celý záříš, ale musíš také chápat, co je správné a co ne. Tvé přátelství Durjódhanovi nepomáhá. Tím jen podporuješ jeho zlovolné rozhodnutí, za které si může být jist svou smrtí.“

Kršna zastavil vůz, aby Karna mohl přestoupit do svého a vrátit se do Hastinápuru. Než se rozloučili, Karna řekl:

„Jestli budu v této válce zabit, měl bych získat místo v nebi, které je vyhrazené válečníkům. Mohu doufat, že tam budu mít tu čest se s tebou opět setkat a obdržet tvou milost?“

„Ať se tak stane,“ řekl Kršna a rozloučil se:

„Až se vrátíš, řekni Drónovi a Bhíšmovi, že tento měsíc je zcela příhodný. Jídla, pití a paliva je nadbytek, cesty jsou suché, bez bláta,  a počasí je příjemné a mírné. Po sedmi dnech nastane nový měsíc. Začněme tedy válčit!“

Dalšího dne přijela Kuntí ke Karnovi. Chtěla ho přemluvit, aby opustil Durjódhanu. Taktéž mu vysvětlila jeho původ a to, že je vlastně jeden z Pánduovců.

„Respektuji tě a věřím ti,“ řekl Karna, ,,ale nemohu přijmout tvá slova a tvou autoritu matky. Opustila jsi mě a poslala mě po řece. Rodiče, které jsem znal, jsou Súta a jeho žena. Ti mě zachránili, živili a vychovali. Budu bojovat pro Dhrtaráštrova syna do posledního dechu. Avšak s ohledem na tvé přání se střetnu jen s Ardžunou, s nikým jiným. Nikdy se neutkám s ostatními Pánduovci. Slibuji ti, že ať už zůstanu naživu já nebo Ardžuna, budeš mít nakonec pořád pět synů.“

Kuntí ho objala, plakala a řekla:

„Dobře, zaručil ses, že ušetříš ostatní čtyři moje syny. Vzpomeň si na tento slib, až natáhneš tětivu. Ach, ten osud. Co proti němu může člověk dělat? Žehnám ti, sbohem.“

Zpěv Nejvyššího

Když Kršna přišel zpět a oznámil výsledek své návštěvy, Judhišthira se obrátil ke svým bratrům a řekl:

„Slyšeli jste poslední slovo druhé strany. Dali jsme dohromady sedm akšauhiní. Máme sedm vybraných válečníků a každý z nich je schopen vést jednu akšauhiní. Zde jsou: Drupada, Viráta, Dhrštadjumna, Šikhandí, Sátjaki, Čekitána a Bhíma. Všichni jsou zběhlí ve védských písmech a jsou to udatní a dokonalí válečníci. Znají způsoby, jak použít jakýkoli druh zbraní. Nyní mi prosím sdělte, kdo bude nejvyšším velitelem celého vojska. Na protivníkově straně jím bude určitě praotec Bhíšma.“

Bylo navrhováno mnoho jmen, ale nakonec byl na Kršnovu radu zvolen do funkce nejvyššího velitele armády syn Drupady, Dhrštadjumna. Čím víc se přibližoval počátek války, tím víc se všichni připravovali a začal velký pohyb vojsk, což způsobovalo obrovský hluk. Bylo slyšet řehtání koní, sloní troubení, křik a pobízení pohaněčů a do toho všeho se mísil zvuk bubnů, lastur a otáčejících se kol tisíců vozů. Judhišthira osobně dohlížel na dopravu zásob potravin a krmiva pro zvířata. Shromáždil zásoby stanů, truhly na peníze, válečné stroje, zbraně a léky. Zařídil, aby lékaři a chirurgové následovali armádu. Nechal Draupadí v Upaplavje se silným útvarem, který ji tam měl hlídat.

Judhišthira pochodoval v čele postupujících vojsk. Vzadu byl Viráta, Dhrštadjumna, Virátovi synové, čtyřicet tisíc vozů, jízdní a pěší oddíly. Utábořili se na rovné ploše pole zvaného Kurukšetra, které bylo dostatečně vzdáleno od chrámů, pohřebišť a posvátných míst. Kršna přehradil malou řeku, jež dávala zásobu vody, a nechal hráz střežit skupinou vojáků. Kolem bylo postaveno několik tisíc stanů, které byly dostatečně zásobeny jídlem a pitím. Na obrovské hromady bylo nakupeno velké množství zbraní a drátěných košilí.

V Hastinápuru se shromáždily miliony vojáků a daly se do pochodu, směrem na bitevní pole. Durjódhana rozdělil svých jedenáct akšauhiní, které sestávaly z mužů, slonů, vozů a koní, do tří skupin podle důležitosti. K výzbroji vojska přibral z vojenských skladů hliněné hrnce naplněné jedovatými hady a prudce hořlavým materiálem, dále zvláštní zařízení na vymršťování žhavé smůly; protijed, kopí namáčená v jedu a obrovské stříkačky na stříkání vroucího oleje. Oddíly rozdělil pod vedení Krpy, Dróny, Šálji, Duhšásany a dalších. Nejvyšším velitelem všech vojsk byl, jak se dalo očekávat, praotec Bhíšma. Karna všem připomněl svůj slib, že nebude bojovat, dokud Bhíšma v boji nepadne.

Durjódhana poručil svým hudebníkům, aby hráli, bubnovali a troubili na lastury. Najednou se však mezi všemi oslavami ukázala na nebi zlá znamení. Obloha byla bez jediného mráčku, ale přesto začal zemi bičovat déšť zbarvený krví, který z ní udělal rozbředlou pláň. Objevovaly se vzdušné víry a země se třásla. Padaly meteory  a šakalové vyli.

Saňdžaja popisoval králi Dhrtaráštrovi složení armád. Oba sice seděli v křišťálovém paláci, ale přesto mohl Saňdžaja vidět všechno, co se dělo na Kurukšetře, neboť byl obdařen zcela zvláštní vizí. Popisoval formace shromážděných vojsk na bitevním poli, které stály čelem k sobě, na východě a na západě. Při prvním ranním rozbřesku byly obě strany připraveny k boji. Ardžunův vůz, na kterém byl vozatajem Kršna, stál na strategickém místě v prvním sledu. Z tohoto místa mohl Ardžuna vidět na všechny shromážděné osobnosti na opačné straně. Rozeznal každého z nich. A náhle ztratil odvahu. Všichni jeho příbuzní, jeho děd, jeho guru, strýc a bratranci, tam stáli a čekali, až budou zraněni a zabiti. Najednou se cítil slabý a nerozhodný. Svěřil se Kršnovi:

„Nemohu pokračovat v této válce. Luk Gándíva mi padá z ruky. Nemohu zde již déle stát. Zapomínám se a má mysl je zcela vyvedena z míry. Nevím, jak může vzejít něco dobrého z toho, když v boji zabiji své vlastní příbuzné. Můj milý Kršno, netoužím po následném vítězství, království či štěstí. Prosím, nech mě odejít.“

Luk Gándíva mu vypadl z ruky. Ardžuna padl na podlahu vozu a začal naříkat:

„Jak mohu namířit své šípy na Bhíšmu a Drónu, které bych měl ctít? Nevím, jestli nějaké království stojí za vítězství po tak strašném krveprolití. Jakou cenu má takové vítězství?“

Když Ardžuna zcela vyčerpán domluvil, Kršna mu tiše řekl:

„Naříkáš nad tím, co si nezaslouží ohledy.“

Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, pak začal jemným hlasem Ardžunovi vykládat dokonalou životní moudrost Šrímad Bhagavad-gíty. Hovořil o naší skutečné, duchovní povaze, našem vztahu ke společnosti, vesmíru, Bohu a přirozenosti milovat a být milován. Učil, jak by měl člověk poznat svou duchovní nesmrtelnost, nepomíjivost duše, jež je uvězněná v pomíjivém hmotném těle. Vysvětlil činnost mysli, která způsobuje podmínění nebo svobodu živé bytosti. Popsal různé druhy jógy (cesty spojení s Bohem): karmajógu, dhjánajógu, bhaktijógu a další. Zdůrazňoval nutnost konat své předepsané povinnosti v duchu odpoutanosti. Ardžuna Kršnovi naslouchal s velkou úctou. Někdy ho přerušil, aby se zbavil pochyb a opravdu moudrosti porozuměl. Kršna nanejvýš milostivě zodpověděl všechny jeho otázky a nakonec ho obdaroval velkou vizí své vesmírné podoby. Kršna, kterého Ardžuna považoval za svého přítele, se mu zde zjevil jako samotný Bůh, v mnoha dimenzích a všeprostupující.

Čas, živé bytosti, přátelé i nepřátelé byli zahrnuti v této obrovské bytosti, jejíž tělo se rozprostíralo mezi nebem a zemí, od horizontu k horizontu. Zrození, smrt, zabíjení, ochrana a každá činnost se zdály být částí této vesmírné podoby a nic neexistovalo mimo ni. Tvoření, ničení, nečinnost – to vše utvářelo nedílnou část této gigantické bytosti. Pohled na ni naplnil Ardžunu hrůzou i extází:

„Teď už rozumím!“ zvolal.

„Jsem smrt a zánik,“ řekl Kršna, ,,a všichni zde shromáždění muži jsou již mrtví působením své vlastní karmy (zákon akce a reakce). Ty budeš jen nástrojem jejich zničení.“

Poté Kršna přijal svou původní, dvourukou podobu.

Ó Nejvyšší,“ řekl Ardžuna. ,,má slabost mne opustila. Nemám žádných pochyb.

Ardžuna pozvedl svůj luk a připravil se k boji.

Když Pánduovci uviděli, že Ardžuna opět pevně drží svůj luk, pocítili velkou úlevu. V dalším okamžiku, právě když měl začít boj, odhodil Judhišthira k velkému úžasu všech svou zbroj a drátěnou košili a jel směrem na protivníkovu stranu. Kuruovci si nejprve mysleli, že přichází prosit o mír, ale on zamířil přímo ke svému mistru Drónovi a poklonil se mu. Poté se uctivě dotkl nohou praotce Bhíšmy a jiných starších. Pak se vrátil na své místo, oblékl si drátěnou košili a zbroj    a dal povel k útoku. Na Kurukšetře se zuřivě bojovalo osmnáct dní. Někdy se štěstí přiklánělo na jednu stranu a jindy zase na druhou. Obě znepřátelené strany přísně dodržovaly pravidla války, a proto vždy započaly boj s východem slunce a končily s jeho západem. Ale jak dny míjely, toto omezení nebylo vždy dodrženo. Někdy byl boj prodloužen do noci, kdy armády bojovaly za pomoci světelných raket a pochodní. Obvykle však přestávaly s bojem hned po západu slunce a všichni se vraceli do svých stanů, aby zhodnotili denní akci a naplánovali strategii příštího boje. V noci se mnozí bavili písněmi a tancem.

Každý den se měnily vojenské formace. Obě strany se snažily získat informace o záměrech druhé strany a plánovaly protiakce. Některé typy vojenských útvarů nejvyšší velitelé řadili podle situace na bojišti. Když se jedna strana formovala do makary (formace ryby), druhá strana reagovala formací kraunča (formace volavky), takže útok a protiútok měly zákonitou logiku. Velitelé volili, kam budou útvary umístěny, jak se rozvinou ve vojenský šik a jak budou zformovány. Každý velitel jednotlivých čet musel sám rozhodovat, jak nejlépe pokračovat v boji podle místa, času a daných okolností. Třetího dne boje Bhíšma zformoval armádu Kuruovců do formace zvané „orel“. Na to reagovala druhá strana formací tvaru půlkruhu, s Bhímou a Ardžunou na každém jejím konci. Tato formace se mohla uzavřít z obou stran jako kleště.

Každý den se na jedné straně ozýval jásot a na straně druhé výkřiky zoufalství. Někdy se při počítání svých ztrát Pánduovci cítili zoufale, ale Kršna, který byl stále po boku Ardžuny, v nich povzbudivými slovy neustále udržoval ducha naděje. Každý den měly obě strany odstrašující ztráty mužů, koní a velitelů a země byla nasáklá krví.

Bitva na Kurukšetře

První den boje začal útokem Bhímy, který vedl svůj šik vojáků. Odhodil břímě a útisk třinácti let vyhnanství a do útoku se pustil s obrovským nadšením. I Ardžunův syn Abhimanju, nejmladší válečník na bojišti, se vrhl do bitevní vřavy a vedl skvělý boj. Jeho prvním cílem byl praotec Bhíšma. Šípy Abhimanjua Bhíšmu proťali hned          v devíti místech. Avšak tento odvážný útok Bhíšma nemilosrdně odplácel.

V té chvíli Ardžuna řekl Kršnovi:

„Zajeď s vozem blíže k Bhíšmovi. Jestli se nevypořádáme s tímto starcem, bude s námi konec. Je pro nás velice nebezpečný.“

Přestože Bhíšma měl ochranu sestavenou ze zvlášť vybraných válečníků, Ardžunův útok byl nemilosrdný. Když Durjódhana pozoroval průběh boje, znervózněl. Naléhavě a téměř vyčítavě na Bhíšmu volal:

„Dvojice Kršna a Ardžuna nás ohrožuje a může nás pobít. Karna, na kterého jsem se mohl vždy spolehnout, nechce bojovat a bude stát stranou, dokud jsi naživu.“

„Navrhuješ mi snad, abych se obětoval a vyklidil tak cestu Karnovi?“ ptal se Bhíšma.

Durjódhana se hned začal omlouvat a vysvětloval:

„Prosím, jednej rychle a odstraň Ardžunu z cesty.“

Vtom Bhíšma vystřelil šíp, který zkrvavil Kršnovu hruď, avšak vážněji ho nezranil. Tato podívaná Ardžunu utvrdila v rozhodnutí Bhíšmu zničit a hned poté Bhíšmovi ochránci padali jeden za druhým k zemi. V průběhu boje se oba občas dostali k sobě tak blízko, že nebylo možné rozeznat, kdo je kdo. Pouze vlajky jejich vozů prozrazovaly jejich pozici. Boj byl vyrovnaný.

O kus dál bojoval Dróna s Dhrštadjumnou. Dhrštadjumna čekal na tuto příležitost celý život. Jeho vozataj byl zabit Drónovým kopím. Hned poté Dhrštadjumna popadl svůj kyj, seskočil z vozu a pokračoval pěšky. Drónův šíp mu vyrazil kyj z ruky, ale on vytasil meč a skočil kupředu. Dróna ho však znovu pohotově odzbrojil. V tom okamžiku se objevil Bhíma, aby Dhrštadjumnu zachránil, a odvezl ho pryč ve svém voze.

Kuruovci svůj útok soustředili na Ardžunu, ale ten se držel uvnitř pláště tvořeného neustálým tokem šípů, které kolem něho rotovaly. Na jiném konci bojiště vedl Šakuni útok proti Sátjakimu a Abhimanjuovi.

Bhíma a jeho syn Ghatotkača bojovali proti Durjódhanově skupině. Bhíšma a Dróna se spojili, aby ji osvobodili a znovu shromáždili. Poté Durjódhana opět přistoupil k Bhíšmovi a řekl:

„Pozoroval jsi s velkým obdivem, jak nás decimovalo Bhímasénovo vojsko. Dokonce i v této situaci jsi pořád ještě nakloněn Pánduovcům. Vím, že bys s nimi zatočil, kdybys chtěl.“

Ale Bhíšma se pouze usmál a řekl:

„Víš, jak jsem starý? Dělám, co mohu.“

Přesto ho Durjódhanova nemilá poznámka popíchla a zaútočil na nepřítele s obnovenou silou. Armáda Pánduovců se začala rozptylovat.

Kršna pobízel Ardžunu:

„Jestliže ihned nezaútočíš na praotce Bhíšmu, bude všechno ztraceno. Ty se srážce s ním bráníš. Zanech svého zdráhání dotknout se ho!“

Jakmile se Ardžunův vůz přiblížil k Bhíšmovi, okamžitě ho zaplavilo husté krupobití šípů. Ale Ardžuna je všechny odrazil tak dovedně a rychle, že Bhíšma, přestože zrovna čelil Ardžunovým šípům, zvolal:

„Bravo, bravo!“

V dalším okamžiku se Ardžunovi podařilo zlomit Bhíšmův luk, ale on jednoduše zvedl druhý.

Kršna viděl, jak se Ardžuna nachází v bezprostředním ohrožení života. Ihned zastavil vůz, vyskočil z něho, zvedl kolo válečného vozu      a volal:

„Sám zničím toho velkého bojovníka!“

Když Bhíšma viděl, jak k němu Kršna utíká, nadšeně zvolal:

„Ó pane vesmíru, vítej. Můj život se stává dokonalým, když tě vidím v takovémto bojovném rozpoložení.“

Ardžuna rozrušeně Kršnu následoval a prosil ho:

„Ne, nedělej to. Pamatuj prosím na svou přísahu, že nebudeš bojovat. Zastav. Slibuji, že na Bhíšmu zaútočím.“

Poté se Kršna upokojil. Toho večera Ardžuna zničil značnou část vojska Kuruovců.

Na počátku druhého dne se navzdory ztrátám Kuruovci zdáli být velmi optimisticky naladěni a dobře zorganizováni. Když Ardžuna sledoval bojové formace, viděl, jak jeho syn Abhimanju zaútočil a byl okamžitě obklopen Šáljou, Ašvatthámou a velkým počtem zkušených válečníků. Ardžuna a Dhrštadjumna vyrazili za ním, aby mu pomohli. Hned potom přispěchal Durjódhana se svými bratry pomoci Šáljovi a v dalším okamžiku přijeli Bhíma a jeho syn Ghatotkača podpořit útok proti Kuruovcům.

Durjódhana vyrazil do útoku s šikem slonů a střetl se s Bhímou. Bhíma se svým bytelným kyjem seskočil z vozu a začal kosit Durjódhanovy slony. Jejich mrtvá těla ležela jako hory masa. Sloni, kteří jeho útok přežili, splašeně utíkali pryč. Při tom dupali po vojácích své armády a vytvářeli tak scénu nepředstavitelného zmatku. Jakmile začali vzduchem létat šípy, nastoupil Bhíma zpět do svého vozu a řekl vozatajovi:

„Vpředu vidím zlé Durjódhanovy bratry. Jeď k nim! Vyřídíme je do jednoho. Jsou zralí na odchod do Jamarádžova světa.“

Toho dne vyřídil osm Durjódhanových bratrů, což komentoval  s velkým uspokojením:

„Ten starý muž byl velmi prozíravý, když přivedl na svět sto synů.“

Durjódhana však bojoval jako lev. Bhímu zasáhl tak úspěšně, že ho to na chvíli omráčilo. Ale hned poté Bhímův syn Ghatotkača udeřil jako cyklón a armádu Kuruovců rozprášil.

„Nemůžeme už déle bojovat proti rákšasovi,“ řekl Bhíšma. ,,Musíme na jeden den přestat a nabrat nové síly, naše oddíly jsou velmi unaveny a vyčerpány!“

Šestého dne boje se Ardžuna pevně rozhodl zničit Bhíšmu, jehož útok způsobil na straně Pánduovců strašné ztráty. Zavolal Šikhandího, postavil ho před sebe a vyrazili do útoku. Bhíšma si uvědomil, že přišel jeho konec. Nemohl ani bojovat, ani střílet šípy na Šikhandího, neboť věděl, že tento válečník se narodil jako žena (a ženy, děti, starce apod. kšatrijové museli chránit). Bhíšma stál klidně, zatímco na něj letěly Šikhandího šípy. Ardžuna, kterého měl Šikhandí za sebou, vyzkoušel svými dobře mířenými šípy slabá místa v Bhíšmově zbroji. Když Bhíšma zjistil, že šípy pocházejí od Ardžuny, ihned mu oplatil útok tím, že po něm mrštil oštěp. Ardžuna jeho útok odrazil.

Bhíšma se rozhodl, že tento souboj ukončí. Popadl meč a štít a pokoušel se sestoupit ze svého vozu, ale místo toho padl na zem jako tyč. Šípy udělaly z jeho těla jehelníček, takže neležel na zemi, ale na loži z šípů. Jakmile si toho obě znepřátelené strany všimly, okamžitě zastavily boj.

Ardžuna přistoupil k Bhíšmovi, a když viděl, že jeho hlava visí dolů, zabodl tři šípy do země, lehce mu nadzvedl hlavu a šípy ji podepřel. Bhíšma řekl, že má žízeň, a Ardžuna střelil šíp do země napravo od ležícího muže. Okamžitě vytryskl proud vody k Bhíšmovým rtům. Byla to Ganga, Bhíšmova matka, která přišla uhasit synovu žízeň. Poté, co se napil, prohlásil, že bude ležet na tomto lůžku, dokud nepřijde čas jeho odchodu. Vlastnil požehnání, díky kterému mohl žít tak dlouho, jak si přál, a zemřít, až se sám rozhodne. Když tak nějakou dobu ležel v hluboké meditaci, přivolal Durjódhanu a řekl mu:

„Doufám, že tato válka skončí s mým odchodem. Ujednej se svými bratranci mír. A to bez meškání!“

Jakmile Karna uslyšel o Bhíšmově konci, okamžitě přijel. Prosil ho, aby mu odpustil jeho hrubá slova a nemístnou přísahu, že nebude bojovat, dokud on v boji nepadne. Bhíšma milostivě odpověděl:

„Tvá nenávist k Pánduovcům je příliš velká a neodůvodněná. To proto jsem byl k tobě tak tvrdý. Ty nejsi synem vozataje, ale poloboha Súrji. Jsi nejstarším synem Kuntí. Vrať se mezi Pánduovce a ukonči tento spor.“

Avšak Karna odmítl jednat podle jeho rady:

„Odměním se Durjódhanovi svým životem za všechnu jeho laskavost a pomoc, kterou mi poskytl. Za žádných okolností nemohu porušit svou loajalitu.“

Pak mu Karna vzdal poctu a začal se urychleně připravovat k boji. Durjódhana velmi ožil, když viděl, jak Karna nastupuje do vozu. Teď, když se Karna konečně vrátil do boje, jeho vojsko cítilo, že vítězství je na dosah ruky. Než Kuruovci obnovili boj, byl Dróna jmenován po Bhíšmovi do funkce jejich vrchního velitele.

Durjódhanu najednou napadlo, že kdyby Judhišthiru chytili živého, vítězství by bylo jeho:

„Naším prvořadým úkolem je polapit Judhišthiru!“ přikázal Drónovi. ,,Ani nechci válku vyhrát. Úplně mi postačí, když bude Judhišthira mým vězněm.“ Radoval se při pomyšlení na to, jak Judhišthiru znovu vtáhne do hry v kostky, obere ho a opět pošle do vyhnanství, na dalších dvanáct dlouhých let. Tak válku ukončí.

Dalšího dne se všichni Kuruovci soustředili na to, aby dostali Judhišthiru. Dróna osobně vedl útok. Jakmile však Pánduovci prohlédli jejich plán, střežili Judhišthiru dnem i nocí. Judhišthira se útoku Dróny velmi dobře bránil a používal k tomu zcela zvláštní astry. Nakonec se objevil Ardžuna a útočící voj zcela rozprášil.

Dróna doznal:

„Dokud tam bude Ardžuna, nikdy Judhišthiru nedostaneme. Měli bychom odvést jeho pozornost jinam a odlákat ho pryč.“

S cílem upoutat Ardžunovu pozornost zformoval velitel Trigartů sebevražedný oddíl. Skupina mužů, oblečených do látky tkané z trávy zvané dharba, provedla za sebe pohřební obřady a všichni pronesli smrtelnou přísahu před plápolajícím posvátným ohněm:

„Buď zemře Ardžuna, nebo my!“

Pochodovali k jihu, což byl svět Jamarádže, a vykřikovali hlasité výzvy směrem k nepříteli. Když to Ardžuna uslyšel, prohlásil:

„Musím jít a bojovat. Je povinností kšatriji výzvu přijmout.“

Judhišthira mu připomněl:

„Nezapomeň, že Dróna má v plánu mě chytit. Pamatuj na to.“

Ardžuna nechal u Judhišthiry silnou stráž a odjel. Kršna zajel s Ardžunovým vozem do středu Trigartových oddílů. Zpočátku byli obklíčeni ze všech stran sebevrahy, ale brzy se Ardžunovi podařilo je rozprášit záplavou šípů. V tom samém okamžiku se Dróna dostal až    k Judhišthirovým ochráncům, mezi kterými byl Dhrštadjumna. Tomu se Dróna vyhnul, neboť věděl, že tento mladý princ se narodil proto, aby ho zničil. Dróna dorážel z různých stran, ale navzdory všem pokusům se mu nepodařilo Judhišthiru zajmout.

Dalšího dne si Durjódhana hořce stěžoval:

„Judhišthira byl na dosah ruky a tys ho nechal uniknout. Vím, že si nepřeješ utkat se s Pánduovci. Je to stejné jako s Bhíšmou. Nechápu, proč neplníš své sliby?!“

Dróna byl tou poznámkou rozrušen a řekl:

„Chováš v sobě bezcenné sentimenty. Už jsem ti jednou vysvětlil, že Judhišthiru nedostaneme, dokud je nablízku Ardžuna. Ale zkusíme to znovu. Buď trpělivý a důvěřuj mi!“

Třináctého dne války sebevražedný oddíl opět vyzval Ardžunu      k boji na jižním konci bojiště. I když si Pánduovci ten den nemohli takové rozptýlení sil dovolit, Ardžuna se tam vypravil, aby se s nimi vypořádal. Jakmile Ardžuna odjel, zformoval Dróna svou armádu do tvaru lotosového květu. Byl to druh bludiště, ve kterém se nepřítel úplně ztratil. Judhišthira byl znepokojen touto náhlou změnou událostí a uvědomil si, že Drónův útok bude prudký a nezdolatelný. Všichni jeho spojenci se ze všech sil snažili roztrhnout lotosové bludiště, ale nedařilo se jim to. Jejich jedinou nadějí byl Ardžunův syn, mladý Abhimanju.

„Za otcovy nepřítomnosti,“ řekl Judhišthira, ,,padá veškerá odpovědnost na tebe. Musíš se pokusit prolomit tuto formaci.“

Abhimanju měl sice chuť pokusit se o to, ale nedůvěřoval si:

„Můj otec mě učil, jak se do ní dostat, ale nenaučil mě, jak se dostat zase ven.“

Bhíma, Sátjaki, Dhrštadjumna a všichni ostatní ho pobízeli a slibovali mu, že budou blízko za ním, jakmile bude průlom otevřen.  A tak Abhimanju protrhl svým šípem lotosovou formaci, což všechny veterány na obou stranách přivedlo v úžas. Probil se skrz, přešel přes každou překážku a dostal se hluboko do průlomu. Ale Džajadratha, Dhrtaráštrův zeť, dal podle očekávání pokyn svému oddílu, aby úplně uzavřel průlom a zabránil tak v přístupu Bhímovi a ostatním, kteří byli Abhimanjuovi v patách. Abhimanju se zuřivě bránil, ale v jednom okamžiku seskočil z vozu i samotný Durjódhana a vrhl se na něj. Dróna, Ašvattháma, Krpa, Karna, Šakuni a mnoho jiných se spojilo, aby mladého muže dorazili. Z posledních sil se zoufale bránil a odrážel všechny útoky, jak jen mohl, ale nakonec nedokázal přesile vzdorovat a byl zabit.

Ardžuna se vypořádal s armádou sebevrahů a vrátil se do tábora. Když se dozvěděl o Abhimanjuově smrti, zhroutil se a naříkal:

„Naučil jsem ho, jak prolomit lotosovou formaci, ale ne to, jak se z ní dostat. Přísahám, že Džajadratha, který to všechno způsobil, zemře mou rukou dřív, než zítra zapadne slunce!“

Dalšího dne se Džajadratha schovával za opevněním z vozů, slonů a jízdního oddílu až do pozdního večera, protože se dozvěděl o Ardžunově přísaze. Ale Ardžuna se probojoval skrz jeho opevnění a dostal se až k němu. Džajadratha zoufale pozoroval západ slunce. Nakonec obloha potemněla, což Džajadrathu utvrdilo, že časový limit vymezený Ardžunou přečkal, a s klidem vyšel ze svého úkrytu. Ardžuna toho využil a jednou střelou Džajadrathu usmrtil, načež se nebe úplně rozjasnilo. Falešný západ slunce totiž vytvořil Kršna, který držel svůj disk proti slunci. Kršna tuto strategii zvolil proto, že se mu to zdálo jako jediná možnost, jak dostat Džajadrathu z úkrytu a zakončit tak tuto nešťastnou událost.

Bitva zuřila zároveň na mnoha jiných místech. Bhíma a Karna bojovali proti sobě. Durjódhana poslal své bratry, aby Karnovi pomohli, ale Bhíma byl zrovna ve svém živlu a toho dne jich dokázal zabít dvanáct. Cítil, že se narodil právě kvůli tomu, aby zničil a vyhladil Durjódhanovo bratrstvo, které s velkou radostí sledovalo, jak byla Draupadí násilně vysvlékána před celým shromážděním. Karnův útok Bhíma několikrát odrazil. Ztráta Durjódhanových bratrů Karnou otřásla, ale přesto se brzy vzchopil a zničil Bhímův luk, ostatní zbraně a jeho vůz   i s vozatajem. Tak ho prakticky odzbrojil a donutil utíkat z úkrytu do úkrytu. Bhíma se dokonce musel schovávat za obrovské mrtvoly slonů a bojovat s čímkoliv, co mu přišlo pod ruku, s polámanými koly, kusy dřeva, končetinami koní a podobně.

Karna se mu vysmíval:

„Ty žroute, vrať se do lesa a žvýkej trávu. Nejsi kšatrija, ale divoch. Jsi neschopný opravdového boje.“

Toho dne se hněv obou znepřátelených stran natolik vystupňoval, že přestaly respektovat válečné konvence. Obě strany porušovaly časový limit a bojovaly i v noci za pomoci tisíců pochodní. Bhímův syn Ghatotkača se v noci cítil obzvlášť silný, což bylo u rákšasy zcela přirozené. On a jeho armáda sužovali Kuruovce mnoha způsoby. Měli nadpřirozené síly a jejich bojová strategie se nedala nikdy dopředu předvídat. Jejich šípy pršely z nepředvídaných směrů. Bojovali ze vzduchu a dle libosti se stávali neviditelnými. Takto způsobili nepříteli velké ztráty. Kuruovci začínali být zoufalí při pomyšlení, že by je Ghatotkača mohl svými nevypočitatelnými triky úplně zničit, a proto žádali Karnu, aby s ním skoncoval.

Avšak i Karna byl zraněn Ghatotkačovou zbraní a soužila ho palčivá bolest. Karna měl ve své výzbroji magický oštěp, což byl dar samotného poloboha Indry. Tato zbraň dokázala sama pronásledovat unikajícího nepřítele. Avšak měla jedno velké omezení – mohla být použita jen jednou. Karna si ji schovával na Ardžunu, ale ten den byl přemožen bolestí a zoufalstvím natolik, že ji použil proti Ghatotkačovi, který tak přišel o život. Ardžuna byl bezpochyby zachráněn, ale cena byla vysoká.

Byla to krutá noc. Bojovalo se bez přestávky. Kdekoliv se objevil Dróna, tam se šířila smrt a ničení. Kršna pozoroval jeho jednání a prohlásil:

„Musíme s tímto strašným člověkem skoncovat. Je nepřemožitelný a může takto pokračovat stále, dnem i nocí, dokud nepadne poslední muž naší armády. Je třeba ho zastavit jakýmikoliv prostředky, jež máme k dispozici. Jeho bojový duch musí být zlomen. Jediné slabé místo Dróny je jeho velké pouto k synu Ašvatthámovi. Ašvattháma nemůže být zdolán, a proto rozhlásíme, že je mrtev – tak tohoto starého mistra vyvedeme z rovnováhy. Kdo půjde a řekne mu, že Ašvattháma je mrtev? Právě teď je docela daleko, na jiném konci bitevního pole, a proto bychom mohli uspět.“

Ardžuna odmítl mít s tímto klamem cokoliv společného. Jeden bojovník po druhém byli takto vyzváni, ale každý odmítl utrousit lež, i kdyby to mělo zachránit je samotné. A tak tam stáli a přemýšleli. Čas se nezadržitelně krátil. Šlo o přežití vojáků a rodin i jich samotných, neboť očekávali v nejbližší době Drónův útok.

Judhišthira se nad tímto návrhem a situací zamyslel, posoudil to a prohlásil:

„Řeknu to Drónovi sám. Jestliže kvůli této lži půjdu do horoucích pekel, určitě si to zasloužím. Ale v našem případě musíme uposlechnout. Ó Kršno, důvěřuji ti. Když rozkážeš, musíme poslechnout. Jiné cesty pro nás není.“

Aby Bhíma vytvořil dojem opravdovosti a podpořil Kršnův plán, zvedl kyj a rozdrtil hlavu slona, jehož jméno bylo Ašvattháma. Poté začal volat mohutným hlasem:

„Zabil jsem Ašvatthámu! Zabil jsem Ašvatthámu!“

Ve chvíli, kdy se Dróna chystal vypustit brahmástru, nejsmrtonosnější zbraň, která mohla ve vteřině vyhladit všechny Pánduovce, uslyšel tuto strašnou zvěst. Přesto se ale ještě zeptal Judhišthiry, protože ten by nikdy nelhal:

„Judhišthiro, řekni mi po pravdě, je Ašvattháma mrtev?“

Kršna Judhišthiru žádal, aby Drónovi odpověděl, že ano. Judhišthira ovšem lhát odmítal, i přes opakované Kršnovo naléhání. Nakonec to vyřešili takto:

„Ano, je to pravda,“ řekl a dodal, ,,byl zabit Ašvattháma, slon.“ Při vyslovování poslední části věty, v níž mu objasňoval, že zabit byl slon stejného jména, záměrně zazněla lastura, jejíž zvuk Judhišthirova slova přehlušil. Když to Dróna slyšel, zcela ztratil odvahu. Nezbylo už nic, pro co by žil. Bhíma toho využil a začal ho hanět:

„Jsi bráhman, a přesto jsi zanechal svých bráhmanských povinností. Vydal ses cestou válečnictví a jednal jsi jako kšatrija. Zpronevěřil ses povinnostem vázaným k tvému původu. Místo abys propagoval poznání a mír, učil jsi lidi, jak používat zbraně. Oddával ses profesionálnímu zabíjení a nyní sklízíš plody svého jednání.“

Válečný veterán se velmi urazil, ale zpráva o smrti syna ochromila jeho smysly natolik, že upustil zbraně a brnění na podlahu vozu, posadil se a upadl do hlubokého tranzu. To využil Dhrštadjumna, vyskočil na Drónův válečný vůz, a než si někdo mohl uvědomit, co se vlastně děje, vytáhl meč a uťal Drónovi hlavu, aby tak pomstil ponížení, které musel jeho otec podstoupit před mnoha lety. Po Drónovi byl vrchním velitelem armády Kuruovců jmenován Karna. Ardžuna to považoval za velké štěstí a za podpory Bhímy ho vyzval k boji.

Duhšásana se přiblížil, aby zaútočil na Bhímu záplavou šípů. Bhíma byl takovou příležitostí vzrušen a prohlásil:

„Nyní nastal okamžik odplaty!“ Připomněl si, jak byla Draupadí před shromážděním tažena za vlasy. Seskočil z vozu a vrhl se na Duhšásanu. Když ho táhl dolů, utrhl mu ruku a řval:

„Není to snad ta ruka, která táhla Draupadí za vlasy?“ a odhodil krvácející končetinu, přímo Durjódhanovi do obličeje. Pak se napil krve, která Duhšásanovi stříkala z těla, aby tak splnil svou přísahu, což šokovalo všechny kolem, včetně Durjódhany.

Karna byl tímto aktem Bhímovy pomsty otřesen. Šálja, Karnův vozataj, svému pánovi řekl:

„Vidím, že jsi nějak nerozhodný a vyvedený z míry. Ó ano, není divu. Je to strašná podívaná, ale teď musíš být rozhodný. Neztrácej odvahu. Veškerá zodpovědnost už leží jenom na tobě.“

Karna zamířil se svým vozem přímo k Ardžunovi a vystřelil na něho své nejlepší zbraně. Třpytivý ohnivý šíp, zvaný had, šlehal oheň    na všechny strany a hledal Ardžunovu hlavu. Ale Kršna ve zlomku vteřiny ponořil Ardžunův vůz pět palců hluboko do země. Šíp sice minul Ardžunovu hlavu, ale srazil mu helmici. Ardžuna zrudl hněvem a zamířil svůj šíp na Karnu, aby s ním skoncoval. V tom okamžiku přišla Karnova osudová chvíle. Levé kolo jeho vozu zapadlo do krvavého bahna, musel sestoupit a vyprostit ho. Když zápasil  s vozem, řekl Ardžunovi:

„Počkej, až dám do pořádku svůj vůz. Jsem závislý na tvé cti. Neútoč.“

Ale Kršna prohlásil:

„Čest? Nějak pozdě si vzpomínáš na to slovo. Kde byla tvoje čest, když ses posmíval bezbranné ženě, jež byla tažena do vašeho středu, aniž by se něčím provinila? Z vlastní vůle ses rozhodl, že se budeš spolčovat se zlými lidmi, přestože ses tomu mohl vyhnout. Liboval sis ve zlých činech a krutostí, nekonal jsi dobré skutky a tvá nenávist      k bratrům byla slepá a bez příčiny. A když jste obklíčili a zavraždili chlapce jménem Abhimanju, třikrát mladšího než vy, kde byla ta čest, o které hovoříš?“

Kršna ho tímto způsobem odsoudil a pobídl Ardžunu, aby Karnovi uštědřil poslední ránu. Ale Karna rychle naskočil do svého vozu a vystřelil. Ardžuna byl silou jeho střely ochromen, a zatímco odpočíval a nabíral sílu, Karna znovu sestoupil z vozu, aby vyprostil zapadlé kolo. Přes všechnu snahu se mu to nepodařilo. Propadl zoufalství a snažil se vypustit svou nejničivější zbraň, brahmástru. Ale v tomto okamžiku zapracovalo prokletí, které na něho uvalil jeho guru Parašuráma a které znělo, že v kritickém okamžiku zapomene mantru, pomocí níž může brahmástru vypustit. Karna znervózněl a uvědomil si, že mantru doopravdy zapomněl. Ardžuna však váhal, protože nechtěl využít tak trapného okamžiku. Ale Kršna ho nutil:

„Neztrácej čas! Vystřel!“

Ardžuna pozvedl svůj luk Gándívu a vystřelil šíp, kterým Karnovi oddělil hlavu od těla.

Tehdy Durjódhanovi radili, aby ujednal mír.

„Ne,“ řekl, ,,jak mohu ujednat mír s Pánduovci, kteří prolili krev těch nejdražších, které jsem měl? Nemilosrdně všechny zabili. Jednoho po druhém. Proto budu bojovat až do posledního dechu!“ Poté, co jmenoval Šálju vrchním velitelem vojsk, to doslova splnil.

Judhišthira osobně vedl armádu do útoku proti Šáljovi a srazil ho k zemi. Všichni užasli nad vojenskými schopnostmi slavného Judhišthiry, o kterém se říkalo, že je velmi mírný. Šálja byl jeden z nejhouževnatějších bojovníků, ale v tomto souboji Judhišthira prokázal úžasnou vytrvalost a sílu a nezastavil se, dokud se Šáljovo tělo neodkutálelo do prachu.

Dhrtaráštrovi zbývající synové se spojili a zaútočili na Bhímu, ale ten je všechny s chutí rozdrtil a volal:

„Ještě zůstal naživu ten největší nepřítel a já se s ním vypořádám!“ Vydal se ho pronásledovat.

Když Durjódhana zjistil, že Sahadéva, nejmladší z Pánduovců, vyřídil i jeho strýce Šakuniho, ztratil všechnu naději.

V té chvíli přišli Ašvattháma a Krpa, aby zjistili, kde je Durjódhana. Ašvattháma byl jmenován velitelem. Na straně Kuruovců byli už jen tři bojovníci. Na straně druhé jich bylo sedm. Ašvattháma byl nesmírně rozrušen Durjódhanovým stavem a slíbil vyhladit rod Pánduovců takovým způsobem, že po něm nezbude ani památky.

Durjódhana už nemohl shromáždit armádu, neboť všichni byli pobiti, a proto vzal kyj, svou nejmocnější zbraň, a pěšky směřoval k jezeru. Mystickou silou rozdělil vodu na strany a pak zůstal na dně, kde ho Judhišthira a jeho bratři později našli.

„Že se nestydíš, schovávat se pod vodou,“ řekl Judhišthira, ,,po tak strašném devastování našeho rodu, které jsi zosnoval.“

„Nepokoušel jsem se schovávat,“ řekl nadutě Durjódhana, ,,vstoupil jsem do vody, abych ochladil oheň, který ve mně stále plápolá. Za co mám bojovat, pro co žít? Všichni, se kterými jsem se přátelil, jsou pryč. Už nechci království. Země je vaše, vezměte si ji. Museli jste pozabíjet tolik lidí, abyste ji dostali, tak teď berte!“

„Ó, jaká velkorysost. Ještě nedávno jsi nám odmítal vydat tak malý kousek, který by se vešel na špičku jehly!“

Durjódhana vyšel z vody s kyjem v ruce: „Jak vidíte, jsem sám. Budu s vámi všemi bojovat, s jedním po druhém,“ pravil. „Jistě máte dost ušlechtilosti na to, abyste se na mne nevrhli jako smečka vlků. Jsem sám, bez jakékoliv podpory a zbroje.“

„Ó, jak politováníhodné,“ pravil Judhišthira. „Bojovali jste snad jeden po druhém s tím hochem Abhimanjuem? To vy jste se chovali jako smečka vlků! Ale dobrá. Vezmi si zbroj a vyber si kohokoliv z nás. Když zemřeš, půjdeš do nebe, a když přežiješ, můžeš být opět králem.“ Kršna cítil, že Judhišthira dělá chybu. Jen Bhíma se mohl vyrovnat Durjódhanovi, a proto ho Kršna spěšně pobízel: „Bhímo, připrav se!“

Dali Durjódhanovi čas na to, aby vyšel z jezera, a boj začal. Oba, Bhíma i Durjódhana, byli mistry v ovládání kyje a boj byl velmi vyrovnaný. Při střetu jejich zbraní létaly jiskry. Utkání se prodlužovalo a vypadalo to, jako by nemělo konce.

Zatímco všichni pozorovali souboj, Kršna řekl Ardžunovi: „Myslíš, že Bhíma zapomněl na svou přísahu, že rozdrtí Durjódhanova stehna?“ Bhíma to zaslechl právě v okamžiku, kdy Ardžuna udělal znamení a tím připomněl, jak Durjódhana obnažil svá stehna před Draupadí. Ohnal se po Durjódhanovi, sklonil kyj níž a přerazil mu stehna. Jakmile Durjódhana padl na zem, Bhíma mu položil nohu na hlavu a tlačil ji patou k zemi. Téměř tančil nad ležícím tělem.

Vtom Judhišthira zasáhl a napomenul Bhímu: „Dost! Splnil jsi svou přísahu. Durjódhana byl přece jen král a náš bratranec.“

„Nezdržujme se zde,“ přerušil je Kršna. „Duše toho darebného muže už brzy odejde. Nemeškejme a vraťme se do našich vozů.“

Durjódhana k nim bezbranně vzhlédl a vyprovázel je očima hořícíma zlobou. Pravil: „Tvé mrzké triky, Kršno, dopomohly těmto válečníkům k vítězství. Dróna, Bhíšma, Karna a Džajadratha by nebyli zničeni, nebýt tvé nečestnosti. Měl by ses kát. Nestydíš se?

Kršna odvětil: „Tvá bezdůvodná chamtivost a nenávist dovedla tebe a tvé přívržence ke krutému konci. Vzpomeň si pro své vlastní dobro, jak jsi vyhrál ve hře v kostky. Nebýt mých triků, ty a tví přátelé byste stále byli břímě pro celou Zemi. Učinil jsem tomu konec a nevidím nic špatného v zastavení války, které nebylo třeba. Teď konečně můžeš své poslední minuty strávit lítostí.“

Ale Durjódhana byl vzpurný až do konce: „Vyhlašuješ, že jsi Bůh, já to ovšem zcela odsuzuji. Spojil ses s těmi žebráky a slabochy a pokoušíš se je podpořit. Podívej se na mne. Žil jsem dobře. Vždy jsem měl královské postavení a žil jsem tak, jak se mi zlíbilo. Užíval jsem si všeho a nemám čeho litovat. Byl jsem loajální k přátelům  a postrach nepřátel, do poslední minuty. Nevadí mi, že Bhíma tancoval na mém těle a šlapal mi po hlavě. Mé tělo se stejně v krátkém čase rozpadne. Jen hlupák se může mstít na skoro mrtvém těle. Avšak co na tom záleží, má budoucnost je stejně v nebesích, tam, kam odcházejí všichni válečníci. A vím, že moji přátelé tam jsou a přivítají mě. Ty a tvoji ubozí Pánduovci budete poutáni k této Zemi, odkopnuti a zavrhováni všemi kšatriji, kteří přijdou po nás, ve chvíli, kdy si připomenou tvé potutelné a nesprávné triky. Žádný válečník nikdy neudeřil protivníka pod pás. To byla tvá rada!“

Vítězství a lítost

Po válce se Pánduovci vrátili do Hastinápuru. Bylo pro ně těžké setkat se s králem Dhrtaráštrou a jeho ženou Gándhárí, vždyť ztratili všech sto synů.

Dhrtaráštra se otázal: “Kde je Bhíma? Chci ho pozdravit.”

Kršna, který věděl, jak pracuje mysl toho starého muže, vytvořil iluzorní figurínu Bhímy, odlitou ze železa. Dhrtaráštra přimáčkl tuto podobu ke svému srdci a otcovsky ji objal. Do toho mocného objetí vtiskl všechno své zoufalství a žal. Figurína se rozsypala na kusy. Dhrtaráštra začal naříkat: „Běda, Bhímo! Mé objetí bylo pro tebe příliš. Doufám, že nejsi zraněn.“

Kršna dobře znal pokrytectví starého krále a pravil: „Rozdrtil jsi pouze železnou podobu Bhímy. Doufám, že to uspokojilo tvou touhu po pomstě.“

Dhrtaráštra pochopil svou situaci a řekl: „Jsem rád, že je Bhíma živ. Můj žal mě přivedl k nerozumu. Kršno, opravdu mě těší, že jsi zachránil Bhímův život.“ Tím byl uhašen vnitřní vztek a odpor starého muže. Teď se mohl dívat na situaci realisticky a diskutovat o budoucím znovunastolení míru v zemi. Ale žal Gándhárí nepolevoval. Obrátila se ke Kršnovi a ostře na něj zaútočila: „Jsi šťastný, že nás teď vidíš v tomto stavu?! To tvé kousky způsobily velký nářek v naší rodině. Dopustil ses ohavných činů a zabil jsi mé syny.“

„Osud tomu chtěl,“ odpověděl Kršna. „Jejich smrt je zaslouženou odplatou za jejich jednání. Vesmírné zákony jsou platné pro každého. Teď, když jsou očištěni od svých hříchů, se můžeš cítit šťastně, neboť jsou v nebi válečníků, kteří zemřeli heroickou smrtí.“

Ale Gándhárí neustávala v pláči: „Tvá slova mě těžko uklidní. Nenaleznu klid, dokud ty sám nebudeš trpět stejnou mírou důsledků své proradnosti. Ať se za třicet šest let od tohoto dne všichni Vršniovci navzájem zničí a nechají tě samotného náhle zemřít!“

Kršna se usmál a pravil: „Doufám, že se ti ulevilo, má drahá Gándhárí. Znám dobře budoucnost. Přesně za třicet šest let, ať s tvým či bez tvého prokletí, se náš rod Vršniovců sám v boji zničí. Poté ukončím své zábavy na Zemi.“

Nyní museli Pánduovci strávit měsíc smutku za hradbami Hastinápuru. Utábořili se na březích posvátné řeky, s Vidurou, Saňdžajou, Dhrtaráštrou a všemi ženami z paláce. Prováděli různé obřady za spásu zesnulých. Během táboření je navštívili mudrci, včetně Nárady a Vjásy.

Nárada řekl Judhišthirovi: „Teď, když jsi dobyl svět a zvěčnil své jméno, raduješ se ze svého vítězství? Doufám, že jsi překonal zármutek.“ Nárada, velká osobnost, dobře věděl, co bude výsledkem jeho dotazu.

„Mé vítězství!“ poznamenal Judhišthira. „Udělal jsem tak málo pro to, abych si ho zasloužil. To Kršnova milost a fyzická síla Bhímy a Ardžuny přinesly vítězství. Ale pro mě osobně je to celoživotní prohra. Všichni synové Draupadí byli zabiti. Jak se mám postavit před Subhadru, která ztratila svého syna Abhimanjua? Jak se mám postavit před všechny matky, otce a příbuzné těch, za jejichž smrt jsem zodpovědný?“

,,Mimo to všechno je zde jedna věc, která je nejvíce bolestná a šokující. Teprve před chvílí jsem se dozvěděl, že Karna byl synem Kuntí. Znal jsem ho pouze jako syna vozataje, ale Kuntí mi teď řekla o jeho původu. Způsobil jsem smrt svého bratra, abych získal jeho království. Jak odčiním tento hřích, největší hřích ze všech? Vzpomínám si, že jsem cítil náklonnost ke Karnovi, kdykoliv jsem se na něj podíval. I ve chvílích, kdy zuřil na bojišti a dokonce i během hry v kostky, když tak bezohledně mluvil, jsem byl sice rozčilen, ale jakmile jsem zahlédl jeho chodidla, zlost mě opustila, protože byly podobné nohám Kuntí. Nikdo z nás ho nepoznal jako bratra. Vždy jsem přemýšlel o podobě mezi ním a mou matkou, ale nechápal jsem důvod. Proč byl proklet? Z jakého důvodu se kola jeho vozu zabořila  v posledním okamžiku? Ty znáš minulost i budoucnost. Prosím, řekni mi proč, abych mohl pochopit, jak pracuje osud. Proč nemohl vystřelit brahmástru?

Nárada začal vyprávět o Karnově minulosti. Když byl Karna v mládí průvodcem kněze, šel k Parašurámovi (mocný kšatrija, jenž jednadvacetkrát vyhladil zkorumpované kšatrijské dynastie), aby se od něho naučil používat brahmástru. Protože se Parašuráma vyhlásil za nesmiřitelného nepřítele všech kšatrijů, Karna se představil jako bráhman, a mohl tak být přijat za Parašurámova žáka. Jednoho odpoledne byl Parašuráma velmi unaven. Lehl si pod strom, položil si hlavu do Karnova klína a usnul hlubokým spánkem. Najednou se nezvykle obrovitý hmyz – stonožka, která ve skutečnosti byla rákšasou v podobě hmyzu – zakousl do Karnovy nohy a sál krev. Karna bolest vydržel bez pohnutí, ze strachu, že by mohl vyrušit mistra ze spánku. Parašuráma se vzbudil a zjistil, že je od krve. Žádal vysvětlení a okamžitě řekl: „Nikdo jiný než kšatrija nemůže tuto bolest vydržet. Oklamal jsi mne, když ses vydával za bráhmana. Proto teď prohlašuji, že ti tvá brahmástra zůstane v paměti do té doby, než budeš mít možnost ji použít. V rozhodujícím okamžiku tyto mystické slabiky zapomeneš!“ Nárada tak vysvětlil, proč si Karna nemohl na brahmástru vzpomenout, když ji chtěl použít proti Ardžunovi.

Vysvětlil také, proč se kola Karnova vozu na poslední chvíli zabořila. „Karna jednou nedopatřením zabil krávu, která patřila poustevníkovi. Poustevník rozezlený nad ztrátou prohlásil: „Země pohltí kola tvého vozu v kritickém okamžiku.“ Proto Karnův válečný vůz tehdy zapadl.“

Tato vysvětlení do určité míry utišila Judhišthirův žal, avšak jeho srdce bylo stále těžké lítostí. Obrátil se k Ardžunovi a řekl: „Naši takzvaní nepřátelé získali milost a jsou teď v nebi, zatímco my musíme žít ještě dlouho v tomto pekle lítosti za všechno to zabíjení. Naše jediná odměna je nářek. Nikdy mi už neříkej, že povinností kšatriji je zabíjet. Nechci být nazýván kšatrijou, jestliže jedině zabíjení je pravidlem života. Ať jsem raději žebravým mnichem. Budu daleko šťastnější, když se místo tohoto vítězství budu moci vycvičit v slitování a odpouštění. Tak jako psi, kteří bojují o kus masa, jsme i my bojovali a zničili naše pokrevní příbuzenství. Byli jsme do toho vtaženi Durjódhanovou bezdůvodnou a neutuchající nenávistí, avšak teď nemáme žádnou radost z toho, že jsme ho přežili. Ó Ardžuno, buď králem této země. Nech mě jít do lesů, žít životem zasvěceným odříkání. Budu žít v chudobě, bez cíle, pouze stromy a nevinná lesní zvířata budou mými společníky.“ Oddával se vizi asketického života – žít o ovoci a koříncích, jen aby se tělo udrželo při životě, odříci si řeč, odříci si posuzování, co je dobré a co zlé, nikdy nikomu nemuset říci, co má dělat, ničemu se nebránit, jít jedním směrem bez ohlížení a vzhlížení, s hlavou pokorně skloněnou, a nikdy si neuvědomovat, na kterou stranu či do které země se dává.

Judhišthira pokračoval a vykresloval obraz sebe jako askety s takovými detaily, že si Ardžuna už nemohl pomoci a zlostně ho přerušil: „To by stačilo! Tolik už jsi toho obětoval, tolik životů, a dobyl království. Tvou povinností je vládnout a užívat si. Podporovat chudé, podporovat konání obětí a udržovat Boží pořádek jako vládce. Toho nikdy nebudeš moci dosáhnout bez královské moci získané legitimními prostředky, jak je stanoveno kšatrijům. Nebudeš schopen konat své povinnosti, pokud si nezajistíš bohatství a prosperitu. Chudák nemůže nikdy pomoci ostatním. Slaboch je společnosti k ničemu. Život zasvěcený odříkání je jen pro mnichy, ne pro nás. Člověk, který má bohatství, je považován za učeného a hodného respektu. Bohatství přináší více bohatství. Náboženské činnosti, rozkoš, požitky a všechno naplnění života přichází z bohatství. Ten, kdo nemá bohatství, je odmítán v tomto světě i v příštím. Pře a rozdíly v názorech mají své místo dokonce i mezi polobohy v nebi. Co je tedy špatného na tom, když i v naší lidské společnosti jsou rozdíly a boje. Bojem lze dobýt slávu a ze slávy pochází všechno příznivé. To vše je známo jako dar bohyně Lakšmí (Višnuovy ženy) a ten, kdo odmítne takový dar, bohyni uráží. Pamatuj si, že nikdy nezískáme bohatství, aniž bychom nějak neublížili druhým.“

Judhišthira však dále opakoval svou filozofii o odříkání, až se Bhíma rozčilil a řekl: „Slavný starší bratře, prosím, zastav své vyprávění. Tvá mysl je vyvedena z rovnováhy a ztratil jsi realistický pohled na skutečnost. Jsi jako ti žvanilové, kteří papouškují Védy a omílají je bez znalosti jejich důležitosti pro danou věc. Jestliže smýšlíš o povinnostech krále tak špatně, všechno to zabíjení Dhrtaráštrovy rodiny, k jehož spáchání jsi nás vedl, bylo neodůvodněné. Kdybychom věděli, že přijímáš takovouto moudrost, nikdy bychom se neodvážili proti někomu pozvednout zbraně. Když jsme pozabíjeli naše nepřátele, jsi vázán povinností ujmout se království a vládnout jako kšatrija. Třebaže se ti to vůbec nelíbí, nemůžeš teď změnit svou kastu. Jednáš jako člověk, který kopal studnu, zamazal se bahnem, ale nechal studnu studnou, zrovna když voda začala tryskat. Jsi jako muž, který zabil všechny své obávané nepřátele, ale nakonec také spáchal sebevraždu. Následovali jsme tě, a nyní si uvědomujeme, že tvá inteligence vyvolává otázky. Prosím, ber v úvahu také naše postavení. Jsi sobecký v chování jen svých vlastních pocitů. Život odevzdaný odříkání může přijmout pouze král, který je nevyléčitelně nemocný, nebo trpí porážkou. Jestliže jsou odříkání a pasivita největší ctnosti, pak by hory a stromy měli být nejvíce ctěni v celém stvoření. Neboť hory a stromy vždy vedou osamělý život a nekříží nikomu cestu.“

Dvojčata se jako nejmladší také přidala, s hlasy plnými rozechvění. A Draupadí, která celou tu dobu poslouchala, dodala: „Tvoji bratři poučovali a naříkali, až jim vyschla hrdla. Učinil jsi je nešťastnými svou neústupností. Z oddanosti tobě tolik let nepřetržitě trpěli. Když tě v Dvaitávaně soužil mráz, horko a vítr, proč jsi mi neřekl: „Budeme bojovat za svá práva, zabijeme Durjódhanu, a jako vládcové se budeme opět těšit touto Zemí!“ Sliboval jsi, že naše utrpení bude zapomenuto, když znovu získáme království. Mnohokrát jsi to přísahal. Proč tedy od toho nyní ustupuješ? Má tchyně se na mne jednoho dne obrátila se slovy: „Judhišthira tě učiní šťastnou a dobře se o tebe postará.“ Teď, po zabití tisíců mužů, vidím, že se pokoušíš ten slib nedodržet. Když se nejstarší bratr zblázní, všichni, kdo ho následují, jsou donuceni se také zbláznit. Jestli si tvoji bratři ještě zachovali soudnost, měli by ti zabránit v pohybu, držet tě v zajetí a vzít vládu Země na sebe. Člověka, který je zasažen bláznovstvím, je třeba léčit lékařem, ne poslouchat jeho pokyny. Jsem ta nejnešťastnější mezi všemi, ale pořád mám touhu žít, i když jsem přišla o všechny své děti. Neměl bys přeslechnout má slova ani slova svých bratrů.”

Ardžuna pak rozebral povinnosti krále, jenž trestá: „To, co král drží ve své ruce, se nazývá danda – hůl. Je připravena a trestá darebáky. Pouze strach z trestu drží mnoho lidí na cestě pravdy, poslušnosti a disciplíny. Bez bodnutí se dokonce ani rybářovi nikdy nepodaří chytit rybu. Bez zabíjení není možné nic získat. Ti z polobohů, kteří mají prudkou povahu, jsou nejvíce respektováni – Rudra, Skanda, Agni a Varuna jsou všichni zabijáci. Lidé se před nimi třesou. Nevidím na tomto světě tvora, který by nežil na úkor druhých. Zvířata se živí zvířaty, silnější se živí slabším. Kočka sežere myš, pes zakousne kočku, sám je sežrán leopardem a všechno je nakonec pohlceno smrtí. Dokonce ani asketové se nemohou udržet naživu bez zabíjení. Na zemi, ve vodě a v rostlinách bují život, který je nepatrný a neviditelný, ale je ukončen, když asketa přijímá potravu. Království je nyní naše. Máme se starat, aby vládlo štěstí, panovat Zemi, a když je třeba, použít dandu.“

Judhišthira všem dovolil, aby vyjádřili svůj názor, ale odmítl hledisko a filozofii svých bratrů a manželky a umíněně opakoval svůj plán odejít do lesa a činit pokání. V tu chvíli zasáhl Vjása. „Musíš konat povinnosti, které jsou ti dány jako králi. Není jiné cesty. Život v ústraní není pro tvou kastu. Musíš přijmout život krále, rodinný život a život kšatriji. Nemysli negativně. Máš vládnout království, které ti spadlo do rukou. Není vyhnutí. Raduj se a přijmi to.“

Judhišthira pokračoval v oplakávání smrti každého protivníka, jednoho po druhém, a tázal se: „Jak to mohu odčinit, jak se s tím vším mám jenom vyrovnat?“ Přemýšlel zvláště o Bhíšmovi, na jehož klíně si jako dítě hrával. „Když jsem viděl, jak ho napadl Šikhandí a jak se při útoku třese, když jsem viděl jeho tělo plné šípů a jeho pád na podlahu vozu, hlava se mi zatočila a srdce se svíralo bolestí. Vychoval nás a já musel kvůli své žádostivosti přivodit jeho konec. Dróna, můj mistr, který bral mou ruku a učil ji, jak držet luk – jak mohu zapomenout tyto výjevy a jít v slavnostním průvodu jako král? Trápil se takovými vzpomínkami znovu a znovu. Ještě více než všechny vzpomínky ho zdrtilo naříkání žen, když obdržely zprávy o mrtvých. To už bylo na něho příliš. Kršna s ním nakonec ztratil trpělivost: „Bylo by neslušné podporovat tvůj žal. Nemůžeš přece takto pokračovat věčně. Zapomeň na sebe a na vlastní pocity a jednej pro dobro těch, kteří prošli tolikerým utrpením, když poslouchali tvé příkazy. Budeš muset to království přijmout.“ Judhišthira si najednou uvědomil opodstatněnost jejich argumentů a řekl: „Ó Kršno, teď je má mysl čistá. Uposlechnu tvého příkazu, stejně jako našeho prapředka Vjásy. Jednejme, jak si přeješ.“

Po věnování modliteb bohům Judhišthira nasedl do vozu, ve kterém bylo zapřaženo šestnáct býčků. Ti měli zvláštní příznivá znamení, byli pokryti saténem a hedvábím a posvěceni mantrami. Bhíma třímal otěže a Ardžuna držel nad královou hlavou baldachýn. Nakula a Sahadéva stáli po stranách a ovívali krále jačími ohony. Kuntí a Draupadí je následovaly ve voze řízeném Vidurou. Kršna, Sátjaki a mnoho dalších bylo v procesí. Ulice zdobila zeleň a květy a podél cesty lidé stříkali voňavou vodu. Když Judhišthira vcházel, brány města byly ozdobeny jako nikdy předtím. Město žilo hudbou  a výkřiky pozdravů z lidu.

Poté, co projel četnými jásajícími davy na hlavních silnicích, vjel Judhišthira nakonec do Dhrtaráštrova paláce. Jako král se šel nejprve poklonit domácím Božstvům a uctil je. Pak se posadil na zlatý trůn čelem k východu. Na jiné zlaté sedátko, čelem k Judhišthirovi, se posadili Kršna a Sátjaki. Po stranách trůnu byli Bhíma a Ardžuna. Na trůnu ze slonoviny seděla mezi Nakulou a Sahadévou Kuntí. Dhrtaráštrovi bylo přiděleno zvláštní místo. Jujutsu, jediný Dhrtaráštrův syn, který zůstal naživu (na počátku boje přešel do tábora Pánduovců), seděl vedle něho se Saňdžajou a Gándhárí. Význační občané přistupovali před krále s dary. Nádoby s posvátnou vodou a nádoby ze zlata a stříbra vykládané drahokamy byly shromážděny okolo oltáře.

Judhišthira, s Draupadí po boku, zapálil posvátný oheň, nalil do něj obětiny a opakoval mantry pronášené kněžími. Kršna odlil trochu svaté vody ze své lastury a pokropil Judhišthiru. Zazněly bubny a Judhišthira byl znovu a znovu oslavován a pozdravován.

S díky vše opětoval a měkce prohlásil: „Král Dhrtaráštra je stále hlavou naší země. Jestli mě chcete potěšit, prokažte mu jako obvykle svůj respekt a poslušnost. Můj požadavek musíte vzít na vědomí. Celý svět včetně mě patří jemu. Zapamatujte si to.“

Judhišthira vyhlásil, že Bhíma je juvarádža, jeho druhá ruka. Viduru jmenoval poradcem ve všech záležitostech války, míru, obrany a administrativy. Saňdžaja měl dohlížet na finance státu. Nakula dostal na starost registraci vojsk. Ardžuna měl bránit zemi a trestat darebáky. Dhaumja se stal nejpřednějším královským knězem a dostal na starost všechny náboženské záležitosti paláce a státu. Sahadévu si Judhišthira vybral za svého nejbližšího společníka a stálého pobočníka, neboť cítil, že ten nejmladší potřebuje jeho ochranu. Jujutsu, jediný syn, který Dhrtaráštrovi zbyl, se měl starat o starého krále a dohlížet na to, aby jeho přání byla vždy splněna.

Po korunovaci Judhišthiry a urovnání, které následovalo, by si snad někdo mohl myslet, že neexistuje již nic víc, co by mohlo být řečeno, ale tak tomu není. Pisatel eposu nemá chuť končit.

Když všechno zdánlivě končí, člověk si najednou uvědomuje, že poslední řádka je pouze začátkem nové vlny vyprávění, nových myšlenek a zážitků. Je cítit nechuť případ uzavřít. Může to být jeden způsob tvoření podoby života samého, který je očividně nekonečný. Nic není skutečně uzavřeno.

Judhišthira po své korunovaci nalezl Kršnu, jak přemítá, a otázal ho na příčinu. Kršna pravil: ,,Uvědomuji si, že s přicházející dobou Uttarájana (uprostřed ledna, kdy slunce mění cestu z jihu na sever) Bhíšma opustí tělo. Je studnicí vědomostí o světě, řízení království a chování lidstva. Když odejde, odejde to s ním a svět bude o to chudší. Chci, aby ses s ním setkal. Už nezbývá příliš času. Judhišthira se obával, jak bude Bhíšmou přijat, ale Kršna šel napřed a připravil starého mistra na toto setkání. Bhíšma ležel na svém loži z šípů a přijal Judhišthiru s velkou náklonností. Několik dní s ním mluvil o povinnostech krále. Nakonec dal všem sbohem a vydechl naposled. Judhišthira zdvihl jeho tělo z šípů a vykonal pohřeb. Bhíšmovo tělo bylo spáleno na břehu posvátné řeky Gangy, kde se Ganga, bohyně řeky, opět zjevila a doprovodila Bhíšmovu duši do nebeské říše.

Judhišthira vládl po třicet šest let, do doby, kdy jeho strýc Dhrtaráštra vyjádřil přání uchýlit se do lesa a strávit s Gándhárí zbytek života v rozjímání. Jednoho dne Dhrtaráštra silou své meditace opustil a zapálil své tělo a chatu, v níž společně s Gándhárí žili. Jeho odevzdaná žena Gándhárí pak sama vstoupila do plamenů hořícího domu.

Vršniovci, Kršnův rod, se při jednom setkání opili rýžovým vínem a navzájem se pobili. Kršna odešel, jak předpověděl. Při odpočinku v lese byl nešťastně zasažen lovcovým šípem. Pánduovci byli sklíčeni zprávou o Kršnově smrti, o smrti Vršniovců a o potopení Dváraky (Kršnova mystického města) do moře, a rozhodli se, že opustí tento svět. I s Draupadí jeden po druhém zemřeli na pouti do Himálají.

Když vyrostl syn Abhimanjua jménem Paríkšit – jemuž se dostalo Kršnovy ochrany dokonce již v matčině lůně, když se ho pokoušel zabít krutý Ašvattháma – byl korunován za krále Hastinápuru. Rod Pánduovců tak mohl zůstat zachován.

Slovník

áčárja duchovní učitel, který učí vlastním příkladem.

ášrama místo vhodné k duchovnímu životu a také duchovní stádium v životě.

astra – zbraň.

 ašvamédha-jadžňa obět koně. Velice náročný obřad, při němž je knězi-bráhmany v obětním ohni obětován kůň a posléze je znovu přiveden k životu.

 Ašviní Kumárové – lékaři polobohů.

 akšauhiní – bojový oddíl, který se skládal ze 109 000 pěšáků, 65 610 koní, 21 870 válečných vozů a 21 870 slonů.

avatár ten, kdo sestupuje z duchovního do hmotného světa.

Bhagavad-gítá – doslova zpěv Nejvyššího. Rozhovor mezi Kršnou, Nejvyšší Osobností Božství, a jeho přítelem Ardžunou. Odehrál se na Kuruovském bitevním poli.

bhakti slovo vychází z kořene bhadž, které znamená láskyplně sloužit. Hlavním významem slova bhakti je prokazovat oddanou službu. „Jednání výlučně pro potěšení Nejvyššího Pána Šrí Kršny, v příznivé náladě lásky, bez postraních tužeb a příměsi karmy a džňány, se nazývá bhakti.“

bhakti-jógacesta duchovního uskutečnění prostřednictvím oddané služby.

bhikša – almužna.

Brahman a) individuální duše; b) neosobní, všeprostupující aspekt Nejvyššího; c) Nejvyšší Osobnost Božství; d) mahat-tattva neboli původní nerozlišená podoba veškeré hmotné energie, z níž je projeven hmotný svět.

bráhmana – ten, kdo zná brahman, duchovní podstatu; a) člen třídy intelektuálů, učitel či kněz; b) první védský společenský řád. Slovo bráhmana se nevztahuje k nějakému světskému postavení.

 brahmástra – nejmocnější zbraň védské válečné vědy. Svou dokonalostí převyšuje zbraně nukleární. Zbraň je vypouštěna mantrou.

 

déví – bohyně.

 déva – osoba s božskými vlastnostmi či polobůh, zbožná nebeská bytost obdařená dlouhým životem, lepší mentální a fyzickou schopností. Někteří dévové zajišťují déšť, oheň a další funkce nezbytné pro chod vesmíru.

 dharbaškrobená tráva, která se používala k rituálním účelům.

dharma – ze slovesného kořene dhri – udržovat; lit. to, co udržuje;          a) přirozená povaha (význam) věcí, to, co se od nich nedá oddělit;         b) náboženství; c) sociálně náboženské povinnosti předepsané v písmech pro rozličné třídy lidí.

 dhjána-jóga – cesta duchovní meditace aštánga-jógy (osm úrovní mystické jógy).

džňána – poznání; a) poznání vedoucí k neosobnímu osvobození, neboli rozlišování duše od hmoty a nalezení její totožnosti s brahmanem; b) transcendentální poznání vlastního vztahu s Kršnou.

Ganéša – polobůh se sloní hlavou. Je uctíván materialisticky zaměřenými lidmi, neboť udílí bohatství. Vjásadévův písař.

gandharva – nebeský zpěvák a hudebník.

Ganga – řeka s božskou vodou, jež přitéká z duchovního nebe nad tímto vesmírem a zaplavuje všechny tři světy (vyšší, střední a nižší planetární systémy).

 

Hanumán – nejoddanější společník Šrí Rámačandry, Pánovy inkarnace.

Jama – Dharmarádž, pán smrti. Soudce zemřelých.

jóga spojení s Nejvyšším.

karma – hmotná činnost s touhou po plodech a její reakce.

karma-jógacesta duchovního uskutečnění, při níž jsou plody vlastní práce nabídnuté Bhagavánovi, Kršnovi.

Kršna – Ardžunův blízký přítel, rádce a ochránce Pánduovců. Nejvyšší Osobnost Božství, zdroj všech druhů expanzí, příčina všech příčin. Jeho podoba je věčná, plná poznání a blaženosti.

Kuruovci potomci Kurua, zejména sto synů Dhrtaráštry bojující proti Pánduovcům.

 kšatrija – a) válečník či státosprávce; b) druhý védský společenský řád.

 Kuvéra nebeský pokladník, polobůh bohatství, Šivův přítel.

Lakšmí – bohyně štěstí, Nárájanova choť.

mahárádž – král.

mantra lit. man (mysl), tra (osvobozuje). Transcendentální zvuk či védský hymnus, který může osvobodit mysl od iluze. Verše složené z Pánových jmen oslovující uctívané božstvo. V Mahábháratě často zvuková vibrace, jež na jemné úrovni umožňuje činnost rozličných zbraní.

májá – lit. má – ne, já – toto; to, co není – iluze. Energie způsobující zapomnění našeho vztahu ke Kršnovi.

 muni mudrc.

 

Nárada – světec mezi polobohy. Velký oddaný Kršny, jenž po celém vesmíru hlásá jeho slávu.

Nárájana – čtyřruká expanze Pána sídlící na vaikunthských planetách, manžel Lakšmí.

Pánduovci synové krále Pándua: Judhišthira, Bhíma, Ardžuna, Nakula a Sahadéva.

 

rádžasúja – bohatá ceremonie vykonávaná pro vítězného krále, jenž se stal vladařem všech ostatních panství a království.

rákšasa – démon pojídající lidi, často obdařený mystickými silami.

riši – mudrc.

svajamvara – námluvy, při nichž si nevěsta vybírá ženicha.

Šankaráčárjainkarnace poloboha Šrí Šivy. Na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství kázal v osmém století filozofii neosobního pojetí Boha.

Šrímad-Bhágavatam – Bhágavata Purána, autorizované písmo patřící k védské literatuře, které pojednává výhradně o zábavách Nejvyššího Pána a jeho oddaných.

Šríla Saččidánanda Bhaktivinóda Thákura – (1838 – 1915), vaišnavský áčárja, následovník Šrí Čaitanji Maháprabhua (avatára Kršny, který se před pěti sty lety zjevil v Indii a učil o jednoduchém    a vznešeném způsobu bhakti-jógy pomocí zpívání Haré Kršna mahá-mantry). Šríla Bhaktivinóda Thákura se zasloužil o obnovení proudu bhakti v době, kdy byl díky rozličným pseudonáboženským skupinám pozastaven. Napsal přes sto knih vysvětlujících učení Véd a některé z nich zaslal do knihoven v západních zemích.

šúdra – a) dělník; b) čtvrtý védský společenský řád.

vaišja – a) zemědělec či obchodník; b) třetí védský společenský řád.

Vasuové – osm polobohů, kteří doprovázejí nebeského krále Indru.

Vaikunthadosl. místo bez úzkosti, bázně; věčné planety v duchovním nebi.

vana les.

Varuna – polobůh, jenž vládne všem tokům a oceánům.

Vásudeva Vasudevův syn, jméno Nejvyšší Osobnosti Božství.

Védy – čtyři základní knihy poznání sepsané Vjásadévou.

 Višnu úplná expanze Kršny, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Vjásadéva – mudrc, který byl zplnomocněn k sestavení Véd, Purán, Vedánta-sútry a Mahábháraty.