NEPORAZITELNÝ VOJEVŮDCE
Další člověk z dějin velkého českého národa, kterému zvláště nyní bychom měli naslouchati a o něm film natočený sledovati, i se svými dítky, a vštěpovat jim češství, hrdost a krásu českého jazyka. Bylo by záhodno také navštíviti, jeho rodiště u malebného jihočeského městečka, Borovan Trocnov. Vzpomenouti také na mistra Jana z Husince, který u městečka Prachatice se nachází. Nyní se vraťme k našemu velkému vojevůdci.
Jan Žižka z Trocnova se narodil někdy okolo roku 1360 v zemanské rodině Žižků z Trocnova. Jeho otec se jmenoval Řehoř a matka Jana, oženil se s dívkou Kateřinou z Čeřejova. Ze záznamu rožmberských a jihlavských popravních knih je zřejmé, že během let 1406-1409 působil v bratrstvu silničních lapků jakéhosi Matěje, který byl roku 1409 pověšen v Českých Budějovicích, a vedli záškodnickou válku proti Rožmberkům. Na závěr tohoto období ovšem zřejmě přešel na jejich stranu, protože v červenci 1409 vydal Václav IV. amnestní list, v němž mu promíjí vše, co spáchal zlého vůči králi i koruně. V roce 1410 se Žižka účastnil tažení do Polska, kde se podílel na porážce Řádu německých rytířů. Tam také přišel o své první oko; na druhé oslepl během obléhání hradu Rábí, kdy ho do oka trefila tříska. V letech 1411-1412 sloužil jako „vrátník“ u královského dvora v Praze. V té době ještě kázal v Betlémské kapli Mistr Jan Hus a Žižka se stal jeho horlivým posluchačem. Dne 30. července 1419 se podílel na defenestraci na novoměstské radnici. V témže roce odchází s dalšími radikálními husity do Plzně. V březnu byl donucen k ústupu z katolické Plzně a útočiště nalezl v nově osídleném městě Tábor.
Tento fenomenální český válečník a vojevůdce, tvůrce vojenské defenzívní taktiky opírající se o vozovou hradbu byl velice obávaným vojevůdcem. Je také považován za autora Vojenského řádu (1423). Podle Vavřince z Březové byl tedy Žižka čestným, vnitřně poctivým, odvážným, statečným, hluboce věřícím a poněkud přímočarým člověkem. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné, vycházet lze pouze z kusých zmínek z několika náhodou zachovalých listin.
Důležitým objevem, který znamenal alespoň částečný úspěch v zodpovězení otázek spjatých s Žižkovou osobou, byl nález tzv. čáslavské kalvy (část lebky) při archeologickém průzkumu prováděném v roce 1910 v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Po vědeckých analýzách bylo určeno, že se pravděpodobně jedná o část kostry husitského vojevůdce.
Ústředními devizami, které jsou neodmyslitelně spjaty s osobou Jana Žižky, zůstávají jeho válečnické dovednosti a inovace v organizaci vojenského potenciálu vojska rekrutovaného především z řad městské a venkovské chudiny. Tradičně mu bývá připisováno autorství defenzivní taktiky tzv. vozové hradby, ačkoliv k jejímu méně sofistikovanému použití docházelo sporadicky i v dřívějších dobách. Byla to však teprve myšlenka trocnovského hejtmana, jež ze selských vozů vytvořila pohyblivou hradbu umožňující vedení ofenzivně-defenzivních bojových operací, schopnou odolat útoku těžké rytířské jízdy. Tento vojenský prvek do své výzbroje záhy převzaly i další husitské svazy a protivníci z okolních zemí a ve vojenské sféře se uplatnil po téměř celé následující století. Dalším, ve své době zcela ojedinělým počinem, bylo Žižkovo vytvoření profesionalizovaných armád, které byly členěny na nižší organizační celky, jež byly schopny vzájemně spolupracovat nebo plnit samostatné úkoly. Svou doktrínu Žižka zakotvil ve vojenském řádu, jenž částečně unifikoval i výzbroj. Zároveň došlo k propracování systému finančního zabezpečení a zásobování. Zevrubné studium Žižkových tažení dokládá, že se po stránce takticko–strategické, v boji s mnohdy početnějším a lépe vyzbrojeným nepřítelem, snažil využít veškerých možných prostředků lsti, výhod terénu, překvapení, rychlosti pohybu i nenadálého přepadu nebo zrady. Při těchto akcích nepochybně zúročil i zkušenosti z let života, kdy se svými společníky, často pocházejícími s nejnižších vrstev společnosti, vedl drobnou válku proti Jindřichovi z Rožmberka a královskému městu České Budějovice. Existují úvahy, že za Žižkovými úspěchy na prvním místě nestál moment technický nebo taktický, ale psychologický. …byla to především mohutná sebedůvěra, jíž vyzbrojil vojáky. Žižkovo přesvědčení, že jsou bojovníky božími, tedy jistota nadpřirozené pomoci a jí daný fanatický elán v obraně i útoku.
Stejně jako řada dalších osobností, o jejichž životě se nedochovaly podrobné informace, stal se i Jan Žižka do určité míry kontroverzní historickou postavou. Pozdní kališnická tradice jej vnímala jako Božího rytíře, jemuž sám Kristus za jeho zásluhy svěřil klíče od nebeských bran, pro katolickou stranu byl ztělesněním pekelných sil, heretikem, jehož slepota byla výrazem duchovní zaslepenosti. Je paradoxní, že značnou úlohu v přetrvání jeho odkazu sehrála i několikrát výše citovaná Historie česká od katolického humanisty Enea Silvia Piccolominiho. Toto dílo, zaštítěné papežskou autoritou, se dočkalo v Čechách nejen opakovaných vydání v originále, ale v 16. století také v českém překladu. Mělo tak velmi významný vliv pro zachování Žižky v povědomí národa, neboť Husitská kronika Vavřince z Březové a Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi byly z politických důvodů šířeny jen méně účinnou formou opisů. Přesto památka na trocnovského rodáka v době předbělohorské a pobělohorské přetrvala v místní tradici i pověstech. Místa poblíž trasy pochodu jeho vojsk často dostávala jména podle toho kde obědval (Žižkovy stoly), kde tábořil (Žižkovy hory), popřípadě kde stávaly význačné stromy pod nimiž prý odpočíval nebo je zasadil (Žižkovy duby, Žižkovy lípy atd.). Jako lidový hrdina dokonce dostal čestné místo po boku sv. Václava vyčkávajícího v hoře Blaník.
S postupem času začal být slepý vojevůdce spojován s radikální českou reformací a povýšen na lidového hrdinu. V roce 1539 jej ve své Kronice o založení země české a prvních obyvatelích jejích Martin Kuthen zařadil spolu s Janem Husem mezi obrazy českých knížat a králů.
SEZNAM BITEV
- Bitva u Živohoště listopad 1419
- Bitva u Nekmíře prosinec 1419
- Bitva u Sudoměře březen 1420
- Bitva u Mladé Vožice duben 1420
- Porážka Chodů květen 1420
- Bitva u Melechova květen 1420
- Bitva u Poříčí nad Sázavou
- Bitva o Tábor červen 1420
- Bitva na Vítkově červenec 1420
- Bitva u Panského Boru
- Bitva u Horažďovic říjen 1420
- Bitva pod Vyšehradem listopad 1420
- Obléhání Chotěboře konec roku 1420-3. únor 1421
- Bitva u Mostu srpen 1421
- Obléhání Kadaně září 1421
- Bitva u Žlutic listopad 1421
- Bitva u Kutné hory
- Střetnutí u Nebovid –22. prosinec 1421
- Bitva u Kolína 6. leden 1422
- Bitva u Habrů leden 1422
- Obléhání Karlštejna květen-listopad 1422
- Bitva u Hořic duben 1423
- Bitva u Strachova dvora srpen 1423
- Bitva u Týnce srpen 1423
- Bitva u Skalice leden 1424
- Bitva u Malešova červen 1424
- Bitva u Ústí nad Labem červen 1426
- Bitva u Břeclavi listopad 1426
- Bitva u Světlé nebo 25. březen 1427
- Bitva u Tachova srpen 1427
- Bitva u Nisy březen 1428
- Bitva u Chrastavy
- Bitva u Machnína
- Bitva u Machendorfu listopad 142
- Bitva u Staré Jesenice
- Bitva u Červené hory prosinec 1428
- Bitva u Zbraslavi duben 1429
- Bitva u Grimmy prosinec 1429
Poslední bitva husitských válek.
Obléhání hradu Sion uskutečnili protivníci husitů v měsících květenu až září 1437. Dne 6. září byl dobyt hrad jednoho z předních husitských hejtmanů Jana Roháče z Dubé, který se pokoušel pokračovat v radikální husitské tradici. Jan Roháč byl spolu s padesáti dvěma obránci zajat a posléze popraven.
Keywords: Trocnov