Objevte význam křesťanství a Bible jako klíčového pramene duchovní inspirace, vedení a odkazů pro život v souladu s Božím učením.
Tato kniha knih a náboženství z ní vyplývající, nás doprovází celým životem. Již krátce po narození, někteří z nás byli pokřtěni knězem a stali se členy velké rodiny křesťanů. Co se skrývá v této knize tak zásadního, že je jednou z nejpřekládanějších knih na světě? A co tak závažného obsahuje, že ve jménu této knihy a náboženství z ní vycházejícího, se vedou války ve jménu Boha? Bible obsahuje soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus, ale i islám považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto ji nazýváme Písmem svatým.
První část, obsahuje posvátné knihy, které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na pět knih Mojžíšových (známých také jako Tóra), Proroky a Spisy. V křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, prorocké, dějepisné a mudroslovné knihy. Tyto knihy vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů.
Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášející Boží poselství a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a řadu menších proroků.
Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené, po babylonské zajetí.
Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.
Nový zákon
nebo Nová smlouva, tvoří druhou část Bible a vznikal v prvních dvou stoletích našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazaretu a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů a jejich dopisy adresované různým křesťanům věřících ve zmrtvýchvstání Krista. Tito souvěrci v té době byli perzekuováni a zabíjeni.
Poselství bible
Hlavním poselstvím pro všechny lidi je to, že Ježíš Kristus přinesl pro všechny bez rozdílu:
Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval novou církev a své učedníky „ustanovil, aby byli s ním, aby je posílal kázat s mocí vyhánět zlé duchy “.
Apoštolové
Podle učení katolické a pravoslavné církve, je na dvanácti Ježíšových apoštolech, coby symbolu obnovy dvanácti izraelských kmenů, založena církev. Proto je pro tyto církve důležitá apoštolská posloupnost, čili doslova fyzické pojítko mezi současnými biskupy a Dvanácti apoštoly. Boží lid v církvi očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení. Zde předkládám jejich jména:
Nový zákon a Starý zákon na sebe navazuje, ukazuje život Ježíše a jeho z mrtvýchvstání, kterým Hospodin naplnil svůj slib a nově vyložil svůj záměr s člověkem a založil křesťanskou církev.
EVANGELIA
Evangelium je text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Texty vznikaly desetiletí po Ježíšově smrti. Čtyři evangelia zahrnutá do Nového zákona se nazývají kanonická, ostatní se označují jako apokryfní. Evangelia jsou obvykle souborem či sbírkou kratších textů nejrůznějšího charakteru, které autor posbíral, zařadil a z nichž utvořil jeden kompaktní text. Každý evangelista své evangelium koncipoval specificky s důrazy poskytující pohled na popisované situace Všem evangeliím je však společné, že vypráví o Ježíšově životě a zvěstuje spásu.
Kanonická evangelia se označují jmény podle autorů a nejčastěji se předpokládá jejich sepsání v tomto pořadí:
Evangelium podle Marka, je druhá kniha v pořadí Nového zákona a od 13. století bývá tradičně rozděleno do 16 kapitol. Je nejkratší a nejstarší ze čtyř kanonických evangelií. Spis vznikl pro helénsko-křesťanskou komunitu zřejmě kolem roku 40, protože neobsahuje žádnou narážku na zničení jeruzalémského Chrámu. Je možné, že místem vzniku byl Řím. Tradice dodává, že Marek nebyl očitým svědkem událostí, ale že psal to, co se dověděl od apoštola Petra. Text Markova evangelia je souvislý a vykazuje pero jednoho autora. První výjimkou je jen několik veršů. Ty sice dostaly svá čísla, neboť při vzniku číslování veršů v 16. století byly tyto verše považovány za součást Markova evangelia, avšak podrobná textová kritika ukázala, že netvořily původní text evangelia, ale byly přidány až v pozdějších rukopisech. Účelem těchto dodatků bylo slaďování výpovědí různých evangelií. Markovo evangelium je, jako ostatní evangelia, psáno řečtinou koiné. Jeho řečtina však vykazuje silné hebraismy a latinismy. Markovo evangelium má typickou strukturu všech synoptických evangelií. Po úvodu, kde se hovoří o působení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele, je Ježíš pokřtěn a začíná učit. Jeho učení je shrnuto do jednoho celku, takže celé Ježíšovo působení vypadá, jako by se odehrálo během jednoho roku, během něhož Ježíš pomalu putuje do Jeruzaléma. Tento aspekt cesty je zdůrazněn především u Lukáše. Ježíš nakonec přichází do Jeruzaléma, kde nějakou dobu učí, střetává se se svými protivníky, které se rozhodnou jej zničit. Následuje druhý velký blok, totiž vyprávění o Ježíšově utrpení, smrti, o prázdném hrobu a o zjevení vzkříšeného Ježíše apoštolům.
Autorem evangelia je podle tradice apoštol Matouš, syn Alfeův, původně celník. A o jeho povolání se píče i v jiných evangeliích. To je také patrně důvod, proč se Matoušovo evangelium obvykle řadí jako první.
Ale už nejstarší známé rukopisy evangelií mají nadpis “podle Matouše”. O vzniku evangelia cituje Eusebios z Kaisareie Papiův výrok: „Matouš psal výroky Páně v hebrejštině“, spíše však v aramejštině. Papias zemřel kolem roku 140. Většina současných biblistů ovšem považuje za původní jazyk knihy řečtinu. Případně existuje domněnka, že ji do hovorové řečtiny – koiné, přeložil sám Matouš. Z celkového počtu 1071 veršů je zde 387 společných s evangeliem Markovým i Lukášovým, 130 pouze s Matoušem a 184 pouze s Lukášem. 370 veršů se vyskytuje jen u Matouše.
Matouš vysvětluje Ježíšův původ rodokmenem, ve kterém figuruje Abraham i král David: tak ukazuje, že Ježíš se narodil v té rodové linii, ze které na základě židovských spisů má přijít Mesiáš. Příběh o panenském početí zdůrazňuje nadpřirozený původ Ježíše. Přicházejí mudrci z východu, aby Ježíše uctili jako krále. Josef s Ježíšem a Marií prchají před králem Herodem do Egypta. Pak Evangelium podle Matouše pokračuje, když Ježíš ve věku asi 30 let přijímá křest od Jana Křtitele, odolává Ďáblovu pokušení na poušti a začíná své veřejné působení v Galileji, kde povolává své první učedníky. Matoušovo evangelium syntetizuje Ježíšovo poselství do výzvy k pokání a hlásání božího království:
Evangelium podle Lukáše, je třetí kniha v pořadí Nového zákona, nejdelší ze čtyř kanonických evangelií. Lukáš zřejmě psal pro křesťany, kteří ke křesťanství konvertovali z pohanství. Lukášovo evangelium se vyznačuje velkou pozorností k chudým, k ženám a dětem a vůbec k lidem na okraji společnosti. Pouze v Lukášově evangeliu je zpráva o Zvěstování Panně Marii, o pastýřích v Betlémě, o Ježíšově dětství, podobenství o milosrdném Samaritánovi, o ztraceném synu a další. Spolu s Matoušovým a Markovým evangeliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů, které na ně navazují, jsou věnovány jistému Teofilovi, aby si mohl učinit přesnější obraz o věcech, o kterých již slyšel mnoho nejednotných zpráv. Text je dílem vzdělaného člověka s dobrou řečtinou a s větší slovní zásobou, než mají ostatní tři evangelia dohromady. Evangelium vzniklo dříve než kniha Skutků, která se na ně odvolává. Stará tradice připisuje spis lékaři Lukášovi, i když v evangeliu není jmenován. Lukáš doprovázel apoštola Pavla na jeho cestách, mohl hovořit s očitými svědky a nahlížet do písemných záznamů. Na základě toho křesťanská tradice usuzovala, že evangelium vzniklo nejspíše v Kaisareii, někdy v době tamějšího Pavlova věznění.
Nyní se dostáváme asi k nejzajímavějšímu evangeliu, protože Jan popisuje apokalypsu lidstva.
Evangelium podle Jana, je poslední z kanonických evangelií, čtvrtá kniha Nového zákona. Autor se představuje jako Ježíšův učedník, tradice spojuje autorství Janova evangelia, tří Janových listů a Janova Zjevení a pokládá je za díla apoštola Jana.
Janovo evangelium bylo určeno především Židům, aby poznali, že Ježíš je Mesiáš, který byl mnohokrát zaslíben v proroctvích Starého zákona a na jehož příchod čekaly celé generace. Evangelium bylo napsáno řecky pravděpodobně někdy mezi léty 85 až 100, nejspíše v Efesu. Toto místo leží v dnešním Turecku. Od ostatních tří synoptických evangelií se evangelium Janovo značně liší jak obsahem, tak stylem a jazykem. naznačuje, že Ježíšovo veřejné působení trvalo pravděpodobně tři roky a že Ježíš byl ukřižován dva dny před sobotou. Evangelium se od počátku chápalo jako součást Nového zákona a je obsaženo v nejstarších rukopisech. Dále nám Jan ukazuje Ježíše jako milujícího člověka, který je schopen účasti a soucitu s lidskými problémy či trápením. Je to vidět na příběhu cizoložné ženy, kterou farizeové přivedli k Ježíšovi s otázkou, zdali ji mají kamenovat podle přikázání Starého zákona. Ježíš ale pro tuto ženu nemá odsouzení, nýbrž lásku a odpuštění („Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš“). Účast na obyčejných lidských starostech je vidět i u prvního zázraku, který Ježíš vykonal. Když na svatbě v Káně Galilejské dojde víno, učiní z vody víno ještě lepší, než bylo na svatbě původně. Při uzdravení slepého člověka se Ježíš nespokojí s jeho fyzickým zdravím, ale má s ním soucit a těší jej poté, co jej farizeové nepěkně vyslýchali a osočovali. Podobně v příběhu o vzkříšení Lazara není Ježíš nezúčastněnou osobou, ale prožívá hluboký soucit a dojetí z toho, že jeho přítel Lazar zemřel. Svoji lásku k lidem ukazuje Ježíš i v krásném podobenství o ovcích a pastýři. Dvanáct veršů o cizoložné ženě, však v nejstarších rukopisech chybí a jeden rukopis je řadí do evangelia Lukášova. Přesto je řada odborníků pokládá za autentické, protože si lze daleko spíš představit, proč byly vypuštěny, než že by byly dodatečně přidány. Nejstarším dochovaným fragmentem Janova evangelia je Papyrus P 52 Rylandsovy knihovny v Manchesteru. Papyrus byl zakoupen roku 1920 v Egyptě, kde byl nalezen v mumii. Zjevení svatého Jana je poslední knihou Nového zákona. Podle prvního řeckého slova se často nazývá Apokalypsa, avšak tento termín dnes označuje celý literární žánr, jehož je Janovo zjevení jen jedním, i když nejznámějším představitelem, který mu dal i jméno. Kniha je adresována „sedmi církvím“ v Malé Asii, kterým Jan vyřizuje Boží zjevení, které obdržel, když se ocitl na ostrově Patmos kvůli svědectví Ježíše Krista. Zda tam byl ve vězení, či vyhnanství pro víru, anebo na misijní cestě, není zřejmé.
Známými obrazy ze Zjevení jsou např. čtyři apokalyptičtí jezdci, 144 000 spravedlivých vykoupených, dva svědkové, kteří jsou zabiti a pak vstanou z mrtvých, žena oděná sluncem a ohrožená drakem, který chce pohltit dítě, které má porodit, dravé šelmy vládnoucí světu a číslo, kterým jsou označeni jejich uctívači „číslo Antikrista“ je 666, rozhodující bitva u Armageddonu, odsouzení nevěstky opilé krví mučedníků a pád Velkého Babylónu, beránkova svatba, tisíciletá říše Kristova, nebeský Jeruzalém.
Tyto zjevení jsou pro nás mystiky velkým darem, které máme, ba přímo musíme vnímat svým vnitřním světlem. Když pozorně čtete ekumenický překlad Bible a text Bible kralické, dospějete, že se jedná o dvě zcela rozdílné knihy. Jak je to možné? Přečtěte si žalm č. 91 v ekumenickém vydání a porovnejte ho s textem ve staročeštině Bible kralické. Budete značně překvapeni.
Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.
Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“
Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru.
Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.
Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne,
moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne.
Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.
Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.
Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov,
nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.
On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.
Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil;
po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.
Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno.
Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou,
dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.
Máme i jiná evangelia, která nazýváme apokryfní. Jsou i evangelia, které katolická církev razantně odmítá! Tyto evangelia pečlivě rozebereme později.
Druh náboženství – křesťanství, nepředstavuje jen katolická církev, ale i další významné křesťanské církve. Pojďme si spolu projít proces štěpení a základní fakta k jednotlivým křesťanským směrům, které vznikly.
Prvním takovým rozpolceným výkladem křesťanství jsou již samotná evangelia, které popisují život Krista. To, co nastalo později, je opravdu velice zajímavé a plné rozporů. Tímto štěpením vznikla dvě veliká světová křesťanská uskupení. Katolická církev a Pravoslavná církev. Je mnoho dalších církví vycházejících z křesťanství.
Každý z Vás si jistě pokládá otázku, která z církví je v dnešní době nejblíže učení Ježíše Krista. Sám jsem často na pochybách, protože bohatství církví je nezměrné a zaráží mě, že Kristus nezasáhne. Vždyť on sám nežil v bohatství a luxusu. Trpěl nezměrnou bolestí a utrpením. Ukřižovali ho značně brutálním způsobem. Vyvstávají otázky u mnohých z Vás – PROČ?!
Na mnohé PROČ?!, se snažilo nalézt odpověď již v dřívějších dobách mnoho kněží i vůdců. Vznikaly povstání, války a další štěpení církví, které přinášelo smrt, ve jménu Boha, milionům lidí po celém světě.
I v dnešních dobách vnímáme kolem sebe válečnou vřavu vzniklou rozdílným výkladem náboženství. Boj mezi Izraelity a Palestinci, boj mezi křesťany a islámem, ale i boj mezi jednotlivými křesťanskými frakcemi a mezi jednotlivými směry islámu.
Ano! Největší války se vždy vedly a budou vést ve jménu víry, bohatství a s tím spojenou mocí nad národy a touto planetou.
Vraťme se však k dostupným historickým faktům a pojďme společně poodhrnout oponu do minulosti.
Křesťanství se dělí do tří hlavních směrů:
Kolem roku 1000 se vzniklé rozdíly mezi západními křesťany a východními křesťany začaly prohlubovat a postupně docházelo ke vzájemnému nepochopení a odcizení. Toto vše se umocnilo, když si římský patriarcha (papež), nárokoval moc nad čtyřmi východními patriarcháty a ty se odmítly podrobit. Církevní představitelé čtyř samostatných patriarchátů odmítli podřízenost papeži. V té době již byla Křesťanská církev podřízená papeži, velkou přísně řízenou organizací, nepodléhající žádnému státnímu uskupení. Naopak byla to ona, která jmenovala a potvrzovala, že král, či císař, je vyvoleným Boha, aby řídil stát. Rozpory mezi patriarchou římským (papežem) a ostatními patriarchy východního křesťanství vedly k tomu, že se po řadě teologických i mocenských sporů vzájemně exkomunikovali a prokleli. Jako důvod se udával dogmatický problém v učení o Nejsvětější Trojici.
Hlavním problémem se stala otázka charakteru tří božských osob ve Svaté trojici – Bůh Otec, Boží Syn, Duch svatý.
Podle tradičního výkladu vyznání víry z r. 325, je Bůh Otec mezi těmito osobami tou základní, zatímco západní římské pojetí postavilo na stejnou úroveň Boha Otce i Božího Syna.
Zdánlivě velmi teoretický spor měl závažné praktické důsledky: šlo o otázku, zda původní křesťanské věroučné zásady je možné měnit, jak chtěl Řím, nebo zda je nutné se držet autentického biblického pojetí, což bylo stanovisko Východní části křesťanství. Po tomto rozkolu vznikly dvě velké církve: Katolická a Pravoslavná církev.
Ve středověku se někdy obě strany pokusily o opětovné sjednocení, ale nikdy se to nepovedlo.
Tato exkomunikace byla zrušena teprve ve 20. století, a to v závěru 2. vatikánského koncilu, roku 1965.
Katolická církev se považuje za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem. Římského biskupa (papeže) označuje za přímého následníka sv. Petra, jehož Kristus, dle ní, učinil hlavou církve. Biskupy těch církví, které dodržují při svěcení apoštolskou posloupnost, za přímé následníky dvanácti apoštolů.
Jako římský ritus (rituál) se označuje způsob slavení liturgie užívaný v Římě od pozdní antiky po současnost. Označení se přitom neomezuje na samotné slavení eucharistie (mše), ale také ostatních svátostí, liturgie hodin, vztahuje se na užívání liturgického kalendáře a svátků západní a v dnešní době římskokatolické církve.
Původním liturgickým jazykem byla v Římě řečtina, není však jasné, kdy ji nahradila latina. Prvním papežem, který uvedl latinu jako liturgický jazyk vedle řečtiny, mohl být Viktor I. (190-202), latina však zcela převládla zřejmě až za papeže Damasa I. (366-384). K první velké reformě římského ritu dochází za papeže Řehoře Velikého (590-604), který některé prvky ubral, jiné pozměnil a další přidal.
Ke konci 8. století Karel Veliký přejal římský ritus do své říše. Římského ritu se původně užívalo pouze v samotném městě Římě, avšak v průběhu staletí se ritus rozšířil i do ostatních oblastí křesťanského Západu, které uznávaly primát římského biskupa, papeže. Kněží nesmí zakládat rodiny a musí žít v celibátu. Toto se týká i všech členů katolických řádů jak mužských, tak i ženských.
Nelze odpustit této církvi, že žehnala nacistickým zbraním!!!! A současně je nutné připomenout, že mnozí katoličtí kněží, sestry a bratři různých katolických řádů, položili své životy za boj proti nacismu, komunismu a všem jiným formám totalitních režimů.
Mnozí z nás vzpomínají ve veliké úctě na Karola Józefa Wojtylu, papeže Jana Pavla II., který svým přístupem otevřel mnohým lidem svá srdce a ukázal jim cestu ke Kristu.
Pravoslavná církev vychází z nauky formulované prvními sedmi koncily, tedy původní křesťanskou naukou vycházející z učení Krista. Pravoslavná církev je jedna svatá, všeobecná a apoštolská církev.
Byla založena samotným Pánem Ježíšem Kristem, který si vyvolil 12 apoštolů a vyslal je hlásat Evangelium nejprve mezi Izraelem, po svém zmrtvýchvstání pak po všem světě. Podle Jeho zaslíbení 50. den po Velikonocích, o svátku Letnic, sestoupil v Jeruzalémě na 12 apoštolů Duch Svatý a toto datum se považuje za okamžik vlastního založení svaté Církve.
Pravoslavná církev je pravou dědičkou této prvotní církve apoštolů. Je s ní spojena nejen vírou, ale i nepřetržitou osobní kontinuitou, která se projevuje nepřerušenou posloupností biskupů od apoštolů až po současné kněžstvo. Díky své čisté víře i apoštolské posloupnosti uchovává pravoslavná církev stále milost Ducha svatého, která byla na apoštoly vylita o Letnicích.
Církev se z Jeruzaléma během několika desetiletí rozšířila po celé Římské říši. Protože ale křesťané odmítali slepě sloužit císaři a za svého nejvyššího pána považovali Pána Ježíše Krista, byli krutě pronásledováni po téměř tři staletí. V té době položilo životy za svou víru mnoho mučedníků. Přesto, nebo spíše právě proto, církev neustále rostla a sílila. Proto se právem říká, že církev stojí na krvi mučedníků.
Roku 313 A. D. římský císař Konstantin vydal Edikt milánský, kterým povolil vyznávání křesťanství ve své říši. Novou víru všestranně podporoval a proto byl, po své smrti prohlášen za svatého. Mimo jiné svolal i první všeobecný sněm (koncil), který se sešel roku 325 v maloasijské Nicei (dnešní Iznik v Turecku). Tento sněm, vycházeje z apoštolské tradice i z učení obsaženého v Písmu, přesně definoval základy pravé víry. Její nejdůležitější částí se stalo vyznání víry, doplněné roku 381 na 2. všeobecném sněmu v Cařihradě (tzv. nicejsko-cařihradské vyznání víry). Pravoslavná církev zachovává apoštolskou posloupnost a její učení bylo formulováno na církevních sněmech, koncilech, mezi nimiž má význačné místo sedm ekumenických koncilů v průběhu 4. až 8. století. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni patriarchové, metropolité nebo arcibiskupové. V pravoslavné teologii vztahu Boha a světa hraje významnou úlohu pojem energie, které jsou odlišné od boží podstaty, avšak zároveň nevytvářejí v Bohu žádné rozdělení. Podle pravoslavné víry byl člověk původně stvořen dokonalý, ale vlastní vůlí se rozhodl pro zlo a neposlušnost vůči Bohu. Pád člověka odsoudil ke smrti; všichni lidé od Adama až po Jana Křtitele přišli po smrti do místa odloučení od Boha (předpeklí). Spása tedy označuje proces záchrany z mučivého odloučení od Boha. Podle pravoslaví, Duch svatý v průběhu dějin postupně odhaluje církvi další a další projevy pravdy, která však byla v plnosti přítomna v Církvi už od svatých apoštolů. Evangelium je plnost pravdy, k níž nelze už nic nového přidat, jen stále hlouběji a nových úkazech ji poznávat.
Pravoslavná církev obhajuje svoji tradici výrokem apoštola Pavla:
Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. V Písmu svatém Nového zákona je řada dalších dokladů, že vedle psané tradice měl Boží lid i ústně předávanou nepsanou tradici. V době novozákonní vidíme, že bylo období, kdy Církev neměla ani Evangelium zapsáno a celá křesťanská víra a zvěst byla v této době ústní tradicí.
Aby, jste měli povědomí, kolik společenství pravoslavných církví existuje, předkládám vám seznam těchto církví. Toto společenství jde v přímé linii učení Ježíše Krista a jeho apoštolů. Kněží těchto církví se mohou ženit a proto, se často stávají vzorem pro ostatní lidi jako otcové dětí a jejich rodiny vzorem pro ostatní rodiny ve způsobu výchovy a morálních hodnot rodiny.
K zamyšlení stojí to, že Betlémskou kapli a Hrob z mrtvých vstání Krista nespravuje katolická církev, ale společenství pravoslavných církví! I toto je jistá odpověď na otázku, která z církví je blíže původnímu učení Ježíše Krista.
Je nutné připomenout, že tato církev se aktivně podílela v boji proti nacismu a zásadním způsobem podporovala skupinu parašutistů po skončení operace Anthropoid. Poskytla jim úkryt v kryptě pod chrámem. Byli to tito vojáci, hrdinové: Adolf Opálka, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. Posledním útočištěm této skupiny byl Chrám svatého Cyrila a Metoděje, který je nyní hlavní chrámem Metropolitní rady České pravoslavné eparchie.
Konstantinopolský ekumenický patriarchát
Řecká pravoslavná církev
Alexandrijský pravoslavný patriarchát
Koptská pravoslavná církev
Antiochijský pravoslavný patriarchát
Syrská pravoslavná církev
Jeruzalémský pravoslavný patriarchát
Chorvatská pravoslavná církev
Makedonská pravoslavná církev
Černohorská pravoslavná církev
Ruská pravoslavná církev
Gruzínská pravoslavná církev
Srbská pravoslavná církev
Rumunská pravoslavná církev
Bulharská pravoslavná církev
Etiopská pravoslavná církev
Kyperská pravoslavná církev
Polská pravoslavná církev
Albánská pravoslavná církev
Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
Protestanté, luteráni či luteránské církve jsou protestantským křesťanským vyznáním. Protestantismus vznikl během světové reformace 16. století, krize západní církve se však projevovala již na konci středověku řadou reformních hnutí, pro které se někdy užívá termín první reformace. Do níž se zahrnuje i české husitství. Z první reformace dodnes bez přerušení přetrvává hnutí valdenských a Jednota bratrská. Půdu reformaci připravovali i mystici typu Mistra Eckharta a humanisté jako Erasmus Rotterdamský, na jejichž náboženské a intelektuální podněty mohli reformátoři navázat.
Počátek vlastní reformace se klade na 31. října 1517, kdy Martin Luther předložil svých 95 tezí. Luteráni bývají někdy označováni jako evangelíci. Označení protestanté bylo původně politické a vztahovalo se na luteránská knížata a města, která na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 protestovala proti zákazu reformace ve Svaté říši římské. Počínaje vestfálským mírem r. 1648 se označení rozšířilo na všechny křesťany vyznávající reformační a podobné nauky. Jiné označení pro protestanty je evangelíci, což odkazuje k jejich důrazu na bibli, evangelium. Protestantismus sice nese inovativní myšlenky v oblasti teologie, organizace církve, procesu bohoslužeb a křesťanských tradic, ale v praxi byly reformy většinou prováděny velmi pozvolna. Reformátoři se setkali s problémem, počáteční nadšení lidí se vytratilo, přijímali inovace především chladně a někdy s nimi i nesouhlasili. Vyvstala tak nutnost plynulé změny, přechod k tomu, co považovali evangelisté za ideální, nakonec trval skoro 100 let.
Na rozdíl od centralizovaného římského katolicismu byly reformované církve od počátku regionálně i věroučně roztříštěné. Luteránství, navazující přímo na Luthera, se prosadilo především v severním Německu a Skandinávii. Radikálnější kalvinismus, založený na syntéze učení Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho, se prosadil zejména na části frankofonního území, anglosaského světa a Nizozemí. Anglikánství vychází z reformačního působení Jindřicha VIII. a jím dosazeného arcibiskupa Thomase Cranmera na Britských ostrovech a je podnes státní církví Anglie.
Církve čerpající primárně z Lutherova odkazu se nazývají luteráni (Augsburské vyznání). Protestanté navazující zejména na odkaz Jana Kalvína se nazývají kalvinisté nebo reformovaní (Helvetské vyznání). K protestantismu se řadí i anglikánská církev a menší evangelikální církve, např. adventisté, baptisté, metodisté, presbyteriáni, puritáni, mennonité, letniční, v českých zemích např. Jednota bratrská nebo Českobratrská církev evangelická.
V evangelické bohoslužbě má ústřední místo kázání. Luterské církve praktikují křest malých dětí, neodmítají však křest ani v pozdějším věku. Večeře Páně se slaví pravidelně. Přítomnost Krista při Večeři Páně luteráni chápou jako přítomnost reálnou. V některých luterských církvích se Večeře Páně mohou účastnit i děti. Nejdynamičtěji rostoucími luterskými církvemi jsou církve v Etiopii, Tanzanii a na Papui-Nové Guineji.
Nyní se pojďme seznámit s člověkem, který svými myšlenkami a postoji způsobil ve své době velký rozruch a hrdě může český národ pozvednout hlavu, protože jeho myšlenky vycházely i z českého husitství. Když jsem byl na hradě Wartburg v Německu, hrdě nám tam průvodce ukazoval místnůstku, kde Luther žil a překládal Nový Zákon. Místnost byla opravdu velmi malá a skromně zařízená. Jako židli a klekátko k modlitbě, používal obratel z velryby.
Životopis
Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v Eislebenu jako jedno z devíti dětí horníka. Vyrůstal v chudých poměrech, spojených s tvrdou výchovou. Jeho otec se postupně vypracoval na úspěšného podnikatele, což mu umožnilo financovat studia svého nadaného syna.
V letech 1501–1505 Martin Luther studuje na univerzitě v Erfurtu filozofii. Po získání titulu magistra se zapisuje na studia práv, krátce poté se však rozhoduje vstoupit do augustiniánského kláštera v Erfurtu. Ač je vzorný mnich, pobyt v klášteře v něm od začátku vyvolává pochybnosti o možnosti spasení z vlastní moci. V roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze.
O rok později přechází na univerzitu ve Wittenbergu, kde s krátkými přestávkami cestuje ve věci svého řádu do Říma a přednáší filozofii, později i teologii. V roce 1512 se stává doktorem teologie a získává doživotní biblickou profesuru, a od roku 1513 začíná ve Wittenbergu kazatelskou činnost. V tomto období Luther překonává své pochybnosti a při studiu Písma dospívá k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme.
Zkušenosti s rozporem mezi svým svědomím, vycházejícím ze studia Bible a oficiálním učením tehdejší církve a její praxí vedou Luthera ve Wittenbergu 31. října 1517 k uveřejnění 95 tezí, určených pro akademickou diskusi, které zejména kriticky reagovaly na praxi odpustků. Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků pro stavbu svatopetrského chrámu v Římě. Teze, které se bez vědomí Luthera rychle rozšířily, vyvolaly kvůli tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví velký ohlas. Oficiální místa zprvu reagují přes obviňování z kacířství ze strany dominikánů velmi zdrženlivě.
Luther je totiž chráněncem saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého. Místo aby šel do Říma, kam je předvolán, prosadí kurfiřt, aby Luthera vyslechl kardinál Kajetán v Augsburgu. Ten Lutherovi hrozí klatbou. V roce 1519 se Luther účastní disputace s Eckem v Lipsku, ve které popírá neomylnost papeže a koncilů. Řím v roce 1520 oficiálně vydává bulu s hrozbou klatby. Luther vydává reformační spisy, ve kterých své názory dále obhajuje. Když po jejich veřejném pálení reaguje Luther spálením papežské buly, nařídí Lev X. jeho exkomunikaci. Když své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu, vydává císař Karel V. proti Lutherovi tzv. Wormský edikt, kde ho prohlašuje kacířem a zakazuje jeho spisy. Fridrich III. Moudrý nechá Luthera bezprostředně unést do azylu na hrad Wartburg, kde reformátor pobývá v letech 1521–1522. Zde překládá Nový zákon.
Zde předkládám oněch 95 tézí:
Luther zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o reformu stávající církve na základě těchto principů:
—