Základy křesťanství | Víra, naděje a láska

Objevte význam křesťanství a Bible jako klíčového pramene duchovní inspirace, vedení a odkazů pro život v souladu s Božím učením.


BIBLE

Tato kniha knih a náboženství z ní vyplývající, nás doprovází celým životem. Již krátce po narození, někteří z nás byli pokřtěni knězem a stali se členy velké rodiny křesťanů. Co se skrývá v této knize tak zásadního, že je jednou z nejpřekládanějších knih na světě? A co tak závažného obsahuje, že ve jménu této knihy a náboženství z ní vycházejícího, se vedou války ve jménu Boha? Bible obsahuje soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus, ale i islám považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto ji nazýváme Písmem svatým.

 

Základy křesťanství | Víra, naděje a láska

 

Bible se skládá ze dvou částí

Starý zákon

První část, obsahuje posvátné knihy, které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné.  Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na pět knih Mojžíšových (známých také jako Tóra), Proroky a Spisy. V křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, prorocké, dějepisné a mudroslovné knihy. Tyto knihy vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů.

Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášející Boží poselství a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a řadu menších proroků.

Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené, po babylonské zajetí.

Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.

Nový zákon

nebo Nová smlouva, tvoří druhou část Bible a vznikal v prvních dvou stoletích našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazaretu a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů a jejich dopisy adresované různým křesťanům věřících ve zmrtvýchvstání Krista. Tito souvěrci v té době byli perzekuováni a zabíjeni.

Poselství bible

Hlavním poselstvím pro všechny lidi je to, že Ježíš Kristus přinesl pro všechny bez rozdílu:

  • milost,
  • odpuštění
  • slitování

Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval novou církev a své učedníky „ustanovil, aby byli s ním, aby je posílal kázat s mocí vyhánět zlé duchy “.

 

Základy křesťanství | Víra, naděje a láska

 

Apoštolové

Podle učení katolické a pravoslavné církve, je na dvanácti Ježíšových apoštolech, coby symbolu obnovy dvanácti izraelských kmenů, založena církev. Proto je pro tyto církve důležitá apoštolská posloupnost, čili doslova fyzické pojítko mezi současnými biskupy a Dvanácti apoštoly. Boží lid v církvi očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení. Zde předkládám jejich jména:

  • Šimon Petr
  • Jakub, syn Zebedeův
  • Jan, syn Zebedeův
  • Ondřej
  • Filip
  • Bartoloměj
  • Matouš
  • Tomáš
  • Jakub, syn Alfeův
  • Tadeáš
  • Šimon Kananejský
  • Jidáš Iškariotský

Nový zákon a Starý zákon na sebe navazuje, ukazuje život Ježíše a jeho z mrtvýchvstání, kterým Hospodin naplnil svůj slib a nově vyložil svůj záměr s člověkem a založil  křesťanskou církev.

 

Základy křesťanství | Víra, naděje a láska

 

EVANGELIA

Evangelium je text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Texty vznikaly desetiletí po Ježíšově smrti. Čtyři evangelia zahrnutá do Nového zákona se nazývají kanonická, ostatní se označují jako apokryfní. Evangelia jsou obvykle souborem či sbírkou kratších textů nejrůznějšího charakteru, které autor posbíral, zařadil a z nichž utvořil jeden kompaktní text. Každý evangelista své evangelium koncipoval specificky s důrazy poskytující pohled na popisované situace Všem evangeliím je však společné, že vypráví o Ježíšově životě a zvěstuje spásu.

Kanonická evangelia se označují jmény podle autorů a nejčastěji se předpokládá jejich sepsání v tomto pořadí:

  • Evangelium podle Marka

Základy křesťanství | Víra, naděje a láskaEvangelium podle Marka, je druhá kniha v pořadí Nového zákona a od 13. století bývá tradičně rozděleno do 16 kapitol. Je nejkratší a nejstarší ze čtyř kanonických evangelií. Spis vznikl pro helénsko-křesťanskou komunitu zřejmě kolem roku 40, protože neobsahuje žádnou narážku na zničení jeruzalémského Chrámu. Je možné, že místem vzniku byl Řím. Tradice dodává, že Marek nebyl očitým svědkem událostí, ale že psal to, co se dověděl od apoštola Petra. Text Markova evangelia je souvislý a vykazuje pero jednoho autora. První výjimkou je jen několik veršů. Ty sice dostaly svá čísla, neboť při vzniku číslování veršů v 16. století byly tyto verše považovány za součást Markova evangelia, avšak podrobná textová kritika ukázala, že netvořily původní text evangelia, ale byly přidány až v pozdějších rukopisech. Účelem těchto dodatků bylo slaďování výpovědí různých evangelií. Markovo evangelium je, jako ostatní evangelia, psáno řečtinou koiné. Jeho řečtina však vykazuje silné hebraismy a latinismy. Markovo evangelium má typickou strukturu všech synoptických evangelií. Po úvodu, kde se hovoří o působení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele, je Ježíš pokřtěn a začíná učit. Jeho učení je shrnuto do jednoho celku, takže celé Ježíšovo působení vypadá, jako by se odehrálo během jednoho roku, během něhož Ježíš pomalu putuje do Jeruzaléma. Tento aspekt cesty je zdůrazněn především u Lukáše. Ježíš nakonec přichází do Jeruzaléma, kde nějakou dobu učí, střetává se se svými protivníky, které se rozhodnou jej zničit. Následuje druhý velký blok, totiž vyprávění o Ježíšově utrpení, smrti, o prázdném hrobu a o zjevení vzkříšeného Ježíše apoštolům.

  • Evangelium podle Matouše

Autorem evangelia je podle tradice apoštol Matouš, syn Alfeův, původně celník. A o jeho povolání se píče i v jiných evangeliích. To je také patrně důvod, proč se Matoušovo evangelium obvykle řadí jako první.Základy křesťanství | Víra, naděje a láska Ale už nejstarší známé rukopisy evangelií mají nadpis “podle Matouše”. O vzniku evangelia cituje Eusebios z Kaisareie Papiův výrok: „Matouš psal výroky Páně v hebrejštině“, spíše však v aramejštině. Papias zemřel kolem roku 140. Většina současných biblistů ovšem považuje za původní jazyk knihy řečtinu. Případně existuje domněnka, že ji do hovorové řečtiny – koiné, přeložil sám Matouš. Z celkového počtu 1071 veršů je zde 387 společných s evangeliem Markovým i Lukášovým, 130 pouze s Matoušem a 184 pouze s Lukášem. 370 veršů se vyskytuje jen u Matouše.

Matouš vysvětluje Ježíšův původ rodokmenem, ve kterém figuruje Abraham i král David: tak ukazuje, že Ježíš se narodil v té rodové linii, ze které na základě židovských spisů má přijít Mesiáš. Příběh o panenském početí zdůrazňuje nadpřirozený původ Ježíše. Přicházejí mudrci z východu, aby Ježíše uctili jako krále. Josef s Ježíšem a Marií prchají před králem Herodem do Egypta. Pak Evangelium podle Matouše pokračuje, když Ježíš ve věku asi 30 let přijímá křest od Jana Křtitele, odolává Ďáblovu pokušení na poušti a začíná své veřejné působení v Galileji, kde povolává své první učedníky. Matoušovo evangelium syntetizuje Ježíšovo poselství do výzvy k pokání a hlásání božího království:

  • Evangelium podle Lukáše

Evangelium podle Lukáše, je třetí kniha v pořadí Nového zákona, nejdelší ze čtyř kanonických evangelií. Lukáš zřejmě psal pro křesťany, kteří ke křesťanství konvertovali z pohanství. Lukášovo evangelium se vyznačuje velkou pozorností k chudým, k ženám a dětem a vůbec k lidem na okraji společnosti. Pouze v Lukášově evangeliu je zpráva o Zvěstování Panně Marii, o pastýřích v Betlémě, o Ježíšově dětství, podobenství o milosrdném Samaritánovi, o ztraceném synu a další. Spolu s Matoušovým a Markovým evangeliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Lukášovo evangelium i Skutky apoštolů, které na ně navazují, jsou věnovány jistému Teofilovi, aby si mohl učinit přesnější obraz o věcech, o kterých již slyšel mnoho nejednotných zpráv. Text je dílem vzdělaného člověka s dobrou řečtinou a s větší slovní zásobou, než mají ostatní tři evangelia dohromady. Evangelium vzniklo dříve než kniha Skutků, která se na ně odvolává. Stará tradice připisuje spis lékaři Lukášovi, i když v evangeliu není jmenován. Lukáš doprovázel apoštola Pavla na jeho cestách, mohl hovořit s očitými svědky a nahlížet do písemných záznamů. Na základě toho křesťanská tradice usuzovala, že evangelium vzniklo nejspíše v Kaisareii, někdy v době tamějšího Pavlova věznění.

  • Evangelium podle Jana

Nyní se dostáváme asi k nejzajímavějšímu evangeliu, protože Jan popisuje apokalypsu lidstva.

Základy křesťanství | Víra, naděje a láskaEvangelium podle Jana, je poslední z kanonických evangelií, čtvrtá kniha Nového zákona. Autor se představuje jako Ježíšův učedník, tradice spojuje autorství Janova evangelia, tří Janových listů a Janova Zjevení a pokládá je za díla apoštola Jana.

Janovo evangelium bylo určeno především Židům, aby poznali, že Ježíš je Mesiáš, který byl mnohokrát zaslíben v proroctvích Starého zákona a na jehož příchod čekaly celé generace. Evangelium bylo napsáno řecky pravděpodobně někdy mezi léty 85 až 100, nejspíše v Efesu. Toto místo leží v dnešním Turecku. Od ostatních tří synoptických evangelií se evangelium Janovo značně liší jak obsahem, tak stylem a jazykem. naznačuje, že Ježíšovo veřejné působení trvalo pravděpodobně tři roky a že Ježíš byl ukřižován dva dny před sobotou. Evangelium se od počátku chápalo jako součást Nového zákona a je obsaženo v nejstarších rukopisech. Dále nám Jan ukazuje Ježíše jako milujícího člověka, který je schopen účasti a soucitu s lidskými problémy či trápením. Je to vidět na příběhu cizoložné ženy, kterou farizeové přivedli k Ježíšovi s otázkou, zdali ji mají kamenovat podle přikázání Starého zákona. Ježíš ale pro tuto ženu nemá odsouzení, nýbrž lásku a odpuštění („Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš“). Účast na obyčejných lidských starostech je vidět i u prvního zázraku, který Ježíš vykonal. Když na svatbě v Káně Galilejské dojde víno, učiní z vody víno ještě lepší, než bylo na svatbě původně. Při uzdravení slepého člověka se Ježíš nespokojí s jeho fyzickým zdravím, ale má s ním soucit a těší jej poté, co jej farizeové nepěkně vyslýchali a osočovali. Podobně v příběhu o vzkříšení Lazara není Ježíš nezúčastněnou osobou, ale prožívá hluboký soucit a dojetí z toho, že jeho přítel Lazar zemřel. Svoji lásku k lidem ukazuje Ježíš i v krásném podobenství o ovcích a pastýři. Dvanáct veršů o cizoložné ženě, však v nejstarších rukopisech chybí a jeden rukopis je řadí do evangelia Lukášova. Přesto je řada odborníků pokládá za autentické, protože si lze daleko spíš představit, proč byly vypuštěny, než že by byly dodatečně přidány. Nejstarším dochovaným fragmentem Janova evangelia je Papyrus P 52 Rylandsovy knihovny v Manchesteru. Papyrus byl zakoupen roku 1920 v Egyptě, kde byl nalezen v mumii. Zjevení svatého Jana je poslední knihou Nového zákona. Podle prvního řeckého slova se často nazývá Apokalypsa, avšak tento termín dnes označuje celý literární žánr, jehož je Janovo zjevení jen jedním, i když nejznámějším představitelem, který mu dal i jméno. Kniha je adresována „sedmi církvím“ v Malé Asii, kterým Jan vyřizuje Boží zjevení, které obdržel, když se ocitl na ostrově Patmos kvůli svědectví Ježíše Krista. Zda tam byl ve vězení, či vyhnanství pro víru, anebo na misijní cestě, není zřejmé.

Základy křesťanství | Víra, naděje a láska

Známými obrazy ze Zjevení jsou např. čtyři apokalyptičtí jezdci, 144 000 spravedlivých vykoupených, dva svědkové, kteří jsou zabiti a pak vstanou z mrtvých, žena oděná sluncem a ohrožená drakem, který chce pohltit dítě, které má porodit, dravé šelmy vládnoucí světu a číslo, kterým jsou označeni jejich uctívači „číslo Antikrista“ je 666, rozhodující bitva u Armageddonu, odsouzení nevěstky opilé krví mučedníků a pád Velkého Babylónu, beránkova svatba, tisíciletá říše Kristova, nebeský Jeruzalém.

Tyto zjevení jsou pro nás mystiky velkým darem, které máme, ba přímo musíme vnímat svým vnitřním světlem. Když pozorně čtete ekumenický překlad Bible a text Bible kralické, dospějete, že se jedná o dvě zcela rozdílné knihy. Jak je to možné? Přečtěte si žalm č. 91 v ekumenickém vydání a porovnejte ho s textem ve staročeštině Bible kralické. Budete značně překvapeni.

 

 

ŽALM 91:

Kdo v úkrytu Nejvyššího bydlí, přečká noc ve stínu Všemocného.

Říkám o Hospodinu: „Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám.“

Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru.

Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je ti jeho věrnost.

Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne,

moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne.

Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového.

Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky.

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov,

nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží.

On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách.

Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil;

po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka.

Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno.

Až mě bude volat, odpovím mu, v soužení s ním budu, ubráním ho, obdařím ho slávou,

dlouhých let dopřeji mu do sytosti, ukáži mu svoji spásu.

 

 

Máme i jiná evangelia, která nazýváme apokryfní. Jsou i evangelia, které katolická církev razantně odmítá! Tyto evangelia pečlivě rozebereme později.

  1. Evangelium Hebrejů
  2. Tomášovo evangelium
  3. Matějovo evangelium
  4. Nikodémovo evangelium
  5. Evangelium pravdy
  6. Filipovo evangelium
  7. Mariino evangelium
  8. Tajné Markovo evangelium
  9. Evangelium podle Jidáše
  10. Barnabášovo evangelium
  11. Bartolomějovo evangelium
  12. Evangelium Máři Magdalény

 

ROZŠTĚPENÍ KŘESŤANSTVÍ

 

Druh náboženství – křesťanství, nepředstavuje jen katolická církev, ale i další významné křesťanské církve. Pojďme si spolu projít proces štěpení a základní fakta k jednotlivým křesťanským směrům, které vznikly.

Prvním takovým rozpolceným výkladem křesťanství jsou již samotná evangelia, které popisují život Krista. To, co nastalo později, je opravdu velice zajímavé a plné rozporů. Tímto štěpením vznikla dvě veliká světová křesťanská uskupení. Katolická církev a Pravoslavná církev. Je mnoho dalších církví vycházejících z křesťanství.

Každý z Vás si jistě pokládá otázku, která z církví je v dnešní době nejblíže učení Ježíše Krista. Sám jsem často na pochybách, protože bohatství církví je nezměrné a zaráží mě, že Kristus nezasáhne. Vždyť on sám nežil v bohatství a luxusu. Trpěl nezměrnou bolestí a utrpením. Ukřižovali ho značně brutálním způsobem. Vyvstávají otázky u mnohých z Vás –  PROČ?!

 

Na mnohé PROČ?!, se snažilo nalézt odpověď již v dřívějších dobách mnoho kněží i vůdců. Vznikaly povstání, války a další štěpení církví, které přinášelo smrt, ve jménu Boha, milionům lidí po celém světě.

I v dnešních dobách vnímáme kolem sebe válečnou vřavu vzniklou rozdílným výkladem náboženství. Boj mezi Izraelity a Palestinci, boj mezi křesťany a islámem, ale i boj mezi jednotlivými křesťanskými frakcemi a mezi jednotlivými směry islámu.

Ano! Největší války se vždy vedly a budou vést ve jménu víry, bohatství a s tím spojenou mocí nad národy a touto planetou.

Vraťme se však k dostupným historickým faktům a pojďme společně poodhrnout oponu do minulosti.

 

Křesťanství se dělí do tří hlavních směrů:

  • katolictví
  • pravoslaví
  • protestantismus

 

Hlavou všech křesťanů je Kristus.

Kolem roku 1000 se vzniklé rozdíly mezi západními křesťany a východními křesťany začaly prohlubovat a postupně docházelo ke vzájemnému nepochopení a odcizení. Toto vše se umocnilo, když si římský patriarcha (papež), nárokoval moc nad čtyřmi východními patriarcháty a ty se odmítly podrobit. Církevní představitelé čtyř samostatných patriarchátů odmítli podřízenost papeži. V té době již byla Křesťanská církev podřízená papeži, velkou přísně řízenou organizací, nepodléhající žádnému státnímu uskupení. Naopak byla to ona, která jmenovala a potvrzovala, že král, či císař, je vyvoleným Boha, aby řídil stát. Rozpory mezi patriarchou římským (papežem) a ostatními patriarchy východního křesťanství vedly k tomu, že se po řadě teologických i mocenských sporů vzájemně exkomunikovali a prokleli. Jako důvod se udával dogmatický problém v učení o Nejsvětější Trojici.

 Hlavním problémem se stala otázka  charakteru tří božských osob ve Svaté trojici – Bůh Otec, Boží Syn, Duch svatý.

Podle tradičního výkladu vyznání víry z r. 325, je Bůh Otec mezi těmito osobami tou základní, zatímco západní římské pojetí postavilo na stejnou úroveň Boha Otce i Božího Syna.

Zdánlivě velmi teoretický spor měl závažné praktické důsledky: šlo o otázku, zda původní křesťanské věroučné zásady je možné měnit, jak chtěl Řím, nebo zda je nutné se držet autentického biblického pojetí, což bylo stanovisko Východní části křesťanství. Po tomto rozkolu vznikly dvě velké církve: Katolická a Pravoslavná církev.

Ve středověku se někdy obě strany pokusily o opětovné sjednocení, ale nikdy se to nepovedlo.

Tato exkomunikace byla zrušena teprve ve 20. století, a to v závěru 2. vatikánského koncilu, roku 1965.

Katolická církev se považuje za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem. Římského biskupa (papeže) označuje za přímého následníka sv. Petra, jehož Kristus, dle ní, učinil hlavou církve. Biskupy těch církví, které dodržují při svěcení apoštolskou posloupnost, za přímé následníky dvanácti apoštolů.

Jako římský ritus (rituál) se označuje způsob slavení liturgie užívaný v Římě od pozdní antiky po současnost. Označení se přitom neomezuje na samotné slavení eucharistie (mše), ale také ostatních svátostí, liturgie hodin, vztahuje se na užívání liturgického kalendáře a svátků západní a v dnešní době římskokatolické církve.

Původním liturgickým jazykem byla v Římě řečtina, není však jasné, kdy ji nahradila latina. Prvním papežem, který uvedl latinu jako liturgický jazyk vedle řečtiny, mohl být Viktor I. (190-202), latina však zcela převládla zřejmě až za papeže Damasa I. (366-384). K první velké reformě římského ritu dochází za papeže Řehoře Velikého (590-604), který některé prvky ubral, jiné pozměnil a další přidal.

Ke konci 8. století Karel Veliký přejal římský ritus do své říše. Římského ritu se původně užívalo pouze v samotném městě Římě, avšak v průběhu staletí se ritus rozšířil i do ostatních oblastí křesťanského Západu, které uznávaly primát římského biskupa, papeže. Kněží nesmí zakládat rodiny a musí žít v celibátu. Toto se týká i všech členů katolických řádů jak mužských, tak i ženských.

Nelze odpustit této církvi, že žehnala nacistickým zbraním!!!! A současně je nutné připomenout, že mnozí katoličtí kněží, sestry a bratři různých katolických řádů, položili své životy za boj proti nacismu, komunismu a všem jiným formám totalitních režimů.

Mnozí z nás vzpomínají ve veliké úctě na Karola Józefa Wojtylu, papeže Jana Pavla II., který svým přístupem otevřel mnohým lidem svá srdce a ukázal jim cestu ke Kristu.

Pravoslavná církev vychází z nauky formulované prvními sedmi koncily, tedy původní křesťanskou naukou vycházející z učení Krista. Pravoslavná církev je jedna svatá, všeobecná a apoštolská církev.

Byla založena samotným Pánem Ježíšem Kristem, který si vyvolil 12 apoštolů a vyslal je hlásat Evangelium nejprve mezi Izraelem, po svém zmrtvýchvstání pak po všem světě. Podle Jeho zaslíbení 50. den po Velikonocích, o svátku Letnic, sestoupil v Jeruzalémě na 12 apoštolů Duch Svatý a toto datum se považuje za okamžik vlastního založení svaté Církve.

Pravoslavná církev je pravou dědičkou této prvotní církve apoštolů. Je s ní spojena nejen vírou, ale i nepřetržitou osobní kontinuitou, která se projevuje nepřerušenou posloupností biskupů od apoštolů až po současné kněžstvo. Díky své čisté víře i apoštolské posloupnosti uchovává pravoslavná církev stále milost Ducha svatého, která byla na apoštoly vylita o Letnicích.

   Církev se z Jeruzaléma během několika desetiletí rozšířila po celé Římské říši. Protože ale křesťané odmítali slepě sloužit císaři a za svého nejvyššího pána považovali Pána Ježíše Krista, byli krutě pronásledováni po téměř tři staletí. V té době položilo životy za svou víru mnoho mučedníků. Přesto, nebo spíše právě proto, církev neustále rostla a sílila. Proto se právem říká, že církev stojí na krvi mučedníků.

  Roku 313 A. D. římský císař Konstantin vydal Edikt milánský, kterým povolil vyznávání křesťanství ve své říši. Novou víru všestranně podporoval a proto byl, po své smrti prohlášen za svatého. Mimo jiné svolal i první všeobecný sněm (koncil), který se sešel roku 325 v maloasijské Nicei (dnešní Iznik v Turecku). Tento sněm, vycházeje z apoštolské tradice i z učení obsaženého v Písmu, přesně definoval základy pravé víry. Její nejdůležitější částí se stalo vyznání víry, doplněné roku 381 na 2. všeobecném sněmu v Cařihradě (tzv. nicejsko-cařihradské vyznání víry). Pravoslavná církev zachovává apoštolskou posloupnost a její učení bylo formulováno na církevních sněmech, koncilech, mezi nimiž má význačné místo sedm ekumenických koncilů v průběhu 4. až 8. století. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni patriarchové, metropolité nebo arcibiskupové. V pravoslavné teologii vztahu Boha a světa hraje významnou úlohu pojem energie, které jsou odlišné od boží podstaty, avšak zároveň nevytvářejí v Bohu žádné rozdělení. Podle pravoslavné víry byl člověk původně stvořen dokonalý, ale vlastní vůlí se rozhodl pro zlo a neposlušnost vůči Bohu. Pád člověka odsoudil ke smrti; všichni lidé od Adama až po Jana Křtitele přišli po smrti do místa odloučení od Boha (předpeklí). Spása tedy označuje proces záchrany z mučivého odloučení od Boha. Podle pravoslaví, Duch svatý v průběhu dějin postupně odhaluje církvi další a další projevy pravdy, která však byla v plnosti přítomna v Církvi už od svatých apoštolů. Evangelium je plnost pravdy, k níž nelze už nic nového přidat, jen stále hlouběji a nových úkazech ji poznávat.

Pravoslavná církev obhajuje svoji tradici výrokem apoštola Pavla:

Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem. V Písmu svatém Nového zákona je řada dalších dokladů, že vedle psané tradice měl Boží lid i ústně předávanou nepsanou tradici. V době novozákonní vidíme, že bylo období, kdy Církev neměla ani Evangelium zapsáno a celá křesťanská víra a zvěst byla v této době ústní tradicí.

Aby, jste měli povědomí, kolik společenství pravoslavných církví existuje, předkládám vám seznam těchto církví. Toto společenství jde v přímé linii učení Ježíše Krista a jeho apoštolů. Kněží těchto církví se mohou ženit a proto, se často stávají vzorem pro ostatní lidi jako otcové dětí a jejich rodiny vzorem pro ostatní rodiny ve způsobu výchovy a morálních hodnot rodiny.

K zamyšlení stojí to, že Betlémskou kapli a Hrob z mrtvých vstání Krista nespravuje katolická církev, ale společenství pravoslavných církví! I toto je jistá odpověď na otázku, která z církví je blíže původnímu učení Ježíše Krista.

Je nutné připomenout, že tato církev se aktivně podílela v boji proti nacismu a zásadním způsobem podporovala skupinu parašutistů po skončení operace Anthropoid. Poskytla jim úkryt v kryptě pod chrámem. Byli to tito vojáci, hrdinové: Adolf Opálka, Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. Posledním útočištěm této skupiny byl Chrám svatého Cyrila a Metoděje, který je nyní hlavní chrámem Metropolitní rady České pravoslavné eparchie.

 

Společenství pravoslavných církví

 Konstantinopolský ekumenický patriarchát

Řecká pravoslavná církev

Alexandrijský pravoslavný patriarchát

Koptská pravoslavná církev

Antiochijský pravoslavný patriarchát

Syrská pravoslavná církev

Jeruzalémský pravoslavný patriarchát

Chorvatská pravoslavná církev

Makedonská pravoslavná církev

Černohorská pravoslavná církev

Ruská pravoslavná církev

Gruzínská pravoslavná církev

Srbská pravoslavná církev

Rumunská pravoslavná církev

Bulharská pravoslavná církev

Etiopská pravoslavná církev

Kyperská pravoslavná církev

Polská pravoslavná církev

Albánská pravoslavná církev

Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku

Protestanté, luteráni či luteránské církve jsou protestantským křesťanským vyznáním. Protestantismus vznikl během světové reformace 16. století, krize západní církve se však projevovala již na konci středověku řadou reformních hnutí, pro které se někdy užívá termín první reformace. Do níž se zahrnuje i české husitství. Z první reformace dodnes bez přerušení přetrvává hnutí valdenských a Jednota bratrská. Půdu reformaci připravovali i mystici typu Mistra Eckharta a humanisté jako Erasmus Rotterdamský, na jejichž náboženské a intelektuální podněty mohli reformátoři navázat.

Počátek vlastní reformace se klade na 31. října 1517, kdy Martin Luther předložil svých 95 tezí. Luteráni bývají někdy označováni jako evangelíci. Označení protestanté bylo původně politické a vztahovalo se na luteránská knížata a města, která na říšském sněmu ve Špýru roku 1529 protestovala proti zákazu reformace ve Svaté říši římské. Počínaje vestfálským mírem r. 1648 se označení rozšířilo na všechny křesťany vyznávající reformační a podobné nauky. Jiné označení pro protestanty je evangelíci, což odkazuje k jejich důrazu na bibli, evangelium. Protestantismus sice nese inovativní myšlenky v oblasti teologie, organizace církve, procesu bohoslužeb a křesťanských tradic, ale v praxi byly reformy většinou prováděny velmi pozvolna. Reformátoři se setkali s problémem, počáteční nadšení lidí se vytratilo, přijímali inovace především chladně a někdy s nimi i nesouhlasili. Vyvstala tak nutnost plynulé změny, přechod k tomu, co považovali evangelisté za ideální, nakonec trval skoro 100 let.

Na rozdíl od centralizovaného římského katolicismu byly reformované církve od počátku regionálně i věroučně roztříštěné. Luteránství, navazující přímo na Luthera, se prosadilo především v severním Německu a Skandinávii. Radikálnější kalvinismus, založený na syntéze učení Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho, se prosadil zejména na části frankofonního území, anglosaského světa a Nizozemí. Anglikánství vychází z reformačního působení Jindřicha VIII. a jím dosazeného arcibiskupa Thomase Cranmera na Britských ostrovech a je podnes státní církví Anglie.

Církve čerpající primárně z Lutherova odkazu se nazývají luteráni (Augsburské vyznání). Protestanté navazující zejména na odkaz Jana Kalvína se nazývají kalvinisté nebo reformovaní (Helvetské vyznání). K protestantismu se řadí i anglikánská církev a menší evangelikální církve, např. adventisté, baptisté, metodisté, presbyteriáni, puritáni, mennonité, letniční, v českých zemích např. Jednota bratrská nebo Českobratrská církev evangelická.

V evangelické bohoslužbě má ústřední místo kázání. Luterské církve praktikují křest malých dětí, neodmítají však křest ani v pozdějším věku. Večeře Páně se slaví pravidelně. Přítomnost Krista při Večeři Páně luteráni chápou jako přítomnost reálnou. V některých luterských církvích se Večeře Páně mohou účastnit i děti. Nejdynamičtěji rostoucími luterskými církvemi jsou církve v Etiopii, Tanzanii a na Papui-Nové Guineji.

Nyní se pojďme seznámit s člověkem, který svými myšlenkami a postoji způsobil ve své době velký rozruch a hrdě může český národ pozvednout hlavu, protože jeho myšlenky vycházely i z českého husitství. Když jsem byl na hradě Wartburg v Německu, hrdě nám tam průvodce ukazoval místnůstku, kde Luther žil a překládal Nový Zákon. Místnost byla opravdu velmi malá a skromně zařízená. Jako židli a klekátko k modlitbě, používal obratel z velryby.

Životopis

Základy křesťanství | Víra, naděje a láska Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v Eislebenu jako jedno z devíti dětí horníka. Vyrůstal v chudých poměrech, spojených s tvrdou výchovou. Jeho otec se postupně vypracoval na úspěšného podnikatele, což mu umožnilo financovat studia svého nadaného syna.

V letech 1501–1505 Martin Luther studuje na univerzitě v Erfurtu filozofii. Po získání titulu magistra se zapisuje na studia práv, krátce poté se však rozhoduje vstoupit do augustiniánského kláštera v Erfurtu. Ač je vzorný mnich, pobyt v klášteře v něm od začátku vyvolává pochybnosti o možnosti spasení z vlastní moci. V roce 1507 byl vysvěcen na katolického kněze.

O rok později přechází na univerzitu ve Wittenbergu, kde s krátkými přestávkami cestuje ve věci svého řádu do Říma a přednáší filozofii, později i teologii. V roce 1512 se stává doktorem teologie a získává doživotní biblickou profesuru, a od roku 1513 začíná ve Wittenbergu kazatelskou činnost. V tomto období Luther překonává své pochybnosti a při studiu Písma dospívá k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme.

Zkušenosti s rozporem mezi svým svědomím, vycházejícím ze studia Bible a oficiálním učením tehdejší církve a její praxí vedou Luthera ve Wittenbergu 31. října 1517 k uveřejnění 95 tezí, určených pro akademickou diskusi, které zejména kriticky reagovaly na praxi odpustků. Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků pro stavbu svatopetrského chrámu v Římě. Teze, které se bez vědomí Luthera rychle rozšířily, vyvolaly kvůli tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví velký ohlas. Oficiální místa zprvu reagují přes obviňování z kacířství ze strany dominikánů velmi zdrženlivě.

Luther je totiž chráněncem saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého. Místo aby šel do Říma, kam je předvolán, prosadí kurfiřt, aby Luthera vyslechl kardinál Kajetán v Augsburgu. Ten Lutherovi hrozí klatbou. V roce 1519 se Luther účastní disputace s Eckem v Lipsku, ve které popírá neomylnost papeže a koncilů. Řím v roce 1520 oficiálně vydává bulu s hrozbou klatby. Luther vydává reformační spisy, ve kterých své názory dále obhajuje. Když po jejich veřejném pálení reaguje Luther spálením papežské buly, nařídí Lev X. jeho exkomunikaci. Když své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu, vydává císař Karel V. proti Lutherovi tzv. Wormský edikt, kde ho prohlašuje kacířem a zakazuje jeho spisy. Fridrich III. Moudrý nechá Luthera bezprostředně unést do azylu na hrad Wartburg, kde reformátor pobývá v letech 1521–1522. Zde překládá Nový zákon.

Zde předkládám oněch 95 tézí:

  1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.
  2. Těmto slovům nelze rozumět tak, že znamenala pokání svátostné, tj. vyznání (zpověď) a odpuštění udílené kněžími.
  3. Avšak neznamenají pouze vnitřní pokání, neboť není žádné vnitřní pokání bez různého vnějšího umrtvení těla.
  4. A tak trest za hřích trvá tak dlouho, jak dlouho trvá nenávist k sobě (to je skutečné vnitřní pokání), a pokračuje až do našeho vstupu do nebeského království.
  5. Papež nemá v úmyslu odpustit a nemůže odpustit žádné jiné tresty než ty, které udělil ze své vlastní autority nebo na základě kanonického práva.
  6. Papež nemůže odpustit žádnou vinu. Může jen vysvětlovat a ukazovat, že bylo Bohem odpuštěno. Může samozřejmě odpouštět vinu v případech týkajících se jeho posouzení. Pokud by někdo pohrdal odpuštěním v těchto případech, zůstala by vina celá neodpuštěna.
  7. Bůh neodpouští vinu nikomu, kdo se současně ve všech věcech nepokoří před knězem, Jeho zástupcem.
  8. Církevní ustanovení o pokání jsou vložena jen na živé. Nic podle nich nelze ukládat umírajícímu.
  9. Duch svatý v papeži je k nám vlídný, protože vždy dělá ve svých dekretech výjimku v případě smrti a nutnosti.
  10. Z nevědomosti a špatnosti jednají ti kněží, kteří pro umírající ponechávají církevní tresty v očistci.
  11. Názor, že církevní tresty mohou být přeměněny na tresty v očistci, je očividně koukol, který byl zaset, když biskupové spali.
  12. V dřívějších dobách byly církevní tresty udíleny před a ne po rozhřešení k prokázání opravdovosti pokání.
  13. Umírající jsou smrtí osvobozeni od všech trestů, neboť již zemřeli církevním předpisům a dosáhli zproštění z jejich pravomoci.
  14. Nedostatečné zdraví ducha, tj. nedostatek lásky, s sebou nutně přináší strach, který je tím větší, čím menší je láska.
  15. Tento strach a hrůza jsou dostatečné samy o sobě – nemluvě o jiných věcech – aby reprezentovaly trest očistce, protože to je velmi blízko hrůze zoufalství.
  16. Peklo, očistec a nebe lze rozlišit podobně jako zoufalství, téměř zoufalství a jistotu bezpečí.
  17. Zdá se, že u duší v očistci se snižuje hrůza a roste láska.
  18. Zdá se, že nelze dokázat ani rozumem ani Písmem, že duše v očistci nemají možnost získat zásluhy, tj. růst v lásce.
  19. Rovněž se zdá být neprokázané, že duše v očistci, nebo všechny z nich, jsou si jisté vlastní spásou, i když my si jisti jsme.
  20. Pokud tedy papež vyhlašuje „úplné odpuštění trestů“, nemyslí odpuštění všech trestů, ale jen těch, které sám udělil.
  21. Hlasatelé odpustků tedy bloudí, pokud tvrdí, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka ode všech trestů.
  22. Papež tedy neodpouští duším v očistci žádné tresty, které si měly podle církevních ustanovení odpykat v tomto životě.
  23. Bylo-li by úplné odpuštění trestů vůbec možné udělit, pak pouze těm nejdokonalejším lidem, tj. velmi malému počtu.
  24. To nutně znamená, že většina lidí je klamána úplným a vychloubačným slibem odpuštění všech trestů.
  25. Moc, kterou má obecně papež nad očistcem, je stejná jako moc, kterou má biskup nebo kněz ve své diecézi nebo farnosti.
  26. Papež koná správně, pokud vyhlašuje odpuštění duším v očistci, ne však mocí klíčů, kterou ani nemá, ale na způsob přímluvy za ně.
  27. Pouze lidské učení hlásají ti, kteří prohlašují, že když cinkne peníz o dno truhlice, vyletí duše z očistce.
  28. Je jisté, že když cinkne peníz o dno pokladnice, vzroste lakota a žádostivost, ale výsledek přímluvné modlitby církve je jen v rukou Božích.
  29. Kdo ví, zda všechny duše v očistci chtějí být vykoupeny tak, jak známe z vyprávění o svatých Severinovi a Paschalovi.
  30. Nikdo si nemůže být jistý pravostí své lítosti, natož pak odpuštěním všech trestů.
  31. Tak vzácné jako opravdu kající se člověk jsou případy těch, kdo si opravdu kupují odpustky, tj. výjimečně vzácné.
  32. Ti, kteří si jsou jisti vlastní spásou na základě odpustkových listů, budou spolu se svými učiteli navěky zavrženi.
  33. Je nutné mít se na pozoru před těmi, kteří hlásají, že papežské odpustky jsou darem Božím, který lidem umožňuje usmíření s Ním.
  34. Neboť tyto odpustkové listy se týkají výhradně svátostného pokání ustanoveného lidmi.
  35. Ti, kteří hlásají, že lítost není nutná u těch, kteří chtějí vykoupit duši z očistce či získat zpovědní výhodu, kážou nekřesťanskou nauku.
  36. Každý opravdu kající se křesťan má nárok na úplné odpuštění trestů, a to i bez odpustkového listu.
  37. Každý opravdový křesťan, živý i mrtvý, má Bohem daný podíl na všech požehnáních a milosti Krista a církve, a to i bez odpustkového listu.
  38. Nicméně odpuštění a požehnání papeže nemají být v žádném případě přehlížena a v opovržení, protože jsou, jak jsem již řekl, vyhlášením Božího odpuštění.
  39. I pro nejvzdělanější teology je obtížně vychvalovat lidem spousty odpustků a současně kázat potřebu opravdové lítosti.
  40. Skutečná lítost vyhledává a miluje tresty za hříchy, avšak množství odpustků tyto tresty zvolňuje a vede lidi k nenávisti k nim – nebo alespoň vytváří podmínky k tomu, aby je nenáviděli.
  41. O papežských odpustcích je třeba kázat velmi obezřetně, aby lid neměl nesprávně za to, že je správné dávat jim přednost před ostatními dobrými skutky lásky.
  42. Křesťany je třeba učit, že papež v žádném případě nemá v úmyslu přirovnávat kupování odpustků ke skutkům milosti.
  43. Křesťany je třeba učit, že ten, kdo dává chudému nebo půjčuje potřebnému, koná lepší skutek, než je kupování odpustků.
  44. Protože láska roste skutky lásky a člověk se stává lepším, avšak kupováním odpustků se člověk nestává lepším, ale pouze se částečně osvobozuje od trestů.
  45. Křesťany je třeba učit, že když někdo bez povšimnutí mine někoho v nouzi a pak věnuje své peníze na nákup odpuštění, nekupuje si odpustky od papeže, ale rozhořčení od Boha.
  46. Křesťany je třeba učit, že pokud nemají více peněz, než potřebují pro své rodiny, nemají mrhat penězi na odpustky.
  47. Křesťany je třeba učit, že kupování odpustků je otázka svobodné vůle a ne přikázání.
  48. Křesťany je třeba učit, že papež potřebuje mnohem více jejich modlitby než peníze. Udílí-li tedy odpustky, žádá spíše o horlivé modlitby než peníze.
  49. Křesťany je třeba učit, že odpustky jsou užitečné pouze tehdy, když do nich nevkládají svoji důvěru, ale velmi škodlivé, pokud jejich vlivem ztrácejí bázeň z Boha.
  50. Křesťany je třeba učit, že kdyby papež věděl o vyděračství kazatelů odpustků, radši by připustil, aby se bazilika sv. Petra rozpadla v prach, než aby byla vybudována z kůže, masa a kostí jeho ovcí.
  51. Křesťany je třeba učit, že by bylo papežovo přání a povinnost prodat baziliku sv. Petra, aby dal peníze těm, ze kterých je pouliční prodavači odpustků vymámili.
  52. Je marné stavět svoji spásu na odpustcích, i kdyby jejich prodejci ba i papež sám ručili svou duší.
  53. Existují nepřátelé Boha a papeže, kteří v některých kostelech zakazují kázat slovo Boží, aby se v jiných mohlo kázat o odpustcích.
  54. Je páchána křivda Božímu slovu, pokud je v kázání stejná nebo dokonce větší část než jemu věnována odpustkům.
  55. Je jistě záměrem papeže, že pokud jsou odpustky, které jsou nedůležitou věcí, oslavovány jedním zvonem, procesím či mší, pak by Evangelium, které je jistě největší věcí, bylo kázáno stovkami zvonů, stovkami procesí a stovkami mší.
  56. „Poklady církve“, ze kterých papež uděluje odpustky, nejsou mezi lidmi dostatečně známé ani vysvětlené.
  57. To, že odpustky nejsou pokladem časným, je zřejmé, neboť mnoho jejich prodejců je dále nedistribuuje, ale shromažďuje je.
  58. „Poklady církve“, ze kterých papež odpustky udílí, nejsou ani zásluhy Krista a ani zásluhy svatých, protože ty stále i bez papeže působí vnitřnímu člověku milost a člověku vnějšímu kříž, smrt a peklo.
  59. Svatý Vavřinec říkal, že pokladem církve jsou její chudí, ale mluvil v souladu s tím, jak bylo Slovo používáno v jeho době.
  60. Bez unáhlení říkáme, že klíče církve, dané díky zásluhám Krista, jsou tím pokladem.
  61. Protože je jasné, že papežova moc je sama o sobě dostatečná k odpuštění v jemu vyhrazených případech.
  62. Skutečným pokladem církve je nejsvětější Evangelium slávy a milosti Boží.
  63. Avšak tento poklad je přirozeně nejodpornější, protože první dělá posledními.
  64. Poklad odpustků je na druhou stranu maximálně přijatelný, protože poslední dělá prvními.
  65. Takže poklady evangelia jsou sítě, do kterých se dříve lovili vlastníci bohatství.
  66. Poklady odpustků jsou sítě, do kterých se nyní loví bohatství vlastníků.
  67. Odpustky, které jejich kazatelé označují za největší milost, jsou jí opravdu, dokud přinášejí zisk.
  68. Ve skutečnosti jsou však nejmenší milostí, jsou-li porovnány s milostí Boží a zbožností kříže.
  69. Biskupové a kněží jsou povinni přijímat s veškerou úctou prodejce papežských odpustků.
  70. Ale jsou ještě více povinni napínat uši a oči, aby tito muži nekázali své vlastní sny místo toho, čím byli pověřeni papežem.
  71. Nechť je proklet ten, kdo mluví proti pravdě o papežských odpustcích.
  72. Nechť je ale požehnán ten, kdo chrání před chtivostí a zvůlí prodavačů odpustků.
  73. Stejně jako papež spravedlivě hřímá proti každému, kdo škodí prodeji odpustků.
  74. Mnohem více bude hřímat proti každému, kdo používá odpustky jako záminku, aby uškodil svaté lásce a pravdě.
  75. Domnívat se, že odpustky jsou natolik mocné, že by přinesly odpuštění i tomu, kdo by spáchal nemožné a poskvrnil matku Boží, je bláznovství.
  76. My naopak říkáme, že papežské odpustky nejsou s to odstranit vinu ani za lehké hříchy.
  77. Říkat, že i kdyby sám svatý Petr byl dnes papežem, nemohl by udělit větší milosti, je rouhání proti svatému Petru i papeži.
  78. My naopak říkáme, že dnešní i jakýkoli jiný papež má k dispozici mnohem větší milosti: Evangelium, duchovní síly, dar uzdravování atd., jak je psáno.
  79. Říkat, že kříž ozdobený papežským erbem, který je používán prodejci odpustků, je co do hodnoty stejný jako Kristův kříž, je rouhání.
  80. Biskupové, kněží a teologové, kteří dovolí, aby se taková věc šířila mezi lidmi, budou se z toho muset zodpovídat.
  81. Takové nespoutané kázání odpuštění dělá i pro učené muže obtížným uchránit posvátnou úctu, která náleží papeži, před pošpiněním a oprávněnými dotazy laiků.
  82. Jako je: „Proč papež nevyprázdní pro svatou lásku a zoufalou potřebu duší očistec, když osvobozuje nekonečné množství duší kvůli mizerným penězům, za které staví kostel?“ První důvod by byl nanejvýš spravedlivý, druhý je pak nanejvýš banální.
  83. A dále: „Proč se mají konat pohřební mše a mše při výročí úmrtí kvůli mrtvým a proč neuvolní peníze uložené na tento účel, pokud je to špatné modlit se za vykoupené?“
  84. Nebo: „A co je to za nový pohled na zbožnost Boha a papeže, že za peníze umožní bezbožným a svým nepřátelům vykoupit z očistce zbožné duše a přátele Boží a neosvobodí radši tyto zbožné a milované na základě čisté lásky?“
  85. Nebo: „Proč jsou již dávno anulované, dávno mrtvé a nepoužívané předpisy o kajícnosti nyní uspokojovány odpustky, jako by nadále byly živé a v platnosti?“
  86. Nebo: „Proč papež, který je dnes bohatší než nejbohatší z rodiny Crassů, nefinancuje výstavbu baziliky sv. Petra sám místo toho, aby používal peníze nejchudších věřících?“
  87. Nebo: „Co papež uděluje těm, kteří mají díky své dokonalé lítosti právo na úplné odpuštění a požehnání?“
  88. Nebo: „O kolik větší požehnání by přišlo do církve, kdyby papež dělal stokrát denně to, co dělá jen jednou, a uděloval odpuštění všem věřícím?“
  89. „Vzhledem k tomu, že papež svými odpustky sleduje spásu věřících spíš než peníze, proč zrušil platnost již udělených odpustků a odpuštění, když měly stejný efekt?“
  90. Potlačit tyto velmi trefné otázky laiků silou místo vysvětlování znamená vystavit církev i papeže výsměchu jejich nepřátel a udělat křesťany nešťastnými.
  91. Kdyby byly odpustky hlásány v souladu s duchem a vůlí papeže, bylo by snadné všechny uvedené námitky snadno vyvrátit, nebo by vůbec neexistovaly.
  92. Pryč tedy se všemi těmi proroky, kteří lidu Krista říkají „mír, mír“ a přitom žádný mír není!
  93. Ať jsou požehnáni všichni ti proroci, kteří lidu Krista říkají „kříž, kříž“ a přitom žádný kříž není!
  94. Křesťané mají být povzbuzováni, aby následovali Krista, svoji hlavu, skrze tresty, smrt a peklo.
  95. A tak vcházeli do nebe prostřednictvím mnoha trápení a nespoléhali na falešný mír.

Luther zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o reformu stávající církve na základě těchto principů:

  • Sola scriptura: Autorita Písma je vyšší než autorita církve.
  • Sola fide: Člověka ospravedlňuje jeho víra, nikoliv dobré skutky.
  • Sola gratia: Boží milost je dar, není možné si ji nijak zasloužit nebo koupit.

 —

www.lecitel.com

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít