Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

Objevte hinduismus, jeho filozofii, bohy, rituály a posvátné texty. Poznejte učení, které ovlivnilo miliony lidí po celém světě.

Hinduismus je po křesťanství a islámu třetí nejrozšířenější náboženství na světě, které má téměř jednu miliardu následovníků. Je to označení pro tradiční indický filosofický a náboženský koncept založený na historických duchovních praktikách, které jsou součástí životního stylu.

Název pochází z perského slovního kořene hindu (حندو), v sanskrtu sindhu (सिन्धु), což je název řeky Indus. Muslimští Peršané slovem hindu označovali nemuslimské obyvatelstvo, žijící za řekou Indus. Je to v principu podobné označení, jako u křesťanů v Evropě bylo slovo pohan pro obyvatelstvo nekřesťanské. Hinduismus není možno považovat za náboženství v evropském, teistickém smyslu (jako například judaismus, křesťanství, islám), nýbrž je to dharma, způsob bytí, života, založení na určité filozofii. Toto slovo překládal přední český indolog Vladimír Miltner do češtiny jako držmo a definuje jej jako to, čehož jest se držeti a vysvětluje jej jako všeindické pojetí vesmírného řádu, zákonů přírody i společnosti. 

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

V hinduismu můžeme rozlišit dva základní koncepty dharmy:

vaidika dharma (वैदिक धर्म = védské držmo) a

sanátana dharma (सनातन धर्म = věčné držmo).

K různým druhům dharmy patří i neortodoxní směry, které nevycházejí z učení Véd, jako například:

buddhismus,

džinismus,

sikhismus,

tantra

 a další směry, které se vyvinuli z hinduismu.

Původní, před-buddhistickou védskou dharmu reprezentuje dnes především společnost Árjasamádž.

O hinduismu se dá říci, že pravém slova smyslu se jedná o nábožensko-sociální systém, který v sobě zahrnuje právní a společenské normy. K hinduismu se hlásí cca 900 milionů osob a je tím třetím největším společenstvím na světě. Indická ústava zahrnuje do hinduismu i buddhismus, sikhismus a džinismus. Zatímco v Evropě se pod slovem Hindus rozumí jednoznačně vyznavači „hinduistického náboženství“, v Indii má tento termín spíše politický kontext a označuje příslušníky politické komunity, mnohdy až extremisty. Tito mají v Indii i svoji vlastní politickou stranu, BJP – Bharatíja Džanata Párty = Indická lidová strana, což je pravicová strana prosazující teokratické principy.

Hinduismus převládá mimo Indii také v Nepálu a na Mauriciu, významné menšiny najdeme v Bangladéši (9,35%), na Srí Lance (9,3%), na Réunionu, v Surinamu, Guyaně, Malajsii, na Fidži (47%), Trinidadu a v Jihoafrické republice, kam se indičtí hinduisté stěhovali v rámci Britského impéria, dále v Indonésii (především na ostrově Bali), v Pákistánu (kde jsou terčem stále častějších útoků ze strany islamistů) a mezi nedávnými imigranty v Kanadě a USA. Několik set tisíc hinduistů indického původu bylo donuceno opustit Myanmar po převratu v roce 1962, ale v zemi stále existuje hinduistická menšina. Početná menšina hinduistů nepálského původu v Bhútánu čelila v 90. letech diskriminaci a vyhánění ze strany většinových buddhistů.

Mocné hinduistické království Čampa na území dnešního středního Vietnamu bylo v 15. století dobyto Vietnamci a hinduističtí Čamové byli postupně zredukováni na úroveň nepatrné menšiny. Ostrovní říše Madžapahit ovládající většinu indonéského soustroví se rozpadla v první polovině 16. století a její hinduisticko-buddhistické obyvatelstvo bylo z velké části islamizováno.

V Evropě žije cca. milionová hinduistická komunita (1,8%) ve Spojeném království, další najdeme v Nizozemsku (původem ze Surinamu), kteří žijí především v Haagu a okolí (cca. 180 tisíc), a velkou hinduistickou komunitu tamilských šivaistů – uprchlíků z Tamilského Ílamu před občanskou válkou na Šrí Lance (33 tisíc) najdeme (spolu s cca. 40 tisíci hinduisty z Indie) v Německu, kde vybudovali větší počet zajímavých šivaistických mandirů (hinduistických chrámů ) v jihoindickém stylu.

Existuje mnoho obřadů a jeden z nic obřad satí při kterém byla vdova upálena se svým mrtvým manželem byl zakázán Brity v 19. století.

Podle západních názorů (nepodporovaných tradicí ale ani posledními výzkumy) nevznikl hinduismus náhlým zlomem, ale někdy okolo poloviny 1. tisíciletí př. n. l. se postupně vyvinul z původního védského náboženství (védské dharmy, které se zaměřovalo na uctívání přírodních sil jako oheň, vítr, apod. Okolo 2. tis. př. n. l. měli dobýt Árjové Indii, zničit pravděpodobně vyspělou civilizaci (našly se zbytky měst Mohendžo-daro, Harrapa a dalších postavených podle plánu a s pokročilou infrastrukturou jako je kanalizace) a usadit se zde, i když myšlenka o vpádu Árjů do Indie je v současnosti čím dále tím více badateli zpochybňována. Hinduismus pak měl přebírat vlivy i z této původní civilizace (myšlenka osvícení (mókša) už pravděpodobně v této době existovala).

Okolo 1. tis. př. n. l. dochází k úpadku nejvyšší společenské vrstvy bráhmanů, které má jako následek od 8. stol. př. n. l. vznik mnoha „heretických“ hnutí – různých duchovních škol hledající mókšu jinak než skrze bráhmanské obřady (mimo jiné takto vznikl džinismus a buddhismus).

V této době se hinduismus zakládá předně na rituální praxi prováděné bráhmany (cesta obřadů – karmamárga), takže obyčejný člověk má přístup k božství zprostředkovaný. V době šramanského hnutí (podle západních názorů okolo 6. stol. př. n. l.) vznikají Upanišady, které umožňují dosáhnout vysvobození (mókši) také díky poznání či moudrosti (cesta moudrosti – džňánamárga). Tím se cesta k vysvobození otevřela i pro kšatrije, ale ostatní varny se začaly přiklánět k buddhismu, protože ten umožňoval dosáhnout vysvobození i jim. Za vlády císaře Ašóky (3. stol. př. n. l.) dochází k velikému rozšíření buddhismu. Okolo přelomu letopočtu ale hinduismus nabírá novou sílu a znovu se šíří. Je to mimo jiné i díky Bhagavadgítě, která nabízí cestu k vysvobození pomocí uctívání božstva (cesta oddanosti – bhaktimárga). Tak vzniká klasický hinduismus.

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

Základní náboženské představy

Svět a čas

Nejautoritativnější teorie vzniku světa pochází z Manuova zákoníku (Manu smrti), podle níž je stvořitelem celého světa bůh (déva) Brahma. Svět netrvá věčně, ale je periodicky ničen a znovu tvořen (čas je v hinduismu cyklický).

Existence světa postupně prochází čtyřmi jugami (věky):

Krtajuga, která trvá 1 728 000 let,

Tretájuga trvá 1 296 000 let, poté následuje

Dváparajuga trvající 842 000 let a nakonec

Kalijuga v délce 432 000 let

Mezi každými dvěma věky je navíc 400 let soumraku předchozího a poté 400 let svítání následujícího věku. Krta-jugam (též juga) představuje počáteční zlatý věk, každý další věk je o něco horší: upadají mravy, snižuje se délka života i inteligence (nyní žijeme v Kali-juze). Cyklus těchto čtyř věků se nazývá mahájuga (velká juga) a trvá 4 320 000 let. Až skončí, nastane pralaja – rozplynutí. 1000 mahájug tvoří jednu kalpu. Po uplynutí každé kalpy následuje mahápralaja – velké rozplynutí. Dvě kalpy také představují jeden Brahmův den (jedna kalpa pro den a jedna pro noc). Brahma se dožije 100 „svých let“ (50 kalp, 5000 velkých rozplynutí, asi 200 miliard let), poté umírá, ale kosmický cyklus pak začne znovu. Existují i další podobné systémy, ale tento je nejrozšířenější.

Stvoření

Zajímavý je přístup ke stvoření světa ve Védách. Nejzákladnějším hymnem celého Rgvédu je Píseň o stvoření světa (RV 10.129). Autor této písně se v jejích prvních dvou strofách snaží zbavit různých rozšířených představ tím, že ukazuje, že při vzniku světa nebylo vůbec nic („Nebylo jsoucna ani nejsoucna tehdy…“). Poté dochází k tomu, že na počátku byla voda (což je rozšířená představa v Indii) – pravděpodobně ve smyslu „chaos“. Motivem stvoření pak byla touha (káma, smyslná touha), což je myšlenka, která se objevuje i jinde. Sám proces stvoření ale nemůžeme pochopit – „Nemůžeme jej pochopit jinak než působením, podnětem vyšší moci“. Sám básník píše:

Kdo v pravdě ví, kdo může na světě říci,

odkud vše vzniklo, odkud se vše vytvářelo.

Bozi se zrodili později s tímto světem.

Kdo tedy ví, z čeho svět povstal

Ten, jenž toto stvořil svou mocí,

ať sám vše vykonal nebo ne,

on, bdící nad světem v nejvyšším nebi,

jistě to ví – nebo neví to ani on sám.

Hinduismus má většinou více různých verzí jednotlivých mýtů, takže i variant stvoření existuje veliké množství.

Při výkladu světa se uplatňuje také pět živlů a tři guny (kvality). Mezi pět živlů, které tvoří tento svět, patří oheň, vzduch, voda, země a pátý je prostor (akáša). Těchto pět živlů je doloženo už u Jádžňavalkji (640–610 pr. Kr., který často vystupuje v Upanišadách).

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

Tři guny jsou jakési kvality, ve kterých se může nacházet všechno existující.

  1. sattva – čistota,
  2. radžas – neklid,
  3. tamas – temnota.

Tyto kvality jsou často definovány ve vztahu k člověku – např. o mase se soudí, že je kvality radžas, protože člověka zneklidňuje, činí aktivním a obrací ho ke světským věcem. Nejčastěji jsou zmiňovány v souvislosti se stavem mysli. Věnuje se jim celý čtrnáctý zpěv Bhagavadgíty.

Člověk

Poměrně starou a důležitou myšlenkou je nauka o reinkarnaci (v plné šíři se objevuje už v Upanišadách). Lidská duše se podle ní po smrti znovu narodí do jiného těla. Kde a v jakých podmínkách se narodí určuje tzv. karmanový zákon (od karman = čin). Člověk si svými činy vytváří buď dobrou nebo špatnou karmu, která se postupně hromadí a projevuje se v tomto a příštích zrozeních. Tento zákon je zcela nezávislý na bozích – je to prostě příčina a následek a člověk se dopadu své karmy nemůže vyhnout. Karmu vytváří i mluva. Negativní karma není dána „neposlušností vůči Bohu“, ale porušením vesmírných zákonů dharmy. Příčinou toho je nevědomost (avidja), která je postupně odstraněna a nahrazena poznáním – „Satjaméva džajaté“ (Mundakópanišada), „Pravda vždy vítězí“.

Z tohoto koloběhu zrození (samsára), který je považován za velice strastný, je možno se dostat jedině vysvobozením (mókša) – to je doména mnoha spirituálních směrů. Zásadní předěl tedy pro hinduismus není smrt (jako ku příkladu v západních náboženstvích), ale dosažení mókši.

Život muže (předně bráhmana) by měl být podle Manuova zákoníku rozdělen na 4 období (ášramy):

  1. brahmačárin – student, učí se védy a další písma pod vedením gurua,
  2. grhastha – hospodář, věnuje se rodinnému životu,
  3. vánaprastha – poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirituální poznání,
  4. sannjásin – svatý muž, stav, který usnadňuje vysvobození.

Uspořádání společnosti

Často zaměňované pojmy jsou varna a kasty. Původně byla varna a kasta definována vlastnostmi a činnostmi, ale později začala být příslušnost definována pouhým narozením (děděna po rodičích) a do konce života se neměnila (bylo možné jen klesnout).

Obyvatelstvo se dělí na čtyři varny (stavy, třídy, někdy nesprávně kasty) + nedotýkatelní (dříve nedotknutelní), kteří se nacházejí mimo varny. Kasta (džáti, dosl. „zrození“, významem rod nebo původ) je podrobnější rozdělení jednotlivých varen a dělí obyvatelstvo podle povolání na kastu hrnčířů, kastu hudebníků, atd.

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

Hinduističtí kněží

 

Varny

Varna (třída, stav, rasa) doslova znamená barva – vyšší varny mají (či spíše mívaly, přišly totiž na jih později) světlejší barvu pleti, i když dnes už to fakticky neplatí. Podle starověkých Indů čtyři varny měly rovnocenné postavení ve společnosti, byly rozděleny podle povinností vůči společnosti a společně pracovaly ve prospěch všech. Podle některých názorů jde zřejmě o představu o zlatých časech všeobecné rovnosti do mytologických knih.

Jednotlivé varny jsou:

  1. bráhmani, kněží (jako jediní mohou provádět tradiční védské rituály) – „Zklidnění, sebevláda a pokání, čistota, snášenlivost a přímost, poznání, rozpoznávání a náboženské přesvědčení tvoří činy bráhmanů a rodí se z jejich podstaty“
  2. kšatrijové, válečníci, panovníci, šlechta – „Chrabrost a životnost, vytrvalost a obratnost, neochvějnost v boji, štědrost a svrchovanost patří k činům kšatrijů zrozeným z jejich podstaty“
  3. vaišjové, obchodníci, zemědělci a řemeslníci, střední stav – „Obdělávání polí, chov dobytka a obchod patří k činům vaišjů zrozeným z jejich podstaty“
  4. šúdrové, služebníci ostatních varen – „A činností šúdry, zrozenou z jeho podstaty, je služba.“

 

Sádhuové v hinduistickém chrámu

Každá varna má podrobně stanovené povinnosti, které rozebírá Manuův zákoník. Tyto povinnosti se týkaly mužů. Ženy se neúčastnily společenského života a jejich povinností byla oddanost manželovi a mateřství.

Nedotýkatelní

Tzv. nedotýkatelní (také „nedotknutelní“; Mahátma Gándhí razil termín haridžan, „boží lid“, nebo dalit, „utlačovaný“, v sanskrtu dalita – दलित) nepřísluší k žádné varně a jsou zcela naspodu tradiční sociální hierarchie (obdoba otroků, ale bez pána). Mohou vykonávat jen rituálně nečisté práce a platí pro ně mnohá přísná omezení, např. člověk s varnou by se znečistil už tím, kdyby na něj padl stín nedotýkatelného.

Gótra

Dalším atributem, který hinduisty společensky zařazuje, je gótra (dosl. „ohrada pro krávy“, významově podobná slovu „rod“ či dynastie). Ta hraje roli především při svatbě – ženich a nevěsta musejí mít stejnou kastu, ale odlišnou gótru (těch je poměrně velký počet, například v Bengálsku je bráhmanských góter okolo čtyřiceti). Ohledně svatby platí mnoho dalších nařízení (jsou i jemnější rozlišení než gótry, atd.)

 Proti kastovnímu systému

Mnoho v Indii vzniklých duchovních směrů bylo proti úpadkovému kastovnímu systému (zcela explicitně a jasně např. buddhismus). Ty ale většinou neměly za cíl reformovat celou společnost (spíše se odtrhly od většinové společnosti). O reformu v pravém slova smyslu začaly usilovat až později vzniklé organizace.

Už roku 1828 založil Rámmóhan Ráj v Bengálsku společnost Brahmo samádž, která měla za svůj cíl zrušit diskriminaci na základě varen i kast.

Další, ještě populárnější hnutí, byl Árja samádž (Společenství Árjů, zal. 1875), které se snažilo očistit hinduismus od domnělých pozdějších zvyků, hlásalo návrat k védám a reformu sociálního systému hinduismu (žádná dědičná privilegia vyšších kast, apod.).

Od roku 1950 jsou dle ústavy Indické republiky všechny varny i další společenská rozdělení rovnoprávné a diskriminace na základě varen je zakázaná. Toto se ale nepodařilo zcela prosadit. Ve městech se už většinou na varnu či kastu nehledí, ale na vesnicích tento systém často přetrvává. (Společná gótra jako překážka sňatku je ale zakotvena v zákoně z roku 1955, který dosud platí).

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

Bůh a bohové

Tři hlavní bohové – Brahmá, Višnu a Šiva

Označení hinduismu za polyteismus není přesné a je opět další zavádějící doktrínou vytvořenou portugalskými křesťanskými misionáři z řádu Jezuitů, podobně jako systém kast. (A také samotné slovo kasta je portugalského původu.)

Toto náboženství je totiž rozšířené po celém subkontinentu a navíc se vyznačuje velikou tolerantností. Vedle sebe zde existují filosofické školy, které se různým způsobem snaží božství „promyslet“, poté mystici, kteří o něm nechtějí přemýšlet, ale chtějí ho dosáhnout, a samozřejmě i prostí lidé, kteří to řeší spíše vlastním názorem. Většina lidí uctívá stejného Boha/bohy jako jejich rodiče.

Už v nejstarších písemných pramenech nacházíme pochybnosti o bozích (pravděpodobně způsobené jejich velkým počtem). To nasvědčuje tomu, že za vnější různorodostí se skrývá jednota. V Rgvédu se nachází velice známý verš: „Různě nazývají věštci, co jest jedno“ (RV 1.164.46; př. O. Friš). Obdobný názor je možné nalézt v Upanišadách i Bhagavadgítě.

Védská božstva

„Védské náboženství“ je popisováno ve Védách. Většina védských dévů je spojena s různými přírodními silami (např. Váju – vítr, Agni – oheň atd.). Přední místo pantheonu náleží Indrovi, který je atmosférickým bohem (tzn. vládne hlavně počasí) a bohem válečníků. Dalším významným dévou je Varuna, strážce vesmírného řádu (rta).

Obřady k uctění posvátné řeky Gangy.

Aditi je androgynní bohyní, od níž pochází celý vesmír a vše živé. Je také matkou dévů, mezi něž patří veškerá božstva védského pantheonu i většina hlavních bohů jako Višnu, Šiva, atd. Diti a Danu jsou matky asurů, kteří jsou sice mocní téměř jako dévové, ale většinou se pokoušejí ovládnou svět, ale dévové je přemohou nebo přelstí, někdy s pomocí Višnua či Šivy. Otcem dévů i asurů je mudrc Kašjapa.

Mezi dévy patří i posvátná řeka Ganga a Sarasvatí (tato řeka již dnes neexistuje a vedou se debaty, jestli vůbec existovala, nedávno bylo ovšem objeveno vyschlé řečiště, které by jí mohlo patřit[21]). Ganga je zobrazována i v personifikované podobě a má stále veliký počet uctívačů (na rozdíl od většiny ostatních védských dévů).

Různé védské hymny označují různé dévy za nejvyšší, protože jsou představiteli svrchovaného brahmá.

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

Klasický hinduismus

Hlavními bohy (dá-li se to tak říci) je trojice Brahma, Višnu a Šiva (dohromady označovaní jako Trimúrti). Brahmani zase považují za hlavního a jediného boha Šivu. Obě skupiny ale nejsou většinou nepřátelské a chodí do stejných chrámů.

Bohyně Kálí spojená se smrtí a zánikem

Tito bohové mají i své ženské protějšky (šakti). Sarasvatí je Brahmova dcera a podle jedné verze i manželka. Je uctívána jako bohyně literatury a umění. Lakšmí, bohyně štěstí, je manželkou Višnua. Manželkou Šivy je Párvatí, které má mnoho rozličných podob. Jednou z jejích nejznámějších forem je bohyně Kálí (na západě je chápaná jako jakési „ďábelské božstvo“, ale to neodpovídá pravdě – je spíše symbolem pomíjivosti a nového zrození).

Světci, kteří milují

Mezi bohy hinduismu je třeba počítat i různé světce či mudrce. Z hlediska hinduismu je totiž pro člověka možné narodit se jako déva a naopak. Konkrétní interpretace stavu světce záleží na duchovním směru. Světci jsou považováni za inkarnace brahma, určitého dévy nebo lidi, kteří dosáhli vysvobození (mókša). Existují školy, které gurua (duchovního učitele) považují za vyššího a důležitějšího než jsou běžní dévové. Oblíbený je např. verš z Guru gíty (součást Uttara Khandy Skanda Purány) – gurur Brahma, gurur Višnu, gururdévo Mahéšvara gurur eva parabrahma tasmai šrí gurave namah (32) – „Guru je Brahma, Guru je Višnu, Guru je Mahéšvara (Šiva). Guru je Parabrahma. Tomuto guruovi se klaním“.

V mnoha puránských příbězích je postavení dévů, hlavně Indry, domněle ohroženo nějakým světcem, který přísnou askezí, oddaností či různými duchovními technikami získal příliš velikou moc a je ho třeba zastavit. Indra v takových případech často posílá apsary, nebeské kurtizány, aby daného světce rozptýlily. Jindy dévům hrozí nebezpečí od asurů a v takových případech dévům často pomáhají Višnu nebo Šiva. Např. Višnu se zrodil jako Narasinha, aby zabil asuru Hiranjakašipua, který oddaností Brahmovi získal velikou moc a stal se téměř nesmrtelným.

Mezi nejznámější indické světce patří Vjása (podle tradice napsal Mahábháratu a provedl konečnou redakci Véd), Šankaráčárja (významný filosof, 788-820?), Kannappa (významný oddaný Šivy), Míra Báí (oblíbená oddaná Kršny, 1498-1547), atd. Existuje mnoho dalších legendárních i historicky doložených světců a dodnes není v Indii málo těch, kteří jsou za světce považováni.

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

BRÁHMÁ

Stvořitel vesmíru a jeho řádu má podle hinduistické ikonografie červené tělo, čtyři tváře, vousy a osm rukou. Drží v nich rukopisy čtyř véd na palmových listech, růženec, džbán s vodou z Gangy, obětní lžíci, někdy šňůru perel, luk, lotosový květ, nádobu na posvátnou vodu a žezlo. Původně měl prý pět hlav, o pátou ho však připravil bůh Šiva, neboť s ním mluvil nezdvořile anebo to bylo proto, aby ukázal svou převahu. Je proto také nazýván Čaturmukha (čtyřhlavý). Jeho nosičem, tzv. váhanou a také symbolem je labuť – hansa.

Je součástí tzv. Trimúrti – nejvyšší trojice bohů, kterou mimo něj tvoří Višnu a Šiva. Brahmá má funkci stvořitele. Na počátku stvoření z pupku Garbhodakašájí Višnua vyrostl lotos a z něj se zrodil Brahmá. Poněvadž kolem sebe viděl jen tmu, neustále přemýšlel o tom, kdo vlastně je a co má vůbec dělat. Proto, že se neustále rozhlížel kolem dokola, mu narostly čtyři obličeje. Takto tam seděl a meditoval tři sta trilionů let, ale bez výsledku. Až nakonec zaslechl posvátný zvuk ÓM a Nejvyšší Pán mu do srdce vložil pokyny, jak má stvořit vesmír.

Brahmá (v písmu dévanágarí: ब्रह्मा Brahmá) je hinduistický déva (bůh), kterému v konceptu Trimúrti (ústřední božské trojice, kam patří též Šiva a Višnu) náleží úloha stvořitele vesmíru. Neměl by být zaměňován s brahman (i brahma), což je abstraktní prvek božství – zcela nepopsatelný základ všeho. Podle některých názorů postupem času došlo ke konkretizaci tohoto zcela abstraktního principu a tak vznikl zcela konkrétní bůh Brahmá.

Brahmá je demiurg a rodí se z květu lotosu vyrůstajícího z pupku spícího Višnua. Když je vesmír stvořen, probouzí se Višnu a bere jej do své péče. Toto se opakuje v kosmických cyklech. Doba trvání určitého světa od jeho stvoření do jeho zániku je jeden Brahmův den (kalpa). Stejně dlouhá je jeho noc, tj. období klidu, kdy Brahmá po předchozím tvoření odpočívá. Brahmův den se rovná tisíci rokům bohů, přičemž rok bohů trvá 360 lidských let. Brahmův den se dělí na tisíc velkých věků (mahájuga), z nichž každý má 4 320 000 lidských roků.

Kalpa se skládá z tisíce cyklů, mahájug, z nichž každý obsahuje čtyři věky, jugy, jejichž trvání odpovídá sestupné řadě 4,3,2,1:

satja juga (či Krtajuga) – 1 728 000 let (zlatý věk)

Podobá se antickému zlatému věku nebo křesťanskému ráji. Božský řád (dharma) tehdy stál pevně na čtyřech nohách. Převládaly čtyři ctnosti: pravdivost, laskavost, uctívání a soucit. Příslušníci kast přesně plnili své povinnosti, uctívali jediného boha, užívali jedné mantry a měli jeden véd. Plody země se získávaly pouhým přáním, proto se neprodávalo ani nenakupovalo a lidé byli spokojeni. Neznali nemoce, zášť, nenávist, pýchu, krutost, strach, žárlivost ani hněv.

tréta juga – 1 296 000 let (stříbrný věk)

Dharma již stála jen na třech nohách a dosavadní ctnosti se o čtvrtinu zkrátily. Lidé začali konat oběti proto, aby se jim splnila určitá přání, a vzývali více bohů.

dvápara juga – 864 000 let (bronzový věk)

V tomto věku dále pokračoval úpadek a dharma stála jen na dvou nohách. Vzmohla se faleš, zloba a nespokojenost. V důsledku toho se rozšířily nemoci a ostatní zla.

kali juga – 432 000 let (železný věk)

Je to dnešní věk, čtvrtý, ze všech nejhorší. Dharma v tomto věku je jednonohá a bezmocně leží. Z původních ctností zbyla jen čtvrtina, a i ta je rychle zatlačována vzrůstajícími nectnostmi. Bídu kalijugy drasticky popisuje Bhágavatapurána: „V tomto věku je většina lidí šúdry nebo otroky. Lidé jsou nástrojem žádosti a pokušení. Jsou zkažení, nelaskaví, hádaví, nešťastní a jako žebráci. V lidech je především faleš, lenost, zlo, hloupost, nenávist, strach a slabost. Nad lidmi je temnota, a proto cení vysoko to, co je nízké a špatné. Jsou stíháni neštěstím. Jedí hltavě. Muži jsou vedeni ženami. Ženy jsou pak smyslné a bez studu a rodí příliš mnoho dětí. Jedí mnoho, mluví mnoho a jejich řeč je nepříjemná. Města jsou plná zlodějů a zkažených lidí. Nízcí obchodníci vládnou trhu. Z králů jsou násilníci, kteří vysávají krev svých poddaných. Hospodáři zanedbávají své povinnosti a žebrají po ulicích. Bráhmani upadají na úroveň šúdrů. Sucha a záplavy ničí úrodu a války s hladem vylidňují zemi.

Podmínky se tak zhorší, že moudří budou prosit, aby přišel ničitel Kalkí (poslední avatár Višnua).

Zánik světa je v puránách popisován různě. V jedné verzi se Višnu objeví jako Kalkí, ozbrojený válečník jedoucí na bílém okřídleném koni, ozdobený šperky, mávající nad hlavou mečem zničení a v druhé třímající disk. Pravá přední noha koně je zvednuta, a až dopadne na zem, želva, která podpírá mystickou kobru, hada Šéšu, na jehož hlavě spočívá svět, se propadne do hloubky a tak se zbaví zátěže. Tak budou zničeni všichni zkažení obyvatelé světa.“

V Bhagávatapuráně čteme: „Věk zničení bude tak hrozný, že v té době mraky nespadnou na zem jako kapky deště po dobu sta let. Lidé přijdou o všechnu potravu a sužováni hladem se začnou navzájem pojídat. Tak dospějí k nejhorší zkáze.“

Jinde je zánik vesmíru líčen ještě podrobněji: po suchu, trvajícím mnoho let, se objeví na obloze sedm palčivých sluncí, jež vypijí všechnu vodu. Pak se přes zemi přežene vítr nesoucí oheň, který všechno spálí, všechno v okamžiku zničí a sežehne celý svět. Potom se objeví na obloze mnoho zářivých mraků, vypadajících jako stádo slonů a pokrytých věncem blesků. Najednou se protrhnou a déšť bude padat nepřetržitě po dvanáct let, až bude celý svět i s horami pokryt vodou. Mraky zmizí. Poté sám sebou stvořený bůh, prvotní příčina všeho, pohltí větry a usne. Svět se opět změní v jedinou strašnou spoustu vody bez jediné známky života. Nastane Brahmova noc, období naprostého klidu, kdy vše čeká na dobu Brahmova procitnutí, dobu nového tvoření.

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

Časové vymezení věčnosti

Střídání jug podle Šrí Juktéšvara Giriho

Trvání světů je omezené časem. Proto světy vznikají a zanikají. Také Brah­mův svět (brahmalóka) má tato omezení, i když jeho existence (den) je vymezena pojmem tisíce jug. Když tedy čtyři velké jugy (maháju­ga) tisíckrát existovaly, uplynul jeden den Brahmy a když se to samé opakuje, uplynula jedna noc Brahmy. Aby­chom si nějakým způsobem objasnili trvání těchto časových období, nalezneme v Surjasiddhantópa­nišad následující vysvětlení:

Počet let         Název období

432 000 let     1 kalijuga

864 000 let     1 dváparajuga

1 296 000 let  1 trétajuga

1 728 000 let  1 krtajuga

4 320 000 let  1 mahájuga

308 448 000 let          1 manvantara (71 mahájug)

4 320 000 000 let       1 kalpa (14 manvantar)

8 640 000 000 let       24 hodin Brahmy (2 kalpy)

Na začátku evoluce – mahákalpa – první den a noc Brahmy (8 640 000 000 let)– přichází kosmické vyjasnění a stvoření světa. To­to je věčný evoluční proces v makrokosmu. V tomto věčném koloběhu není nic ztraceno navždy. Proto je možné, že velcí zřeci upanišad považují nejvyššího transcendentálního purušu za nejvýše dosažitelný cíl života, protože je mimo kosmický den a noc. I když svět a tělo jsou zničeny, brahmá není zničeno nikdy. Svě­ty přicházejí a odcházeji, ale brahmá, zdroj všeho, zůstává neměnné. Purány uvádějí, že nyní probíhá 51. rok Brahmy. Sídlem Brahmy je Brahmalóka (lóka – svět, přeneseně planeta, dimenze), jeden z tzv. nebeských světů – hiranjagarbha.

Brahmá bývá nejčastěji zobrazován se čtyřmi hlavami, čtyřmi obličeji a čtyřma rukama. Každá z hlav recituje jednu z Véd. V žádné ze svých rukou (většinou, viz dále) nedrží zbraň, což je jinak pro hinduistické bohy typické. V první ruce drží žezlo, které tvarem připomíná lžíci, což poukazuje na to, že je bohem oběti a touto lžící lije obětované máslo (ghí) do ohně. V další ruce drží nádobu na vodu, která odkazuje na prvotní živel. V třetí ruce drží růženec, kterým určuje čas vesmíru (někdy bývá růženec nahrazen lukem). V poslední ruce nejčastěji drží Védy a někdy také lotosový květ.

Jindy je zobrazován jako červený vousatý muž se čtyřmi tvářemi. Má osm rukou, v nichž drží čtyři védy, žezlo, džbán s vodou z Gangy, obětní lžíci, někdy také šňůru perel, luk a lotosový květ. Jeho jízdním zvířetem je labuť.

Brahmá neměl původně čtyři tváře, nýbrž pět. Matsjapurána vysvětluje jejich původ takto: „Když Brahmá stvořil své syny, nebyl ještě se svou tvorbou spokojen. Přemýšlel jak to zařídit, aby si své tvůrčí dílo ulehčil. I počal pronášet posvátnou slabiku, až z poloviny jeho těla vystoupila bohyně Gájatrí, která je známa pod různými jmény jako Šatarúpá (stotvará), Sávitrí, Sarasvatí, Bráhmaní atd. Brahmá ji omylem považoval za svou dceru. To mu však nebránilo, aby k ní při pohledu na její neobyčejnou krásu nevzplanul láskou. Jeho synové, kteří považovali Sávitrí za svou sestru, byli otcovým postojem pohoršeni. Ale on jí byl tak uchvácen, že o nic nedbal. Sávitrí Brahmu uctivě pozdravila a jala se ho obcházet. Brahmá na ni upřel pohled a nemohl jej od ní odtrhnout. Protože se před syny styděl otáčet hlavu, aby Sávitrí sledoval v chůzi, stvořil si čtyři tváře, které směřovaly do čtyř světových stran, aby ji mohl bez ustání pozorovat. Když Sávitrí viděla Brahmův stav, vydala se s bratry do nebe. A tu si Brahmá nasadil na čtyři hlavy pátou, s dlouhými spletenými vlasy. Tak nabyl Brahmá pěti hlav.“

Šiva se však postaral o to, aby je všechny neměl dlouho. Jednou se Brahmá dopustil se svou dcerou incestu, a tu mu Šiva pátou hlavu srazil. Podle jiné verze ji odštípl nehtem za to, že se Brahmá nad něj povyšoval, a jindy zase, že vyslovil drzé přání, aby se Šiva narodil jako jeho syn.

Vztahy s ostatními božstvy

Brahmá se u šivaistů netěší velké úctě. Ani višnuisté mu nepřikládají příliš velkou důležitost a přímých uctívačů Brahmy je mizivě málo. V celé Indii je mu zasvěceno sotva půl tuctu chrámů. V puránách jsou na několika místech zmínky proč je tomu tak:

Ve višnuistické Brahmavaivartapuráně vypráví Kršna Rádze: „Když se jednou Brahmá vracel domů, spatřila jej nymfa Móhiní, jež trhala v lese květy, a vzplanula k němu plamenem vášně. Vrhla naň snivý pohled, usmála se a přikryla si tvář cípem roucha. Byla věčně mladá; měla plná bedra, hýždě i prsa a její tvář byla krásná jako podzimní úplněk. Byla oblečena do nádherného jemného sárí. Zdálo se, že pouhým pohledem snadno podmaní všechny tři světy. Když Móhiní, kráčející ladně jako slon po zahradní pěšině, spatřila Brahmu, který se vrací domů, byla jím tak okouzlena, že omdlela. Avšak srdce Brahmy, který zkrotil všechny vášně a spočíval v sobě samém, se při pohledu na ni vůbec nevzrušilo. Minul ji, ponořen do rozjímání o Harim (Višnu). Vášnivá Móhiní byla téměř bez sebe. Ať spala či bděla, stále myslela na Brahmu se čtyřmi tvářemi, nejedla, nespala, zapomněla na všechny milence, chodila bez cíle sem a tam a zmítala se jako rýže, vařící se v hrnci nad ohněm. Tu jí poradila přítelkyně, nejslavnější nebeská nevěstka Rambha, aby si naklonila boha lásky Kámu a požádala ho, aby jí pomohl ukojit její vášeň. Dlouho Móhiní vzývala Kámu, až se jí zjevil a zavedl ji do Brahmova nebe, kde ladným tancem a hudbou okouzlila Brahmu a svedla ho. Avšak Brahmá brzy vystřízlivěl, vzpomněl si na Hariho, Móhiní odměnil a poslal pryč.

Marně se ho Móhiní snažila pohnout k milování, chytla ho za ruce a za oděv. Brahmá se ji pokoušel přivést k rozumu: ,Ve třech světech se nesluší, aby žena byla nestoudná. Ó matko, jsem tvůj starý syn, který se zbavil vášní. Nech mne a najdi si k tomu účelu veselého mladíka.‘

Avšak Móhiní ho neposlouchala a posadila se po jeho boku. Tu přišel zástup světců, kteří se tomu divili. Brahmá jim řekl: ,Nymfa je vyčerpána zpěvem a tancem. Proto si jako má dcera sedla vedle svého otce.‘ Světci však znali pravdu a dali se do smíchu. Móhiní byla z toho vzteky bez sebe: ,Zesměšnil jsi mě, když jsem u tebe hledala útočiště. Proto poznáš účinek mé kletby. Každý, kdo od tebe přijme amulet, mantru či hymnus, bude na každém kroku narážet na překážky a bude zesměšňován. Proto budeš vyloučen z uctívání, jehož se každoročně dostává všem bohům.‘

Když se Brahmá, poděšený touto kletbou, uchýlil k Višnuovi, vytkl mu Višnu: ,Ač jsi znalý védu, dopustil ses zločinu, jehož by se nedopustil ani vrah. Ženy jsou prsty přírody a představují drahokamy světa. Brahmův svět je pole radovánek. Proč jsi zkrotil své vášně? Vzplane-li žena náhodou vášní k muži, přijde-li za ním a touží po jeho společnosti, nemá muž, byť bez vášně, odepřít její výzvu. Odmrští-li ji, bude na tomto světě různě postižen a na onom světě přijde do pekla… Muže neposkvrní styk se ženou, která dobrovolně vyhledala jeho společnost, ať se jedná o nevěstku, či o ženu z domácnosti.‘ Potom mu uložil, aby za pokání strávil deset dní ve sféře hříšníků. Vzápětí se dal u Višnua ohlásit jiný Brahmá s desíti tvářemi, jehož vesmír byl desetkrát větší než svět stvořený Brahmou se čtyřmi tvářemi. Když vstoupil, vykázal mu Višnu sedadlo vyšší než Brahmovi se čtyřmi tvářemi. Potom přišel stonásobný Brahmá, jemuž se dostalo přednějšího místa než desetinásobnému. Nakonec přišel Višnua velebit tisícinásobný Brahmá a byl posazen nejvýše.

Tak poznal Brahmá, který se pokládal za rovna Višnuovi, že je v božské hierarchii tuze malým pánem a pýcha ho opustila.“

Tento mýtus je jasným dokladem protiasketických tendencí višnuismu, které byly v kršnovském kultu ještě vystupňovány.) Podle některých názorů je to způsobeno tím, že jako bůh stvořitel světa je příliš odtažitý od prostých lidí. Většina se přiklání k Šivovi a Višnuovi, které jejich příznivci považují za nejvyšší bohy. Jeho dcerou a zároveň manželkou je bohyně Sarasvatí, která je patronkou učenosti, literatury a umění. Jedním z jeho synů je Manu, který byl prvním člověkem.

ŠIVA

Šiva (Devanágarí: शिव śiva) je jedním z velmi důležitých hinduistických bohů. Je mu přidělena například úloha ničitele vesmíru (který předtím Brahma tvořil a Višnu udržoval). Na západě díky tomu vznikla představa, že Šiva je jakési hrůzostrašné apokalyptické božstvo. Z pohledu hinduismu toto ale samozřejmě úplně neplatí. Stejně jako smrt není chápána jako definitivní konec, tak zničení vesmíru se děje proto, aby mohl být znovu stvořen. Šiva jezdí na býku Nandim.

Podle moderních spekulací Šiva mohl existovat na území Indie ještě před tzv. příchodem Árjů, což mají dokazovat nalezené sošky tzv. „Protošivy“.

Vzhled

Šivovými atributy jsou:

Třetí oko (na čele) – je oko, které hledí za to, co je projevené. Šiva bývá také někdy označován jako Trinétríšvara (Pán s třema očima). Podle jedné legendy spálil žár Šivova třetího oka boha Kámu (zosobnění vášně), kterého za ním poslali ostatní bohové, aby donutili Šivu přestat meditovat.

Kobra okolo krku – Šiva je také nazýván Nágéšvara (Pán hadů), což moderní učenci někdy vykládají jako pozůstatek ze starších přírodních náboženství. Kobra představuje smrt, kterou Šiva překonal. Také může představovat Kundaliní (hadí sílu).

Půlměsíc – je symbolem času a ukazuje tedy Šivu jako vládce času (Káléšvara, Kála Bhairava).

Ganga – je nejposvátnější řekou hinduismu a pramení v nebeských sférách. Na zemi stéká po Šivových vlasech.

Bubínek – je zdrojem mantry AUM (čti Óm), která vibruje vesmírem.

Vibhúti – jsou popelem namalované tři horizontální linie (tripundra) na Šivově čele. Představují skutečnou esenci bytí, která zůstane poté, co jsou nevědomost a všechny připoutanosti spáleny ohněm poznání. Šivovi oddaní sádhuové si na čelo tento symbol také malují.

Trojzubec – představuje tvoření, udržování a ničení. Šiva nad nimi má kontrolu.

Nejčastěji bývá Šiva zobrazován jako meditující jógin. Sedí s překříženýma nohama a někdy jednou rukou posouvá kuličky na růženci (mále). Spojuje se v něm divokost přírody spolu s klidnou myslí. Šivovo spojení s divokou přírodou také vyjadřuje jedno z jeho jmen, Pašupati (Pán zvířat).

Velice známou formou Šivy je Natarádža, král tance. Šiva je zobrazován při ladném tanci, který má podle některých interpretací ničit svět. Jiné školy zase soudí, že Šivův tanec představuje celý projevený svět (jeho neustálé změny, vznikání a zanikání, atp.). Rozmanitost světa je způsobena zdáním, podle šivaistů je ve skutečnosti Šiva vším.

Dalším oblíbeným způsobem zobrazování Šivy je tzv. Šiva lingam. V této podobě je Šiva zastoupen pouze symbolickým falem představujícím Šivovu plodivou sílu.

Kult

Tak jako Višnu má i Šiva velké množství příznivců (tzv. šivaisté), kteří ho považují za nejvyšší a nejmocnější božstvo. Jeho chrámy se nacházejí po celé Indii a není možné určit přesné geografické rozšíření jeho kultu (snad je o něco oblíbenější na jihu Indie).

Je mu zasvěceno několik hor, z nichž nejznámější je asi Kailáš, kde údajně pobývá se svou rodinou. Také známá je jihoindická hora Arunáčala. Podle Linga Purány vznikla tak, že se Brahma a Višnu přeli o to, kdo je mocnější. Šiva jim nabídl, že jim bude soudcovat. Proměnil se v osu světa (axis mundi) a řekl, že kdo první dospěje k jejímu konci, ten je mocnější. Ani Brahmá ani Višnu to nedokázali a poznali, že Šiva je nejmocnější. Tak ho alespoň požádali, aby tuto svou velikost nějak zpřístupnil i lidem a tak se Šiva jako osa světa změnil v horu Arunáčalu. (U šivaistů jsou mýty, kde Šiva poráží Brahmu i Višnua, poměrně časté.) Podle Rgvédy 7.40.5 však jeho moc pochází od Višnua.

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

Vztahy s ostatními bohy

Jeho syny, někdy též považovaní za jeho expanze, jsou Ganéša, Skanda a Hanumán. Jeho manželkou (šakti) je bohyně Párvatí, jako kosmická tvořivá energie Šivy někdy označovaná jako Mahádéví, jejíž hrozivou (ugra) podobu představuje bohyně Kálí. Ta má i aspekt ochranitelský a mateřský – bývá pak zobrazována jako Durgá v kruhu svých dětí (Sarasvatí, Ganéša, Skanda).

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

VIŠNU

 Višnu (Devanágarí: विष्णु viṣṇu) je (spolu s bohem Šivou) nejprominentnější z „hinduistických“ bohů, má mnoho přívrženců (tzv. vaišnavové či višnuisté), kteří ho považují za nejvyššího a jediného skutečného Boha. Jako většina „hinduistických“ bohů má i Višnu mnoho jiných jmen. Existuje několik verzí jejich oslavných seznamů zvaných Višnu Sahasranáma, dosl. ‚1000 jmen Višnua‘. Mezi nejčastější z nich patří Nárájana (नारायण nārāyaṇa). Vztahují se k němu i jména jeho avatárů (nepřesně inkarnací).

Vzhled

Zobrazován bývá s do modra zbarvenou či tmavou pletí (‚šjáma‘) a se čtyřmi pažemi (चतुर्भुज caturbhuja), v nichž drží:

ulitu (पाञ्चजन्य pāñcajanya), z níž tryská pět živlů,

disk (सुदर्शनचक्र sudarśanacakra), který seká hlavy všech démonů,

lotos (पद्म padma) představující čistotu a pravdu,

kyj (गदा gadā) představující základní sílu, z níž jsou všechny ostatní síly odvozeny.

Tyto předměty však mají ještě mnohé další významy.

Kult

V dobách védského náboženství to byl (podle některých moderních, nikoliv tradičních názorů) málo významný sluneční bůh, zatímco v Puránách je jedním z nejvyšších bohů. Jeho příznivci považují Višnua za Nejvyššího – Boha, který stvořil svět, vše řídí a vládne nejvyšší mocí. Není však možné určit přesný počet Višnuových příznivců, protože fakt, že uctívají tohoto boha, nemusí nutně znamenat, že ho považují za Nejvyššího. Podle stránky www.adherents.com počtem přesahují příznivce Šivy a ostatních védských tradic. Geografické rozšíření také není možné přesně určit, protože višnuistické chrámy se nacházejí po celé Indii (a i mimo ni). Zvláště velký počet jich je v jižní Indii.

V Rgvédu Višnu překročil všechny tři světy, aby je vytrhl z moci démona Baliho. „Všichni dévové neustále vzhlížejí k jeho svrchovanému sídlu.“ Zajímavé je, že již (i podle moderních indologů) starý text Áitaréja bráhmana začíná poznámkou, že Agni je nejnižším a Višnu nejvyšším z dévů. Taittiríja áranjaka z Kršna Jádžurvédy chválí Nárájana (Višnua) jako samotné Brahman ve strhující metafyzické básni. Na tento text se dovolávali stoupenci filosofické školy Vaikhánasa.

Mahábharata popisuje, kterak mudrc Nárada v místě zvaném Badarikášrama v Himálaji potkal světce vypadající jako nadlidé (Naru a Nárájanu). Ti Náradu zasvětili do tajemství severní země Švéta dvípy, bílého ostrova. Tam Nárada doletěl s mezizastávkou na hoře Méru. Zde se seznámil s nebeskými obyvateli a lidskými uctívači Višnua Nárájany jako svrchované osoby (uttamapuruši). Nárada přinesl tuto nauku uctívání Vásudévy-Nárájany do tehdejší Indie. Dle tradice se předání nauky zúčastnili u obřadu ašvamédha také mudrcové Kapila, první indický fyzik a tvůrce nauky o tattvách, sánkhji, a Tittiri, autor Taittiríja Jádžurvédy. To prý vysvětluje dva proudy Nárájaníja sampradáji v Indii: Vaikhánasa spojený s védským rituálem, a Paňčarátra, nejstarší tantrický a jógový systém. Paňčarátra ágamy jsou obsáhlá kosmologická díla (Ahirbudhnja samhitá, Puškarágama, Padma ágama, Lakšmí tantra, Sanatkumára samhitá, Agastja samhitá a desítky dalších knih) rozdělená na části rituální, teoretické, kultovní a jógické. Teorie paňčarátrového višnuismu zahrnuje nauku o vjúhách, emanacích Vásudéva Nárájany až po prahmotu (pradhána). Višnuistické směry předkládají úžasnou praxi bhaktijógy (Bhagavad gítá, Višnupurána, Bhagavatapurána Náradíjabhaktisútra, Šándiljabhaktisútra atd.), o třech aspektech: – Višnu a láska k jeho avatárům (zjevením) jako spásonosný vzor pro život

Višnu jako nezanikající blaženost Parabrahman, který je sat-čit-ánanda (bytí, vědomí a blaženost).

Bhakti je tedy hlubší idea, než by se na první pohled zdálo z představy věčně hledící duše na obraz Pána v nebi (paramamúrti). Bhakti svrchovaného uskutečnění je dle R. Nového nerozpustitelné sebeuvědomování se v realizaci Brahman jako neosobní a zároveň osobní a milostivé lásky a blaženosti. Taková nadzkušenost či samádhi prý vyrovnává princip poznání Védánty, samádhi jógy Pataňdžaliho a šúnjá (prázdnoty) mahájány.

V dobách silného rozšíření buddhismu je Višnu uctíván jako ochránce Buddhy a Buddhů a v Kálačakra tantře je ničitelem barbarů, tak jako ve višnuismu. Paňčarátra naukou o dvanácti hlavních a dvanácti vedlejších emanacích Vásudévy zřejmě ovlivnila nauku vadžrajány o emanacích mandal Buddhů a bódhisattvů z Buddhy Vairóčany. Višnu a prvotní Buddha byli leckdy ztotožňováni, což je dodnes patrné v Nepálu (např. Muktináth).

Nauka o emanacích Višnua (Ahirbudhnja samhitá, Padma tantra) uvádí, jak Vásudéva paramátman vyzářil bohyni míru a lásky Šántidéví s bílou září, dále Sankaršana Šivu a červenou, štěstí dávající Šrí, Pradjumnu a žlutou moudrost Sarasvatí, Purušóttamu a černou Rati, neproniknutelnou prapřírodu (mahat-tattvu). Emanace Višnua dále vyzářily tyto hlavní aspekty: Vásudéva: Kéšavu, Nárájanu a Mádhavu Sankaršana: Góvindu, Višnua a Madhusúdanu Pradjumna: Trivikramu, Vámanu a Šrídharu Aniruddha: Hršíkéšu, Padmanábhu a Dámodaru

Těmto emanacím se říká dvanáct nesmrtelných sluncí dvanácti měsíců roku. Jsou vyššími principy dvanácti Áditjů, kteří se střídají v pozici boha slunce během roku. Padma ágama I,2 rozvádí toto učení o emanacích Nárájany Vásudévy do učení o zrcadlení (vjúha) aspektů Mahávišnua ve světech máji. Tyto emanace se účastní Boží hry (lílá). Vjúha Vásudéva emanuje jiného Vásudévu, z něhož pochází Purušóttama a z něho Džanárdana. Vjúha Sankaršana emanuje jiného Sankaršanu, z něhož pochází Adhókšadža a Upéndra. Vjúha Aniruddha emanuje jiného Aniruddhu, z něhož pochází Ačjuta. Celkem je to 24 emanací Vásudévy-paramátman jako Višnua.

Systém paňčarátrové kosmologie je obdobně náročný jako nauka Šiva ágamy a vyžaduje hluboké studium rozdílů nauk emanací Višnua v písmech a tradicích.

Avatáry

Purány uvádějí deset nejslavnějších avatárů Višnua (devět se již v této kalpě zjevilo a desátý má teprve přijít). V každé z těchto inkarnací Višnu nějakým způsobem zachraňuje svět, jak popisuje Bhagavad gíta 4.7-9.

Višnu jako Narasimha zabíjí démona Hiranjakašipua

Nejdříve se Višnu zjevil jako ryba (matsja). Podle Véd je svět periodicky ničen a tvořen. Na začátku tohoto světa zůstaly Védy potopené hluboko v prvotním oceánu a bylo nutné je vyzvednout, aby vůbec Brahma mohl tvořit svět. Višnu se tedy zjevil jako ryba a vynesl je na povrch.

Poté se zjevil jako želva (kúrma) a vzal na svůj krunýř nově vzniklou zemi, aby jí zajistil stabilitu.

Třetí avatár byl kanec (varáha) a v této podobě Višnu vyzdvihl zemi v té době svrženou do prvotního oceánu démonem Hiranjákšou.

Pak se zjevil jako Narasimha (půl-člověk, půl-lev). Démon Hiranjakašipu uctíval boha Brahmu a ten mu za to dal požehnání, že ho nezabije zvíře ani člověk, že nezemře ve dne, ani v noci, ani na zemi, ani v nebi, ani ohněm, ani vodou, ani žádnou zbraní atd. Ovšem Hiranjakašipu se začal chovat jako tyranský vládce, báli se ho i sami bohové a bylo třeba ho zabít. Proto Višnu přijal podobu Narasimhy a při západu slunce chytl démona, položil si ho na klín a roztrhal ho, aniž by porušil některé z požehnání, které mu Pán Brahma.

Další Višnuova inkarnace byl trpaslík (vámana). Potomek Hiranjakašipua, král Bali, uctíval boha Indru a získal tak vládu nad třemi světy (bhúr – podzemní planety, bhuvar – zemské planety, svar – nebeské oblasti), což doslova „vyřadilo ze hry“ ostatní bohy. Višnu se tedy zrodil jako trpaslík a řekl Balimu, že by od něho chtěl tolik země, kolik překročí třemi kroky. Bali byl potěšen, že vidí svatého muže a klidně souhlasil. Prvním krokem Višnu překročil nebesa a druhým zemské planety. Protože mu byl ale Bali velmi milý a jeho děd Prahlád byl velmi ctnostný a oddaný Narasimhovi, tak třetí krok vložil na Baliho hlavu, kterou mu Bali nabídl na znamení odevzdání se. Vámana mu poté ponechal vládu na Patálou, podzemím.

Šestá inkarnace bývá nazývána Ráma se sekerou (Parašuráma). V této inkarnaci Višnu působil coby bráhman, který sprovodil ze světa vládu zkorumpovaných kšatrijů.

Sedmá inkarnace je jedna z nejslavnějších – je to Ráma, hrdina eposu Rámájana. Ráma byl král, kterému démon Rávana unesl jeho ženu Sítu, takže se vydal za ním a nakonec ji získal zpět a zlého démona zabil. Ráma jako ideální vládce představuje souhrn ctností.

Nejslavnější vůbec je osmá inkarnace, kdy se Višnu zjevill jako Krišna. Krišna se zjevil mimo jiné, aby porazil zlého krále Kamsu, který sužoval zemi. Jako malý kradl různé lahůdky a často si z lidí dělal legraci. Později se oženil se 16 108 princeznami a s každou měl deset synů. Jeho nejdůvěrnější partnerkou (šakti) však byla Rádhá ve Vrindávanu.

Devátá inkarnace představuje podle moderních názorů synkretické tendence hinduismu, který se snažil začlenit do svého schématu i jasně „heretické“ náboženství – je jí Buddha. Původně teistická mahájána však např. v Nepálu bez problémů koexistuje s vaišnavismem a šivaismem (např. společné uctívání Višnua-Avalókitéšvary jako Muktinátha na stejnojmenném poutním místě). Podle ortodoxního hinduismu se Višnu zrodil jako Buddha, aby zmátl malověrné a nechal je bloudit (Bhágavata purána 1.3.24). Podle jiné interpretace tak chtěl Višnu nabídnout možnost spásy i pro ty, kdo nebyli hinduisty a vytvořil pro ně jinou cestu. Jako další důvod se uvádí rozšíření učení o nenásilí (ahinsá).

Poslední inkarnací je Kalki, jezdec na bílém koni držící meč. Ten by se měl objevit na konci Kali jugy, současného věku, kdy bude většina lidí zcela pohlcena temnotou nevědomosti. Višnu se zrodí a opět zachrání lidstvo skrze dharmu a nastane další zlatý věk. Tato inkarnace bývá zobrazována jen vzácně.

Existují i jiné, různě dlouhé seznamy Višnuových inkarnací (většinou 12 nebo 22). Bhágavata purána (Šrímad Bhágavatam) jmenuje 25 Višnuových inkarnací, ale také uvádí, že jich je nespočet (1.3.26).

Dále jsou z Purán známé podoby zvané svámša, které se dělí na podoby pocházející ze Sankaršana a podoby různých inkarnací. Ze Sankaršana pocházejí tři puruša avatárové:

Káranódakašájí Višnu

Garbhódakašájí Višnu

Kšíródakašájí Višnu

Káranódakašájí Višnu je také znám jako Mahávišnu, který leží věčně v oceánu příčin (Káranódaka) a z pórů Jeho těla vychází všechny vesmíry. V okamžik Jeho výdechu se Vesmír rozpíná, při nádechu spíná a nakonec navrací do jeho těla. To znamená, že Vesmír má trvání pouze po dobu Jeho nádechu a výdechu. Mahávišnu se po tu dobu expanduje do každé galaxie v podobě Garbhódakašájí Višnua ležící na oceánu Garbhódaka pod touto galaxií. Kšíródakašájí Višnu je podoba Boha, jež sídlí v tomto vesmíru v oblasti Šišumára (v centru galaxie) na své planetě Švétadvíp (černá díra) v oceánu Kšíródaka (horizont událostí) a v této podobě se rovněž nachází v srdcích všech živých bytostí počínaje rostlinami a zvířaty a konče dévy. Tato podoba je známá jako paramátmá (nadduše).

Základy hinduismu | Nejstarší náboženská tradice světa

 

www.lecitel.com

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít