Objevte tajemství starodávných nauk a přístupů k harmonii duše, mysli a těla. Mystika je víc než jen magie nebo okultismus. Je to cesta na pomezí spirituality, filozofie a psychické zkušenosti. Jakmile jednou vkročíte na tuto stezku, můžete objevit nejen tajemství světa okolo vás, ale také pochopit hloubky vlastního nitra.
Mystika
Při vyslovení tohoto slova, si každý představí mága nebo čarodějnici, jak vyrábí lektvary a používají magické rituály. Většina lidí si hned řekne, zda je to čarodějnice používající černou magii nebo mág, který dokáže pomocí magických rituálů uškodit nebo pomoci člověku, nehledě na čas a prostor.
V Česku se zejména po roce 2000 vyrojilo léčitelů, vykladačů karet a tarotu, mystiků a čarodějů tolik, že jsme světovou velmocí v těchto okultních oborech. Opravdu jsem netušil, že jsme jejich líhní. Při náhodných setkáních s některými z nich, na různých workshopech zaměřených na vše tajemné a nevysvětlitelné, jsem je potkal jako divák a byl jsem nemile překvapen a nestačil jsem se divit, co je vše možné i nemožné.
Definovat co je to mystika je velice složité, ale pokusím se o to. Dá se říci, že mystika je označení pro duchovní zkušenosti a pro různé cesty, jak takovou duchovní zkušenost získat.
Mohu vám poskytnout tyto rady:
- Je dobré mít učitele, který vás povede stezkou poznání.
- Naučí vás základům mystického poznání, které jste si vybrali.
- Vysvětlí úskalí, které vás zcela určitě potká.
- Naučí vás správně dýchat.
- Vede vás jako rodič, který své dítě učí chodit.
- Učitel vám předává své znalosti, které má.
- Ctěte historické poznání mystické školy.
Mystika se dělí na několik základních typů a také směrů. Je proto velice důležité pochopit jakou cestou se chceme dát:
- mystika vlastní osoby, Já (Védy);
- mystika prázdnoty (nirvána);
- mystika obrazů a obraznosti (rané a východní křesťanství);
- mystika osobní lásky (středověké a novověké křesťanství, súfismus);
- eschatologickou mystika posledních věci (židovství);
- mystika přírody a Vesmíru
Slovem mystika se označuje
v užším slova smyslu náboženská praxe, která se odpoutává od smyslového vnímání a všech rušivých představ a směřuje ke zkušenosti setkání, sjednocení nebo dokonce splynutí s Bohem nebo božským;
v širším smyslu i jiné cesty k vnitřní duchovní zkušenosti, směřující k osobním zkušenostem hloubky a transcendence;
v moderní době nejrůznější způsoby vytržení nebo vybočení z účelové každodennosti, k prožitkům zklidnění, hloubky, celistvosti a podobně;
často pejorativně (mysticismus) – zastírání nevědomosti nebo zatemňování skutečnosti předstíraným tajemstvím.
Charakteristika mystiky
Jevy a zkušenosti, které označujeme jako mystické, jsou natolik rozmanité, že mystiku nelze definovat. Podle G. Sholema „neexistuje nějaká mystika vůbec, ale jen různé mystiky – židovská, křesťanská, hinduistická, buddhistická nebo islámská“, každá z nich je utvářena svým vlastním kulturním okruhem a prostředím.
Vztah mezi mystikou a náboženstvím, jakkoli úzký, není ovšem nijak jednoduchý. Na počátku velkých náboženských hnutí stojí osobní zkušenosti, které lze označit jako mystické. Působení velkých náboženských zakladatelů, Mojžíše, Gautáma Buddhy,Ježíše z Nazaretu nebo Mohameda, začíná obdobím příprav, kdy odcházejí do samoty a na poušť, kdy se postí a přijímají zjevení, které potom hlásají a šíří.
Podobné zkušenosti zmiňuje ale také například Martin Luther, René Descartes nebo Blaise Pascal. Jakmile se z nich však vyvine určité náboženské hnutí, které se nutně upevňuje také v institucích, jsou další osobní zkušenosti tohoto druhu v jistém napětí s učením a zákony těchto hnutí. Mohou být zdrojem obnovy a reformy, ale mohou být také odmítnuty a jejich hlasatelé pronásledováni.
Řecké slovo mystikos (plurál ta mystika) původně označuje všechno, co souvisí s tajným kultem a zasvěcením (mystérion – tajný kult pouze pro zasvěcené, mystés – zasvěcenec a myeó – uvádět do tajemství, zasvěcovat), a odvozuje se od slovesa myó, zavírat oči a ústa. Naznačuje tedy jak uzavřenost mystického společenství, tak pasivitu mlčícího účastníka a vyloučení všech vnějších rušivých vlivů. Myó ve významu zavřených očí se vyskytuje už u Homéra, mystéria v uvedeném významu poprvé a to kriticky u Hérakleita (zl. 14). Mystérion později znamená i tajemství vůbec.
V archaických společnostech se účastníci slavností dostávali do „vytržení“ z běžné zkušenosti pomocí postů, tance, zpěvu, sexuality, případně i psychotropními látkami. Souběžně s objevem „vnitřního světa“ a s individualizací člověka v tzv. osové dobězačíná člověk cítit svoji osamělost, cizotu vůči vnějšímu světu a touží po způsobech, jak je překonat.
V této situaci vzniká ve velkých civilizacích Indie, Číny a Řecka mystika v pravém slova smyslu, individuální mystický zážitek bez nápadných vnějších projevů, podporovaný tichem, naprostým soustředěním a nanejvýš monotónní recitací a opakováním modliteb (jako indické mantry nebo modlitba Růžence). V řecké mystice se rozlišují tři kroky na mystické cestě: očištění (katharsis), osvícení (ellampsis neboepopteia) a sjednocení (henósis).
Platón popisuje „oheň poznání a rozumu“, který „při nejvyšším úsilí, jakého je lidská síla schopna“ nakonec „vyšlehne“; je tedy sice nesdělitelný, nicméně má povahu poznání a jasu. Na to navázala orfická mystika „vysvobození“ a novoplatónská spekulativní mystika (Plótinos, Proklos), která silně ovlivnila starší mystiku křesťanskou. Mystické zkušenosti tedy mohou sahat od setkání s absolutnem neosobním (taoismus, buddhismus, pantheismus) až po sjednocení svrchovaně osobní lásky (Bhagavadgíta, Píseň písní, křesťanská mystika, súfismus).
—