Locarnské dohody

Locarnské dohody  (anglicky Locarno Treaties of 1925, Treaty of Locarno, Treaties of Locarno) představovaly sedm smluv uzavřených na konferenci ve švýcarském Locarnu, která se uskutečnila mezi 5. až 16. říjnem 1925. K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo 1. prosince téhož roku v Londýně.

Smlouvu signovali zástupci československé, německé, britské, belgické, francouzské, italské a polské vlády. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím Rýnského garančního paktu, ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize. Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na evropském kontinentě až ke druhé světové válce.

Pozadí podpisu těchto smluv

Mezinárodní situace po rúrské krizi, vycházející z okupace Porúří, znamenala pro Německo jakožto poraženou velmoc první světové války vzhledem k přijetí Dawesova plánu posílení pozice. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonizmu ve velmocenské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Naopak Francie se svými spojenci zaznamenala pokles vlivu v mezinárodním řádu. Negativním bezpečnostním momentem byla také neochota Velké Británie podepsat Ženevský protokol, což způsobilo konec snah mezinárodních garancí kolektivní bezpečnosti.

Německo podalo skrze svého ministra zahraničí Gustava Stresemanna 9. února 1925 memorandum Francii, Itálii a Velké Británii, ve kterém sdělovalo ochotu přistoupit na záruky svých hranic vytyčených na Rýnu po první světové válce. Cílem bylo také zmírnění historického francouzsko-německého napětí; všichni čtyři účastníci se měli zříci války jako nástroje vedení politiky (viz pozdější Briand-Kelloggův pakt). O východních hranicích a jejich garancích se však nemělo vůbec jednat. To se shodovalo s britským vedením politiky, nikterak se smluvně neangažovat ve střední Evropě. Spory měly být řešeny prostřednictvím arbitrážních smluv. Takové dohody chtělo Německo vytvořit i s dalšími zeměmi. Za orgán arbitráže, který měl vynášet nálezy, byla označena Rada Společnosti národů. Tento krok nutně předpokládal přijetí Německa do této mezinárodní organizace.

Československo a Polsko, díky neochotě aplikovat stejné záruky i na východní německé hranice jako na ty západní, se postavily k ideji Rýnského garančního paktu vlažně až odmítavě. Francouzské příznivější přijetí tohoto plánu umožnila výměna na postu ministra zahraničí, kterým se stal Aristide Briand. Jeho snahy o změnu plánu, který by zaručoval garance také pro středoevropské země (východní hranice Německa), narazily na neochotu Velké Británie.

Konference v Locarnu

Na konferenci v Locarnu 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i delegace Československa a Polska. Tato hlavní smlouva, nazývaná jako Rýnský garanční pakt, obsahovala uznání statu quo této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text versailleské smlouvy.

Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o Garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty zabezpečit německé východní hranice.

Důsledky této konference

Německo následně signovalo 24. dubna 1926 zajišťovací smlouvu o přátelství a neutralitě se Sovětským svazem (již 12. října 1925 byla uzavřena obchodní smlouva) a 8. září téhož roku se stalo členem Společnosti národů. Edvard Beneš přenechal místo v Radě této organizace nově příchozímu německému ministru zahraničí Stresemannovi. Ten obdržel se svým francouzským protějškem Briandem Nobelovu cenu míru za rok 1926. Oba dva se dohodli na schůzce v Thoiry, krátce po vstupu Německa do Společnosti národů, že by se francouzské vojsko stáhlo z levého břehu Rýna a Německo uhradilo většinu svých reparací. Tento postup však narazil jak na vnitropolitický odpor v obou státech, tak i nesouhlas Velké Británie, která nebyla nakloněna francouzsko-německému sbližování a jejich bilaterálním smlouvám.

Dohody z Locarna byly pozitivním krokem v evropské politice, protože vedly k řešení rúrské krize. Znepřátelené strany se v nich dobrovolně zavazovaly udržovat vzájemný mír. Jejich účinek však měl pouze lokální význam, na rozdíl například od Ženevského protokolu.

Německo chtělo prostřednictvím těchto dohod opět upevnit své velmocenské postavení, doufalo ve zrušení omezení síly armády, odvolání viny za první světovou válku, přehodnocení předání svých kolonií pod mandátní správu a požadovalo stát se stálým členem Rady Společnosti národů, kterým se v rámci rozšíření počtu stálých členů stalo.

Text Locarnských  smluv

LOCARNSKÉ SMLOUVY (16. 10. 1925)

  1. Závěrečný akt locarnské konference

Zástupci vlády německé, belgické, britské, francouzské, italské,polské a československé, shromáždění v Locarnu od 5. do 16. října 1925, aby společnou dohodou hledali prostředky, jak uchovati své národy od pohromy války, a aby se postarali o pokojné řešení sporů každého druhu, které by náhodou vznikly mezi některými z nich, projevili souhlas s návrhy smluv a úmluv, které se jich týkají a které, vypracovány na této konferenci, mají vztah jedny k druhým:

Smlouva mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Británií a Itálii (Příloha A);

Rozhodčí smlouva mezi Německem a Belgií (Příloha B);

Rozhodčí smlouva mezi Německem a Francií (Příloha C);

Rozhodčí smlouva mezi Německem a Polskem (Příloha D);

Rozhodčí smlouva mezi Německem a Československem (Příloha E).

Tyto akty, opatřeny nyní parafou „ne varietur“, budou míti datum tohoto dne a zástupci zúčastněných stran dohodli se sejíti v Londýně 1. prosince t.r., aby vykonali v téže schůzi formalitu podpisů aktů, které se jich týkají.

Ministr zahraničních věcí Francie oznamuje, že po návrzích rozhodčích smluv výše zmíněných, Francie, Polsko a Československo rovněž sjednaly v Locarnu návrhy dohod, aby si navzájem zajistily dobrodiní uvedených smluv. Tyto dohody budou řádně uloženy u Společnosti národů, avšak již nyní má pan Briand opisy k disposici mocností zde zastoupených. Státní sekretář pro zahraniční věci Velké Británie navrhuje, aby v odpověď na určité, kancléřem a ministrem zahraničních věcí Německ a přednesené žádosti o vysvětlení týkající se článku 16 Paktu o Společnosti národů, byl jim současně, kdy bude vykonána formalita podpisu aktů shora zmíněných, zaslán dopis, jehož návrh je rovněž připojen (Příloha F). Tento návrh je přijat. Zástupci vlád zde zastoupených projevují plné přesvědčení, že tyto smlouvy a úmluvy, jakmile nabudou působnosti, přispějí vydatně k tomu, aby povolilo napětí myslí mezi národy, že rovněž usnadní rozřešení mnohých problémů politických a hospodářských ve shodě se zájmy a city národů a že upevňujíce mír a bezpečnost v Evropě, uspíší účinným způsobem odzbrojení uvedené v článku 8 Paktu o Společnosti národů. Zavazují se, že budou upřímně spolupůsobiti na pracích, které již zahájila Společnost národů pro odzbrojení, a že budou hleděti je uskutečniti všeobecnou dohodou.

Dáno v Locarnu dne 16. října 1925.

Podpisy.

  1. Smlouva o vzájemných zárukách mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Británií a Itálií (Rýnský garanční pakt)

President Říše německé, Jeho Veličenstvo král belgický, president Republiky francouzské, Jeho Veličenstvo král Spojeného království a Irska i Britských území zámořských, císař indický a Jeho Veličenstvo král italský, starostlivi učiniti zadost touze po bezpečnosti a ochraně, jíž jsou prodchnuty národy, kterým bylo snésti pohromu války 1914-1918, konstatujíce zrušení smluv o neutralisaci Belgie a jsouce si vědomi nutnosti zabezpečiti mír v oblasti, která byla tak často dějištem evropských sporů, a rovněž prodchnuti jsouce upřímným přáním dáti všem interesovaným mocnostem signatárním dodatečné záruky v rámci Paktu o Společnosti národů a smluv účinných mezi nimi, rozhodli se uzavříti k tomu cíli smlouvu a ustanovili svými plnomocníky, a to:

(Následují jména plnomocníků.)

kteří vyměnivše si své plné moci, shledané v dobré a náležité formě, dohodli se na těchto ustanoveních:

Článek 1.

Vysoké smluvní strany zaručují, každá zvlášť i společně, jak je stanoveno v dalších článcích, zachování územního statu quo vyplývajícího z hranic mezi Německem a Belgií a mezi Německem a Francií a neporušitelnost těchto hranic tak, jak byly určeny mírovou smlouvou podepsanou ve Versailles dne 28. června 1919 a akty provádějícími tuto smlouvu, jakož i šetření ustanovení článků 42 a 43 řečené smlouvy týkajících se demilitarisovaného pásma.

Článek 2.

Německo a Belgie a rovněž tak Německo a Francie zavazují se navzájem, že s jedné ani druhé strany nepodniknou žádného útoku ani vpádu a že jedna ani druhá strana v nižádném případě se neuchýlí k válce. Avšak toto ustanovení   neplatí jestliže jde:

  1. o výkon práva na sebeobranu, to jest o to, postaviti se na odpor proti porušení závazku předchozího odstavce nebo proti zjevnému překročení článku 42 a 43 zmíněné smlouvy versailleské, když takové překročení má povahu nevyvolaného útoku a jestliže následkem shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu je nutný bezodkladný zásah;
  2. o akci, kterou se provádí článek 16 Paktu o Společnosti národů;
  3. o akci podniknutou podle rozhodnutí Shromáždění nebo Rady Společnosti národů nebo takovou, kterou se provádí článek 15 odstavec 7 Paktu o Společnosti národů, jestliže je v tomto případě tato akce namířena

proti státu, který první podnikl útok.

Článek 3.

Přihlížejíce k závazkům přijatým v článku 2 této smlouvy, zavazují se Německo a Belgie i Německo a Francie vyřizovati pokojnou cestou a způsobem níže popsaným všechny otázky, ať jsou jakéhokoliv druhu, které by je rozdvojily a jež by nemohly býti rozřešeny obyčejnou cestou diplomatickou.

Všechny otázky, při nichž by strany byly na sporu o nějakém právním nároku, budou předloženy soudcům, jejichž rozhodnutí se zavazují strany podrobiti. Všechny ostatní otázky budou předloženy smírčí komisi a, nebude-li úprava navržená touto komisí přijata oběma stranami, bude otázka vznesena na radu Společnosti národů, rozhodující podle článku 15 Paktu o Společnosti národů.

Jednotlivosti o těchto způsobech pokojného vyřizování jsou předmětem zvláštních úmluv podepsaných téhož dne.

Článek 4.

  1. Usoudí-li jedna z Vysokých smluvních stran, že se stalo nebo děje porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článku 42 nebo 43 versailleské smlouvy, vznese otázku bezodkladně na Radu Společnosti národů.
  2. Jakmile Rada Společnosti národů zjistí, že se stalo takovéto porušení nebo překročení, oznámí to bez průtahu mocnostem podepsavším tuto smlouvu a každá z nich se zavazuje poskytnouti v takovém případě bezodkladně podporu oné mocnosti, proti níž byl závadný skutek namířen.
  3. V případě zjevného porušení článku 2 této smlouvy nebo zjevného překročení článku 42 nebo 43 versailleské smlouvy jedna z Vysokých smluvních stran, každá z ostatních smluvních mocností se zavazuje již nyní, že poskytne bezodkladně podporu oné straně, proti níž takové porušení nebo překročení bylo namířeno, jakmile tato mocnost se mohla přesvědčiti, že toto porušení má povahu nevyvolaného útoku a že následkem překročení hranic nebo následkem zahájení nepřátelství nebo shromažďování branných sil v demilitarisovaném pásmu je nutný bezodkladný zásah. Rada Společnosti národů, na niž tato otázka byla vznesena ve smyslu odstavce 1 tohoto článku, oznámí výsledek svých zjištění. Vysoké smluvní strany zavazují se v takovémto případě, že budou jednat shodně s doporučeními Rady usnesenými jednohlasně, nepočítajíc hlasů odevzdaných zástupci stran zapletených do nepřátelství.

Článek 5.

Ustanovení článku 3 této smlouvy je postaveno pod záruku Vysokých smluvních stran tak, jak je níže popsáno:

Když jedna z mocností zmíněných v článku 3 odmítne podříditi se způsobům pokojného vyřizování nebo vykonati rozhodčí nález a dopustí se porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článků 42 nebo 43 smlouvy versailleské, bude použito ustanovení článku 4 této smlouvy.

V případě, že by jedna z mocností zmíněných v článku 3, aniž se dopustila porušení článku 2 této smlouvy nebo překročení článků 42 nebo 43 smlouvy versailleské, odmítla podříditi se způsobům pokojného vyřizování nebo vykonati rozhodčí nález, dovolá se druhá strana Rady Společnosti národů, která navrhne opatření, jež by měla býti učiněna; Vysoké smluvní strany se podrobí těmto návrhům.

Článek 6.

Ustanovení této smlouvy nedotýkají se práv a povinností vyplývajících pro Vysoké smluvní strany ze smlouvy versailleské jakož i úprav doplňkových čítajíc v to i ty, které byly podepsány v Londýně 30. srpna 1924.

Článek 7.

Zajistiti zachování míru a jsoucí ve shodě s Paktem o Společnosti národů, nebude moci býti vykládána tak, že by omezovala poslání Společnosti národů činiti opatření, která by byla způsobilá zachovati účinným způsobem světový mír.

Článek 8.

Tato smlouva bude uložena u Společnosti národů, jak ustanovuje Pakt o Společnosti. Zůstane v působnosti, dokud na žádost některé z Vysokých smluvních stran, oznámenou tři měsíce před tím ostatním mocnostem podepsavším tuto smlouvu, neuzná rada, usnášejíc se nejméně dvoutřetinovou většinou hlasů, že Společnost národů poskytuje Vysokým smluvním stranám dostatečné záruky; v tomto případě pozbude smluva účinku po uplynutí jednoho roku.

Článek 9.

Tato smlouva neuloží žádného závazku žádné z britských dominií ani Indii, jestliže vláda dominia nebo Indie neoznámí, že přijímá tyto závazky.

Článek 10.

Tyto smlouva bude ratifikována a ratifikace budou nejdříve uloženy v Ženevě v archivu Společnosti národů. Nabude platnosti, jakmile budou uloženy  všechny ratifikace a Německo se stane členem Společnosti národů. Tato smlouva, vyhotovená v jediném exempláři, bude uložena v archivu  Společnosti národů, jejíž generální sekretář bude požádán, aby odevzdal každé z Vysokých smluvních stran ověřené opisy. Čemuž na svědomí podepsali shora jmenovaní zmocněnci tuto smlouvu.

Dáno v Locarnu dne 16. října 1925.

Pečeti a podpisy.

                             INT – 16.10.1925 – Locarnské dohody-příloha E

Rozhodčí smlouva mezi Československem a Německem

President československé republiky a president Německé říše, stejnou měrou rozhodnuti udržet mír mezi Československem a Německem, zajišťujíce pokojné vyřizování sporů, které by mohli vzniknou mezi oběma zeměmi, konstatujíce, že úcta k právům založeným smlouvami nebo vyplívajících z mezinárodního práva je závazná pro mezinárodní soudy, shodně uznávajíce, že práva státu nemohou být měněna bez jeho souhlasu a majíce na zřeteli, že upřímné zachování pokojných způsobů vyřizování mezinárodních sporů dovoluje bez použití násilí rozřešit otázky, které by mohly rozdvojit státy, rozhodli se uskutečnit smlouvou své společné záměry v tomto ohledu a jmenovali svými pomocníky:

President republiky Československé:

Dra Eduarda Beneše, ministra zahraničních věcí;

President říše Německé:

Dra Gustava Stresemanna, ministra zahraničních věcí;

kteří se po výměně svých plných mocí, jež shledali v dobré a nálezité formě, dohodli na těchto ustanoveních:

Část I

Článek 1

Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoliv povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které bynemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k posouzení buď rozhodčímu soudu nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti, jak je dále stanoveno. Rozumí se, že tyto spory zahrnují obzvláště spory, o nichž se zmiňuje článek 13 Společnosti národů.

Toto ustanovení se nevztahuje na spory vzniklé ze skutečností, které předcházejí tuto smlouvu a patří do minulosti.

Spory, pro jejichž rozřešení je předepsáno zvláštní řízení jinými úmluvami, které platí mezi Vysokými smluvními stranami, budou vyřízeny podle ustanovení těchto úmluv.

Článek 2

Než dojde k jakémukoli řízení rozhodčímu nebo k jakémukoli řízení před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti, může spor být společnou dohodou předložen k smírčímu řízení stálé mezinárodní komise, zvané Stálou smírčí komisí, zřízené podle této smlouvy.

Článek 3

Jde-li o spor, jehož předmět podle vnitřního právního řádu jedné ze stran náleží do převomocí domácích soudů, nebude spor podroben řízení předepsanému touto smlouvou, pokud by v přiměřené lhůtě příslušný domácí soud nerozhodl s konečnou platností.

Článek 4

Stálá smírčí komise, zmíněná v článku 2., bude se skládati z pěti členů, kteří budou určeni, jak následuje:

Vysoké smluvní strany budou jmenovati, každá za sebe, po jednom členu ze svých příslušníků a určí společnou dohodou tři ostatní členy z příslušníků třetích Mocností; tito tři členové musí býti rozdílné státní příslušnosti a z nich určí Vysoké smluvní strany předsedu komise.

Členové jsou jmenováni na tři roky, jejich mandát jest obnovitelný. Zůstávají v úřadě, až jsou nahrazeni, a v každém případě, až skončí své práce zahájené již v době, kdy vypršel jejich mandát.

Místa, která by se uprázdnila úmrtím, demisí nebo z jakéhokoliv jiného důvodu, budou obsazena v nejkratší lhůtě podle pravidel předepsaných pro jmenování.

Článek 5

Stálá smírčí komise bude zřízena do tří měsíců po tom, co vstoupí v platnost tato smlouva.

Kdyby členové, kteří mají býti určeni společnou dohodou, nebyli jmenováni ve zmíněné lhůtě nebo, v případě znovuobsazení, v době tří měsíců ode dne, kdy se místo uprázdnilo, bude president spolkové rady švýcarské, pokud by nebylo jiné dohody, požádán, aby vykonal potřebná jmenování.

Článek 6.

Stálé smírčí komise lze se dovolati žádostí, kterou podají předsedovi obě strany jednající ve společné dohodě, nebo kterou, není-li takovéto dohody, podá jedna nebo druhá strana.

Žádost bude obsahovati, mimo stručný výklad o předmětu sporu, výzvu řízenou komisi, aby učinila všechna opatření, která by mohla vésti k narovnání.

Vychází-li žádost pouze od jedné strany, musí ji tato strana oznámiti bez průtahů straně druhé.

Článek 7.

Do čtrnácti dnů ode dne, kdy některá z Vysokých smluvních stran vznesla spor na Stálou smírčí komisi, může každá ze stran, pro rozbor tohoto sporu, člena vyslaného ze svých příslušníků nahraditi osobou, která má zvláštní způsobilost ve věci, o kterou jde.

Strana, která by použila tohoto práva, oznámí to bez odkladu straně druhé; tato může v takovém případě učiniti totéž do čtrnácti dnů ode dne, kdy jí došlo oznámení.

Článek 8.

Úkolem Stálé smírčí komise bude, aby vyjasnila sporné otázky, sebrala za tím účelem všechny potřebné zprávy cestou šetření nebo jinou a aby usilovala o narovnání stran. Komise, prozkoumavši věc, může navrhnouti stranám úpravu, která by se jí zdála vhodnou, a může jim určiti lhůtu, aby se vyjádřily.

Na konci svých prací učiní komise zápis konstatující, podle případu, buď že strany se dohodly, a, je-li toho třeba, podmínky dohody, nebo že strany nemohly býti narovnány.

Práce komise, pokud se strany nedohodnou jinak, musí býti skončeny do šesti měsíců ode dne, kdy spor byl na komisi vznesen.

Článek 9.

Pokud není zvláštního ustanovení opačného obsahu, upraví si Stálá smírčí komise sama způsob řízení, které v každém případě musí býti sporné. Při šetření bude komise, pokud jednohlasně nerozhodne jinak, se říditi ustanoveními titulu III (mezinárodní komise vyšetřovací) Haagské úmluvy z 18. října 1907 o pokojném vyřizování mezinárodních sporů.

Článek 10.

Stálá smírčí komise sejde se, nebude-li mezi stranami jiné dohody, na místě, které určí její předseda.

Článek 11.

Práce Stálé smírčí komise jsou veřejné pouze tehdy, když komise tak rozhodne v souhlasu se stranami.

Článek 12.

Strany budou míti při Stálé smírčí komisi své zástupce, kteří budou sloužiti za prostředníky mezi nimi a komisí; mimo to mohou si strany přibrati poradce a znalce, jimi za tím účelem jmenované a žádati za slyšení každé osoby, jejíž svědectví se jí bude zdáti užitečným.

Komise se své strany bude míti možnost vyžádati si ústní výklady od zástupců, poradců a znalců obou stran, jakož i od každé osoby, při které by pokládala za užitečné ji předvolati se souhlasem její vlády.

Článek 13.

Pokud není v této smlouvě opačného ustanovení, rozhoduje Stálá smírčí komise většinou hlasů.

Článek 14.

Vysoké smluvní strany se zavazují, že usnadní Stálé smírčí komisi její práce a obzvláště že jí dodají v největší možné míře všechny dokumenty a potřebné správy, jakož i že použijí všech prostředků, které jsou jim po ruce, aby jí umožnily na svém území a podle svého právního řádu předvolávati a slyšeti svědky a znalce a prováděti šetření na místě samém.

Článek 15.

Po dobu prací Stálé smírčí komise obdrží každý ze členů náhradu, jejíž výše bude stanovena společnou dohodou mezi Vysokými smluvními stranami a jejíž náklady ponese každá smluvní strana stejným dílem.

Článek 16.

Nedojde-li před Stálou smírčí komisí k narovnání, bude spor jeho mohou předložen buď Stálému Dvoru Mezinárodní Spravedlnosti za podmínek a pravidel o řízení stanovených jeho statutem nebo rozhodčímu soudu za podmínek a podle pravidel o řízení stanovených Haagskou úmluvou z 18. října 1907 o pokojném vyřizování mezinárodních sporů.

Nedojde-li mezi stranami k dohodě, bude jedna nebo druhá strana, když jeden měsíc před tím byla na to upozornila, míti volnost vznésti žádostí spor přímo na Stálý Dvůr Mezinárodní Spravedlnosti.

ČÁST II.

Článek 17.

Všechny otázky, v nichž by Vláda československá a Vláda německá byly rozdvojeny, aniž by je mohly přátelsky rozřešiti obyčejnou cestou diplomatickou, a jejichž vyřízení by nemohlo býti vymoženo nálezem, jak je předepsáno v článku 1. této smlouvy a pro které by již jinými úmluvami platnými mezi stranami nebyl předepsán nějaký způsob vyřízení, budou předloženy Stálé smírčí komisi, která bude pověřena navrhnouti stranám přijatelné řešení a v každém případě podati zprávu.

Řízení ustanovené články 6 – 15 této smlouvy platí i zde.

Článek 18.

Jestli by do měsíce ode dne, kdy Stálá smírčí komise skončila své práce, obě strany se nedohodly, bude otázka na žádost jedné nebo druhé

Strany vznesena na Radu Společnosti Národů, která rozhodne podle článku 15. Paktu Společnosti.

Všeobecná ustanovení.

Článek 19.

Ve všech případech a obzvláště když otázka, o níž jsou strany na sporu, je důsledkem skutků, které byly již vykonány, nebo mají právě býti vykonány, Smírčí komise, nebo kdyby věc na ni nebyla vznesena, rozhodčí soud nebo Stálý Dvůr Mezinárodní Spravedlnosti, rozhoduje podle článku 41. svého statutu, určí v nejkratší možné lhůtě, jaká prozatímní opatření mají býti učiněna. Rovněž Radě Společnosti Národů, je-li otázka na ni vznesena, přísluší učiniti vhodná prozatímní opatření.

Každá z Vysokých smluvních stran se zavazuje, že se podrobí a že se zdrží všech opatření, která by mohla míti nepříznivý vliv na provedení rozhodnutí nebo na úpravu navrženou Smírčí komisí nebo Radou Společnosti Národů, a vůbec, že nepodnikne ničeho, ať by to bylo cokoliv, co by mohlo přiostřiti nebo rozšířiti spor.

Článek 20.

Tato smlouva platí mezi Vysokými smluvními stranami, i když jiné Mocnosti mají rovněž zájem na sporu.

Článek 21.

Tato smlouva, shodná s Paktem Společnosti Národů, nebude se dotýkati práv a povinností, které mají Vysoké smluvní strany jako členové Společnosti Národů a nebude vykládána tak, že by omezovala povinnost Společnosti Národů učiniti opatření, která by byla způsobilá zachovati účinným způsobem světový mír.

Článek 22.

Tato smlouva bude ratifikována. Ratifikace budou uloženy v Ženevě u Společnosti Národů současně s ratifikacemi smlouvy uzavřené téhož dne mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Britanií a Italií.

Vstoupí a zůstane v platnosti za týchž podmínek jako jmenovaná smlouva.

Tato smlouva, vyhotovená v jediném exempláři, bude uložena v archivech Společnosti Národů, jejíž Generální Sekretář bude požádán, aby odevzdal každé z Vysokých smluvních stran ověřené opisy.

Čemuž na svědomí shora jmenovaní zmocněnci podepsali tuto smlouvu.

Dáno v Locarnu, dne 16. října 1925.

  1. S. Dr. EDUARD BENEŠ v. r.
  1. S. GUSTAV STRESEMANN v. r.

V zákoně 215/1926 Sb. byla tato smlouva doplněna o

Vyhlašuje se s tím, že vzhledem k tomu, že Německá říše byla přijata dne 8. září 1926 za člena Společnosti Národů a vzhledem k tomu, že všechny ratifikační listiny deponovány byly v archivu Společnosti Národů dne 14. září 1926, vstoupila smlouva tato ve smyslu čl. 22 v platnost dnem 14. září 1926.

Švehla v. r.

Význam Locarnských smluv

Význam výsledků konference v Locarnu  28. březen 2005  Mgr. David Simota   komentáře V říjnu roku 1925 se ve švýcarském Locarnu setkali bývalí nepřátelé z 1. světové války. Měli zde dosáhnout svobodné shody a překonat velmi hluboko zakořeněné bariéry, které je dovedly ke vzájemnému konfliktu. Výsledkem setkání byl podpis 9 dokumentů, mezi nimiž nechyběl ani tzv. Rýnský pakt, úpravy arbitrážních smluv… Význam výsledků konference v Locarnu V říjnu roku 1925 se ve švýcarském Locarnu setkali bývalí nepřátelé z 1. světové války. Měli zde dosáhnout svobodné shody a překonat velmi hluboko zakořeněné bariéry, které je dovedly ke vzájemnému konfliktu. Výsledkem setkání byl podpis 9 dokumentů, mezi nimiž nechyběl ani tzv. Rýnský pakt, úpravy arbitrážních smluv či nový výklad článku č. 16 Společnosti národů. Zástupci bývalých znesvářených stran tedy v Locarnu došli k mnoha důležitým kompromisům. Jmenujme alespoň tzv. „Dopis z lodi“. Hlavním sporným bodem locarnské konference byl však pověstný paragraf č. 6 rýnského paktu, ale díky Aristidu Briandovi a jeho nekonvenčnímu přístupu se jednání vyvíjelo v poměrně uvolněné atmosféře. Locarnská konference přinesla mimo jiné i politickou a právní rovnoprávnost Německa, to však za podmínky, že Němci budou respektovat status quo v oblasti hranic na Rýně. Všechny strany se současně dohodly na prohlášení, že se zříkají násilí jako cesty k prosazování svých politických a mocenských zájmů. Za další velmi pozitivní a průlomový rys locarnské smlouvy lze považovat skutečnost, že tento dokument nebyl přímo namířen proti žádnému aktérovi z bývalého ozbrojeného konfliktu. Signatáři se na tomto jednání zavázali ke vzájemným garancím míru a spolupráce. Vinu na válce Německu sice touto smlouvou nikdo neodejmul, ale úspěch koncepce rovných práv pro všechny zúčastněné země bez ohledu na události v minulosti lze považovat za skutečně velkorysé gesto všech vyjednavačských týmů. I když samotné zrovnoprávnění Německa, jako viníka války, mělo probíhat pozvolna, tato zásadní proměna v myšlení jednotlivých evropských partnerů přispěla i k narovnávání bilaterálních i multilaterálních vztahů na kontinentu. Locarnské dokumenty taktéž řešily mocenské přesuny mezi silnými evropskými hráči, a to zejména v otázce vztahu k malým a permanentně ohroženým zemím, jako byly Polsko a Československo. Locarno prolomilo ledy a Německo bylo rázem považováno za plnohodnotného hráče. Alespoň na chvíli se vytratila politika hrozeb a vyděračského donucování. Rovnoprávnost Německa a s tím spojené politicko-mocenské oslabení Francie se však logicky dotknuly právě zájmů a strategického postavení Polska a Československa, jejichž pocit jistoty a podpory ze strany tradičních západních spojenců rázem získal výrazné trhliny. Zdálo se, že budou muset svou bezpečnostní politiku zajišťovat hlavně z vlastních sil a zdrojů. V té době se Polsko a Československo musely spoléhat na politiku hledající vlastní scénář pro bezkonfliktní soužití se stále relativně silným Německem. Locarnské dohody byly produktem obrovského úsilí o dosažení kompromisu, protože žádná ze zúčastněných stran nezískala úplné maximum svých nároků, ale ani neztratila vše, o co přijít mohla. V Locarnu se postupně projednávala poměrně ožehavá a složitá témata vstupu Německa do SN, téma arbitrážního rozhodování, dále téma francouzských garancií a téma východních smluv. Výsledky přinesly obecnou jistotu zejména na rýnské hranici, přičemž Francie musela ustoupit z role dominujícího hráče v Evropě. Francie již také nepředstavovala pevnou obrannou základnu pro slabé Polsko a Československo v případě agrese Německa či jiného nepřítele. Toto obecné oslabení vlivu však bylo zamýšleno především jako podnět k všeobecnému nadšení pro mírovou spolupráci, čímž se mělo vytratit i nezdravé napětí v Evropě. Pro Německo však mírový stav ve skutečnosti znamenal frustrující pocit bezmocnosti. Frustraci Němců navíc přiživila i historicky závažná otázka Alsaska-Lotrinska. Locarno však v každém případě (alespoň na několik let) znamenalo prohloubení obecné úcty k právním a demokratickým premisám v politické praxi. Tato shoda však bohužel měla být v budoucím vývoji podkopána nezadržitelným nástupem Hitlera k moci. Tolerancí a rovnoprávností prosycené Locarno se později v porovnání s nacistickým běsněním ve třicátých letech bohužel začalo zdát jako naprosto naivní a beznadějný pokus o dosažení míru a spolupráce. Evropa směřovala k dalšímu rozkladu a malé země měly jen minimální šanci samostatně odolávat staronovým hrozbám. Locarnské zrovnoprávnění Německa, které bylo zamýšleno v dobrém, se později stalo vodou na mlýn pro německou agresivní, revizionářskou a expanzivní politiku vedoucí k další válce světového formátu. Locarnské dohody se staly téměř bezcenným cárem papíru, když pak „velcí“ mužové evropské politiky v roce 1938 ve strachu akceptovali Mnichovský diktát věčně nespokojeného Německa. Nadějný plán signatářů locarnské dohody tedy nebyl naplněn, i když měl potenciál stát se jedním z nejdůležitějších dokumentů dvacátého století.

Více zde: http://www.e-polis.cz/clanek/vyznam-vysledku-konference-v-locarnu.html

© e-Polis.cz