Ludvík Svoboda

Chtěl bych vám všem přiblížit život člověka, který se v novodobých poválečných dějinách významným způsobem zasloužil o Československý stát. Jde o člověka pevných morálních zásad, který za naši vlast bojoval proti nacizmu a po roce 1948 hájil zájmy čelních představitelů, kteří byli vystaveni komunistickým represím. Za tuto odvahu byl později komunisty ponižován a perzekuován. V šedesátých letech se stal prezidentem Československé republiky, jakého tato země od dob Masaryka neměla. Tak pojďme společně nahlédnout do života člověka, který je pro mě vzorem statečnosti, čestnosti, rozhodnosti a vysokých morálních kvalit.

 

 

 

 

PREZIDENT  A   ARMÁDNÍ  GENERÁL

LUDVÍK  SVOBODA

 

 

Velel 1. československému armádnímu sboru

Bitvy/války         bitva u Bachmače, bitva u Zborova, invaze do Polska, bitva u Sokolova, bitva o Kyjev, Karpatsko-dukelská operace, boje o Liptovský Mikuláš, Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Vyznamenání: 

Zlatá hvězda Hrdiny Československé socialistické republiky

Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu

Leninova cena míru (SSSR)

Řád Sokola s meči (Československo) Řád Bílého lva „Za vítězství“ Hvězda 1. třídy (1945)

Řád Bílého lva, Hrdina Sovětského svazu

Ludvík Svoboda (25. listopadu 1895 Hroznatín), byl československý generál a politik. Během druhé světové války vedl 1. československý armádní sbor na východní frontě. Poválečný ministr národní obrany 1945 až 1950. V letech 1968 až 1975 byl prezident Československé socialistické republiky.

Narodil se v Hroznatíně, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na Českomoravské vysočině. Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok, podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého. Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do rakousko-uherské armády. Ludvík jako domobranec k pěšímu pluku č. 81. Starší sestra Marie byla již vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti druhého manžela na statku hospodařit sama.

V roce 1915 byl Ludvík poslán na ruskou frontu. Kde ještě téhož roku přešel u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik.

Československé legie:

  1. srpna 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu. V legiích byl jmenován poručíkem 6. února 1919, kapitánem 16. srpna 1919 s platností od 1. května 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. prosince 1917. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil s 3. plukem Jana Žižky z Trocnova do jeho posádky v Kroměříži.

Po návratu z války okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku, protože starší bratr Josef, zemřel. V civilním prostředí nezůstal dlouho. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Nastoupil u svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. Zde se také v roce 1923 oženil.

V roce 1923 v hodnosti štábního kapitána nastoupil službu na Podkarpatské Rusi u 36. pluku. Naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské Univerzitě Komenského. Vzhledem k nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl pověřen její výukou na Vojenské akademii v Hranicích v letech 1931–1934. V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a převelen ke svému 3. pluku Jana Žižky v Kroměříži. Prošel řadou velitelských funkcí, byl velitelem náhradního praporu, instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu byl v roce 1937 pověřen přípravou mobilizace. V roce 1938 odešel s mobilizovaným praporem do pohraničí – Kounice u Brna. 15. března 1939 musel předat kasárna v Kroměříži rakouskému plukovníkovi z nacistické německé armády, která okupovala Kroměříž.

Druhá světová válka:

Po rozbití Československa nacistickým Německem a okupací Čech a Moravy se zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska. Polský prezident povolil čs. vojenskou jednotku označenou „Legion český a slovenský“ až třetí den po napadení Polska Německem, takže mohl jen málo zasáhnout do bojů.

Po porážce Polska v září 1939 převedl L. Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu do SSSR. Únik skupiny do Rumunska byl vyloučen, hrozilo, že by ji Rumuni předali Němcům.

V SSSR se skupina ihned přejmenovala na „Východní skupinu čs. armády“. Skupina přešla beze zbraní a v civilu jako vojenský útvar se souhlasem čs. vyslance v Polsku Juraje Slávika, a po dojednání se sovětskými diplomatickými orgány na území Polska. Aby se jako civilní emigranti nerozptýlili po Sovětském svazu, který měl v té době s Německem dohodu, byli vojáci od veřejnosti izolováni v internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády. Tyto internační tábory nebyly ani zajatecké, ani pracovní, ani gulagy.

Na území SSSR nebylo čs. diplomatické zastoupení a pplk. Ludvík Svoboda vedl po dva roky diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny byla přepravena do zemí, kde se bojovalo proti Německu (do Francie, po jejím pádu do Anglie a později na Střední východ). Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12 transportů, tj. 662 mužů, 12 žen a 6 dětí.

V té době čs. politické vedení v emigraci v čele s prezidentem Benešem nebylo československými předmnichovskými spojenci – Británií a Francií – uznáváno, ještě neprohlásili mnichovskou dohodu a protektorátní hranice za neplatné.

Českoslovenští letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem sloužit ve francouzské cizinecké legii, jejich hodnosti jim byly sníženy nebo neuznány!!!!!!!!!!

Měsíc po napadení SSSR Německem byla československými politickými představiteli 18. července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na podmínkách pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb. Spolupracoval například s plukovníkem(pozdějigenerálem) Heliodorem Píkou. Kvůli tomu několikrát opustil SSSR a odjel do Istanbulu.

V Moskvě byla již na jaře 1941 ustanovena tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem pplk. Ludvík Svoboda.

Na přelomu května a června 1941 Ludvík Svoboda a zpravodajský důstojník Hieke-Stoj kontaktovali L. Krna, zástupce vyslance Slovenského státu v Moskvě. Hieke-Stoj přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvislosti s touto akcí byl Svoboda zadržen sovětskou kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem Sovětského svazu a ze špionáže. Nedorozumění se vysvětlilo a Svoboda byl obvinění zproštěn. Ve Svobodově deníku se k této záležitosti vztahuje zápis, který objasňuje důvod jeho zadržení a obvinění ze špionáže. Vedoucí mise plk. Píka opomenul oznámit kontakty jeho a dalších členů mise s diplomatem dr. Krnem ze Slovenska. Tímto opomenutím „… přivedl misi, zejména sebe a mě, do velmi nepříjemné situace a tím jeho i moje postavení v SSSR se značně zhoršilo a důvěra byla otřesena. Mám za to, že toto bylo důvodem, že byl od nás požadován šifrovací klíč a byla zostřena kontrola nad radioprovozem.“

Činnost L. Svobody po celé další období války byla spojena s organizací čs. vojska v SSSR a jeho velením. Pplk. Svoboda spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků, které během internace připravoval, zorganizoval z dobrovolníků – československých občanů, kteří se přihlásili ze všech konců SSSR, samostatný polní prapor, který však organizačně mohl být zařazen do struktury sovětského vojska. Do jednotky vstoupili Češi, Slováci i Rusíni z Podkarpatské Rusi, Židé, krajané žijící na území SSSR, ale i němečtí a maďarští antifašisté – čsl. občané. L. Svoboda přijal do armády ženy, i když to bylo proti řádu čs. armády. Příchodem dalších dobrovolníků, zejména Rusínů, kteří přišli z gulagů a Slováků, kteří přešli do zajetí, se prapor postupně rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a posléze na armádní sbor – největší československou vojenskou jednotku v zahraničí. Československé vojsko v SSSR působilo na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska. Před odchodem na frontu – 30. ledna 1943 – byl Ludvík Svoboda povýšen na plukovníka. Plk. Svoboda velel praporu, který se vyznamenal u Sokolova (v boji proti odvetné operaci německé armády za Stalingrad a Charkov). Velel brigádě, která sehrála významnou úlohu při osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva a při bojích o západní Ukrajinu. V prosinci 1943 po osvobození Kyjeva byl jmenován brigádním generálem. Brigáda pod jeho velením osvobozovala města Rudu, Bílou Cerkev a řadu dalších. U Žaškova se brigáda zúčastnila Korsuň – ševčenkovské operace.

Dne 18. května 1944 byl jmenován velitelem 1. čs. armádního sboru v SSSR brigádní generál Jan Kratochvíl. Pod jeho velením byl sbor nasazen v Karpatsko-dukelské operaci. „Dňa 10. 9. 1944 velenie nad 1. čs. zborom prevzal od brigadneho generala Kratochvíla Jana brigádny generál Svoboda Ludvík (na základe rozkazu veliteľa 1. ukrajinskeho frontu maršála ZSSR Koneva). Zmena veliteľa súvisela s neúspešným začatím operácie dňa 9. 10. 1944.“ J. Bystrický cituje hodnocení čs. Ministerstva národní obrany v Londýně, které uznalo důvody Koněvova rozhodnutí!

Sbor byl organizován na základě příchodu dalších dobrovolníků, zejména Volyňských Čechů. Sbor se vyznamenal v Karpatsko-dukelské operaci – největší horské operaci druhé světové války, a největší operaci čs. armády v její historii.

Dělostřelci armádního sboru se zúčastnili mohutné dělostřelecké přípravy v Jaselské operaci, směřující k osvobození Krakova a východního Polska. Armádní sbor osvobozoval Slovensko a východní Moravu.

Po mobilizaci Slováků a zapojením místních partyzánů vzrostl počet vojáků zhruba na 50 tisíc. 3. dubna 1945 velení nad sborem převzal generál Karel Klapálek. Ostravsko-opavské operace se zúčastnila čs. tanková brigáda spolu se smíšenou leteckou divizí. V lednu 1945, po vstupu sboru na slovenské území, na přímou žádost gen. L. Z. Mechlise, člena vojenské rady 4. ukrajinského frontu, který koordinoval činnost zpravodajské služby frontu, L. Svoboda zřídil při armádním sboru vojenské obranné zpravodajství (OBZ). Generál Svoboda původně chtěl vedením OBZ pověřit mjr. Františka Sedláčka. Gen. Mechlis neakceptoval požadavek generála Svobody a jmenoval npor. B. Reicina.

 

Dne 4. dubna 1945 jmenoval prezident Beneš tzv. košickou vládu. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník ministrem národní obrany.

Velením armádního sboru pověřil generála Klapálka, který spolu s dalšími několika generály a řadou mladších důstojníků přišli na vyžádání z Anglie. Tito důstojníci posílili velitelský sbor jednotky. Někteří přišli již k brigádě před Kyjevem, někteří až ke sboru a zúčastnili se osvobození Slovenska a východní Moravy.

Na divizního generála byl Ludvík Svoboda povýšen 10. května 1945. Armádním generálem se stal 1. srpna 1945.

Manželka generála Svobody Irena Svobodová spolupracovala po odchodu manžela do emigrace s Obranou národa a pomohla, mimo jiné, několika skupinám důstojníků a poddůstojníků odejít za hranice. Na podzim roku 1941 poskytla ve svém domě v Kroměříži azyl skupině čs. parašutistů s vysílačkou. Výsadek S1/R byl vyslán čs. vojenskou misí ze SSSR. Irena Svobodová i její rodina spolupracovala s parašutisty do té doby, než gestapo přišlo na jejich stopu a celou skupinu v listopadu 1941 zatklo. Při bojích na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl, že jeho syn Miroslav byl ve svých necelých 18 letech zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Tam byli popraveni i oba bratři Ireny Svobodové Jaroslav a Eduard a synovec Jan Doležal. V koncentračním táboře Ravensbrück byla zavražděna Anežka Stratilová, maminka Ireny Svobodové. Irena Svobodová s dcerou Zoe unikly zatčení a od listopadu 1941 do května 1945 se skrývaly u statečných a obětavých lidí na Moravě (mimo jiné s jejich ukrýváním pomáhal katolický kněz Jan Dokulil, působící v Uhřínově – švagr katolického básníka a spisovatele Jana Zahradníčka), z toho v letech 1943–1945 v obci Džbánice Dalších 15 členů z obou rodin manželů Svobodových bylo tři roky vězněno v internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě.

  1. Svoboda byl ministrem národní obrany od svého jmenování členem košické vlády 4. dubna 1945 do odvolání 25. dubna 1950.

Funkci převzal po Janu Masarykovi. Armáda se budovala podle Košického vládního programu ze všech složek protinacistického domácího i zahraničního odboje. Již v ustanoveních Košického vládního programu se promítala skutečnost, že velmoci přisoudily Československu místo v sovětské sféře vlivu. Armáda měla být budována podle vzoru a zkušeností sovětské armády. Budování armády bylo poznamenáno bojem o získání politické převahy ve společnosti, který vyústil v únoru 1948 v ustanovení nedílné vlády komunistické strany a nastoupení budování sovětského modelu socialismu. Do armády vstoupila, na rozdíl od předválečné apolitické armády, stranická politika. Důstojníci i vojáci mohli být členy politických stran a zúčastnit se stranického života. Velitelská místa se začala obsazovat nejen podle odbornosti, ale i podle stranické příslušnosti. Politický (stranický) profil armády postupně kopíroval politickou situaci ve společnosti.

Nebyla výzbroj ani výstroj, využívalo se ukořistěného německého materiálu. Armáda se podílela na obnově národního hospodářství. Likvidovala skupiny banderovců přicházející z Ukrajiny přes Polsko, které terorizovaly obyvatelstvo na Slovensku.

Ve volbách 1946 KSČ spolu se sociálními demokraty výrazně vyhráli.  V této době generál Svoboda ztrácel důvěru jak KSČ, tak SSSR. Počátkem roku 1948 se rostoucí politické napětí vyvinulo v otevřenou krizi. Dne 20. února 1948 dvanáct nekomunistických ministrů, členů národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany, podalo demisi, kterou prezident Beneš přijal. Tito ministři spoléhali, že prezident ji nepřijme a že je podpoří vojenské jednotky s nimi sympatizujících velitelů. Do ulic vyšly desetitisíce ozbrojených pracujících podpořených Lidovými milicemi, nelegálními polovojenskými jednotkami, založenými 23. února 1948 jako ozbrojená stráž průmyslových podniků, ovládanými ministerstvem vnitra. Armáda zůstala neutrální v souladu se stanoviskem prezidenta i ministra zahraničí Jana Masaryka. K vystoupení armády by „muselo dát povel armádní velení, konkrétně ministr L. Svoboda a prezident Beneš. … Oba zastávali princip nevměšování armády do vnitropolitických sporů!!!!! K protikomunistickému odporu se tak mohly odhodlat – ať již izolovaně nebo v koordinaci – jen jednotlivé útvary z vlastní iniciativy důstojníků. Armádní velení by pak muselo reagovat na neplnění jeho rozkazu o neplnění neutrality. A konečně je tu ještě jeden, byť hypotetický otazník, jak by odpovědělo komunistické vedení a K. Gottwald jako předseda vlády na Stalinovo doporučení použít pomoci sovětské armády“. Demokratické strany vyklidily pozice a komunistická strana se přestala dělit o moc s ostatními stranami. Parlamentní demokracie byla nahrazena „vedoucí úlohou strany“. Slibovaná specifická československá cesta socialismu se měnila v kopii sovětského modelu v ekonomice i politice.

Po roce 1948 L. Svoboda dále prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. V armádě byli zkušení velitelé ze zahraničního i domácího odboje a legionáři. Boj o armádu gradoval a armáda prošla radikální kádrovou „očistou“.

Jaroslav Procházka, náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, v dopise K. Gottwaldovi již v říjnu 1947 obviňuje generála Svobodu z „politické nespolehlivosti, kolísání a žádá ho, aby neprodleně učinil nápravu“. Hned po únoru byla zatčena řada důstojníků, mezi nimi Jindřich Macháček, plk. Karel Střelka, ing. arch. Jan Jeník, kteří byli vyšetřováni kvůli L. Svobodovi. 

Nad „očistou“ armády dohlížel Armádní poradní sbor (APS), jehož členem byl za Ústřední akční výbor Národní fronty Rudolf Slánský, a z armády generálové Svoboda, Klapálek, Boček, Procházka, Hasal, Drgáč a plk. B. Reicin. „„Návrhy na propouštění vypracovávaly orgány OBZ vyšších vojenských velitelství. … Konečné návrhy posuzoval plk. Bedřich Reicin a osobně je předkládal na jednáních APS. … Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporu s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Klapálkem, Bočkem a Drgáčem. K tomu (Reicin) uvádí: ’Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgáč’.“

Ke dni 15. února 1948 bylo celkem propuštěno z armády 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366 vojáků. „Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem.“

V průběhu ’očisty’ na jaře a v létě 1948 dochází k podstatným změnám také na nejvyšších místech v armádě. Na podzim 1948 Slánský prosadil vytvoření funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a zřízení kádrového odboru MNO. Slánský zároveň navrhl gen. Svobodovi, aby tuto funkci vykonával plk. Bedřich Reicin. S tím Svoboda nesouhlasil. „Vznesl jsem námitky proti Reicinovi a žádal, aby mi strana dala na tuto funkci někoho jiného, že Reicin je zapracován v obranném zpravodajství, aby mu toto bylo ponecháno. Znal jsem ho a Slánského jsem upozornil, že nemá dobrý poměr k lidem, že lidé se ho bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk. Slánský mi to vymlouval, že Reicina zná, že se mýlím, že takový není, ale že o tom bude ještě uvažovat a že to sdělí ve straně. Asi za dva dny přišel Slánský a sdělil mi, že Reicin bude mým náměstkem, abych neměl obav, že bude vše v pořádku.“ Reicin byl ustaven do funkce náměstka ministra NO pro věci osobní dne 15. listopadu 1948. Reicin, s vědomím a podporou Gottwalda a Slánského, tak ve svých rukou soustředil obrovskou, fakticky ničím a nikým nekontrolovatelnou moc. V době působení Reicina na funkci náměstka o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Bedřich Reicin, Rudolf Slánský, Jaroslav Procházka a Karel Šváb.

Gen. Ludvík Svoboda přesto, že zastával funkci ministra národní obrany, musel akceptovat jejich návrhy. „V případech, kdy Ludvík Svoboda vznášel námitky vůči některým návrhům Reicina, odpovídal Reicin, že strana o tom ví, případně, že návrhy již projednal s prezidentem republiky. Ve výjimečných případech telefonoval Svoboda Gottwaldovi, který mu vždy potvrdil, že je o návrhu informován a že s ním souhlasí.“

Reicin, který tvrdě prosazoval sovětský způsob řízení armády po svém zatčení při výpovědi označil L. Svobodu za „hlavní brzdu“ tzv. očisty armády. Stejně tak hodnotil Reicin vztah Svobody k dalším opatřením, které prosazovalo vedení KSČ v armádě na doporučení sovětských činitelů. Otevřeně vyjádřil Svoboda pochybnosti v případě zavedení útvarových organizací KSČ do armády. „Svoboda byl velmi znepokojen, když se v armádě začaly ustanovovat první útvarové organizace KSČ. V rozhovoru s námi vyslovoval neustálé obavy, že to bude znamenat úpadek kázně a konec principu vojenské podřízenosti. Každý příklad, kdy se takové zjevy skutečně projevily, neopomenul zaznamenat kritickými připomínkami,“ uvádí Reicin.

Odvolání z funkce ministra národní obrany

Nedůvěra KSČ se obrátila i proti Svobodovi!!!!! Nepomohlo ani to, že vstoupil v říjnu 1948 do KSČ. Během krátké doby se Reicinovi – s podporou K. Gottwalda (předsedy vlády) a R. Slánského (generální tajemník KSČ) podařilo vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu i jednotlivých útvarů. Do Moskvy šla udání o Svobodově nedůvěryhodnosti. Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě „… obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně … Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“

Dne 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Dne 8. září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut „důchod z milosti“, který Svoboda odmítl. Dne 22. listopadu 1952 byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval B. Reicin. Dva dny před Svobodou, 20. listopadu, byl zatčen i generál Klapálek. Díky intervenci z Moskvy byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952. Do řádného důchodu byl dán začátkem roku 1953.

Jeho zatčení využilo okresní vedení KSČ, aby vysídlilo jeho nevlastního bratra s rodinou i s jeho maminkou z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce. JZD, které pomáhal založit a rozvíjet v rodné obci Hroznatín hodnotilo okresní vedení KSČ jako kulacké. Vysídleni byli i další čtyři sedláci – zakládající členové družstva. Všichni se vrátili domů po třech letech.

Svoboda po propuštění z vazby intenzivně pomáhal družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD. Některé zdroje uvádí, že zde byl zaměstnán ve funkci účetního. Dle jiných zdrojů v JZD zaměstnán nebyl a nepobíral plat ani důchod.

Rehabilitace

Úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953, odhalení Berii a 20. sjezd KSSS předznamenaly konec politiky padesátých let. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954 díky Chruščovovi. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda, velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955–1958.

Věnoval se intervencím ve prospěch rehabilitací neprávem perzekvovaných vojáků (generálů K. Klapálka, B. Bočka a jeho syna Zdeňka, F. Nosála, Z. Nováka, Š. Drgáče, V. Drnka, R. Bulandra, A. Ressla, plk. J. Knopa, pplk. Bohumila Pelikána, plk. Ing. A. Holba, plk. F. Hieke-Stoje, revize rozsudku pplk. F. Skokana, studenta J. Procházky z Kroměříže) Absolvoval mnoho projevů a přednášek v českých zemích i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky o druhé světové válce. Byl ochráncem zájmů poddukelského kraje, který dlouho nesl mimořádné důsledky války. Zastával mírové řešení mezinárodních konfliktů a účastnil se mezinárodního mírového hnutí. V letech 1954 až 1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění.

Prezidentské období

Dne 30. března 1968 během Pražského jara byl Ludvík Svoboda, po abdikaci Antonína Novotného, na návrh Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků, zvolen prezidentem. Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne aklamací. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i E. Beneše, tak i na Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Památník osvobození na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům 1. světové války i bojovníkům druhé světové války. Dne 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reformy. Ludvík Svoboda byl poslancem parlamentu až do zvolení prezidentem a v letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva ÚV KSČ.

Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda svou autoritou prezidenta podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k demokratizaci v politice i ekonomice a za odstranění deformací socialismu!!!! Činil tak na četných veřejných vystoupeních a setkáních v závodech a v družstvech. Zasazoval se o rehabilitace neprávem odsouzených v padesátých letech, zejména odbojářů. Navázal tak na své úsilí z druhé poloviny 50. let, kdy se po smrti Stalina a Gottwalda sice s rehabilitacemi začalo, ale velmi liknavě. Měl bohaté kontakty s veřejností. První návštěva prezidenta Svobody vedla na Slovensko a během krátké doby navštívil všechny kraje.

President neměl přímý vliv ani na zahraniční politiku státu. Tak jako vnitřní politika, tak i zahraniční politika byla zcela v režii KSČ. Polednový politický vývoj v Československu vyvolával nedůvěru v zemích Varšavské smlouvy. Po dohodě došlo 28–29. července k jednání mezi sovětskou a československou delegací v Čierné při Čopu. Této dvoustranné schůzky se zúčastnil i prezident, nebyl však vedoucím delegace. Podle premiéra SSSR Kosygina generál Svoboda varoval Sověty před vojenským zásahem, který by na dlouhá léta narušil dobré vztahy mezi oběma národy. Dne 3. srpna následovala další závažná schůze vedoucích představitelů komunistických stran šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě.

Srpen 1968

Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na československé území v noci na 21. srpna 1968. V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – A. Dubčeka, O. Černíka, J. Smrkovského, F. Kriegela, J. Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR.

Prezidentovi byl vstup vojsk Varšavské smlouvy oznámen velvyslancem SSSR Červoněnkem v pozdních hodinách 20. srpna, když letadla již přistávala na ruzyňském letišti. „President Svoboda vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském svazu a ostatních zúčastněných zemí.“ Prezident poté, když došel na zasedající předsednictvo ÚV KSČ, podepsal ještě v noci na 21. srpna spolu s nejvyššími volenými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci, a na druhý den zveřejnil výzvu k občanům. Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal prezident sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, vzhledem k obrovské početní převaze vojsk zemí Varšavské smlouvy.

Prezident Svoboda odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy O. Černíka, za funkční. Dále kategoricky odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů jmenovat novou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, která by byla současně společným stranickým i státním orgánem a byla by vedená A. Indrou. Dále odmítl i druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovaly situaci vzniklou po odvlečení čs. politiků.

Prezident místo toho navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. Jeho prvním úsilím bylo navrátit politiky do svých funkcí a v Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich začleněním do delegace. Jeho žádosti bylo vyhověno a postupně se, až na F. Kriegela, všichni internovaní politici připojili k delegaci. „Tak bylo obnoveno legální vedení strany a státu v podobě před 21. srpnem 1968. Svoboda tak dosáhl toho, na čem mu v prvé řadě záleželo. Nechtěl připustit, aby se právě bez tohoto vedení jednalo o čemkoliv při řešení krizové situace a zejména při volbě jakýchkoliv kroků do budoucna. Pak se úsilí delegace soustředilo nad práci nad závěrečným dokumentem, do níž se prezident meritorně nevměšoval. Přenechal ji odpovědnosti příslušných ústavních činitelů.“ Sovětští představitelé museli tak jednat ne s vládou „dělnicko-rolnickou“, jak si představovali, ale s původní vládou a původními politiky. Delegace byla doplněna o některé další členy, kteří přiletěli z Prahy. Na závěr jednání byl podepsán tzv. Moskevský protokol. Po skončení jednání se prezident odmítl vrátit do Prahy bez Fr. Kriegla, předsedy Národní fronty, který Moskevský protokol odmítl podepsat. Ten byl pak přiveden přímo do letadla před odletem. L. Svoboda dosáhl svým jednáním toho, že „např. nedošlo již k tomu, aby soudní tribunál dělnicko-rolnické Indrovy vlády postavil před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona, jak jim bylo oznámeno při jejich násilném odvlečení z Československa do Sovětského svazu.

Druhou snahou prezidenta bylo zabránit krveprolití. Na území Československa vstoupilo více než 500 tisíc vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou. Někteří členové delegace se ohrazovali proti tomu, že podepsali na závěr jednání dokument, obsahující ústupky sovětské straně, pod nátlakem prezidenta „Prezident Svoboda argumentoval přitom obavami z krveprolití, k němuž mohlo dojít v okupované Praze. … V dopise Ludvíku Svobodovi zaslaném do Moskvy Národním shromážděním, vládou a XIV. vysočanským sjezdem byla pasáž, jež prezidenta opravňovala, žádat rychlé zakončení jednání.“ V tomto dopise z 23. srpna 1968 bylo „Napětí se neustále stupňuje … jen s krajním vypětím je udržován klid … Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. Ta zvyšuje jejich nervozitu … Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo

Ke vstupu vojsk došlo za tichého souhlasů zemí NATO, byť formálně protestovaly, např. na půdě OSN. Z širšího mezinárodního hlediska primárním problémem vztahů USA se SSSR bylo jednání o paritě strategických zbraní (jednání Brežněv – Johnson o základech mírového soužití zemí s různými společenskými zřízeními). USA neměly zájem na eskalaci československého problému v širší vojenský konflikt, ani na intervenci proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ve prospěch Československa. Invaze do Československa tak neměla pouze ideologický důvod, ale i vojensko-strategické aspekty. Sovětské armádní velení již dříve vyvíjelo snahu umístit v rámci Varšavské smlouvy na čs. západní hranice vojska, jako připravený druhý sled, obdobně jak tomu bylo v Německu a v Polsku.

Normalizace

Ludvík Svoboda a Martin Dzúr, československý ministr obrany, jednají v září roku 1968 s armádními veliteli o řešení okupační situace

Projev prezidenta k padesátému výročí 28. října byl v duchu Pražského jara, hovořil o vzniku Československa, zhodnotil zásluhy zakladatelů republiky T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Připomenul Masarykovo poučení pro politiku státu naší polohy i velikosti. „O naší budoucnosti jak o sudbách všech národu, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politik, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci a vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle toho vystupovat. Můžeme si říci, že v řadě národů nejsme v Evropě nejmenší, ale v každém případě naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné: nikoli chytrácké – doby politického chytrákování minuly a nikdy nepřinesly skutečného užitku“. Dne 27. října 1968 Národní shromáždění schválilo zákon o federalizaci. L. Svoboda federalizaci podporoval, vyjádřila vývoj, který dosáhlo Slovensko po 50 letech od založení společného státu. 30. října 1968 prezident stvrdil federalizaci svým podpisem na Bratislavském hradě. Dne 9. ledna 1969, poprvé ve federalizovaném státě, přijal prezident v odděleném slyšení vládu českou a slovenskou.

Dne 16. ledna 1969 spáchal student Jan Palach sebevraždu upálením. Žádal zrušit cenzuru a zakázat šíření sovětské tiskoviny Zprávy. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“. V rozhlasovém vystoupení k tomuto tragickému činu prezident řekl: „… Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk Josef Hlavatý. Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života.“ L. Svoboda po srpnu pokračoval ve své prezidentské aktivitě, navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů a veřejného života. Podporoval řadu projektů, které považoval jako impuls pro rozvoj ekonomiky, např. stavbu metra, rozvoj družstevního bytového stavebnictví, aby se řešila bytová nouze, otevření cesty pro přidruženou výrobu zemědělských družstev. Navštívil řadu míst v celé republice. Zejména věnoval pozornost a účinnou pomoc východnímu Slovensku, které svůj vzájemný vztah s prezidentem vyjádřilo v osmdesátých letech odhalením sochy L. Svobody ve Svidníku. Aby republika neupadla do izolace, vykonal návštěvu Íránu, Finska, Japonska a rovněž přijal návštěvy řady cizích hlav státu.

„Brzy se ukázalo, že pro Ludvíka Svobodu přinesla volba Gustava Husáka postupně umrtvení jeho dosavadního politického vlivu a vykázání jeho působení do limitů ústavně vytyčených pravomocí. Vztahy mezi oběma muži postupně ochabovaly, zvláště když Husák začal energicky uplatňovat ústavně zakotvenou vedoucí úlohu strany ve všech směrech. Své ambice hrát v Československu prim prosazoval natolik, že prezident republiky se stal druhořadým, podřízeným partnerem.“ Na pokyn G. Husáka byl na začátku roku 1970 rozpuštěn dokonce prezidentův poradní sbor, který si ustanovil z předních odborníků. Normalizace „systematicky pohřbívala jednu obrodnou vymoženost za druhou. L. Svoboda, dotčený masovou likvidací intelektuálních elit, neuspěl ve snaze někoho z postižených uchránit

Druhé volební období

Dne 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Již předtím, 18. června 1972, ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Dle vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové – Svobodové G. Husák nechtěl přijmout jeho demisi. Zdůvodňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975.

Důchod

Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze – Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979.

Pohřeb byl státní, vojenský, rakev byla vezena na dělové lafetě z Hradu na konec Letenské pláně, kde byla přeložena do pohřebního vozu za zvuku vojenské písně 1. armádního sboru v SSSR „Směr Praha“ a odvezena do krematoria.

Na rozdíl od pohřbů předcházejících prezidentů účast veřejnosti nebyla organizována, přesto L. Svobodu doprovázely tisíce občanů, které se s ním přišly rozloučit. Po kremaci byla urna uložena v Národním památníku na Žižkově. V roce 1993 byla přenesena do rodinné hrobky Svobodových na hřbitově v Kroměříži.

 

ČEST PAMÁTCE TOHOTO VELKÉHO SYNA ČESKÉHO NÁRODA

 

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít