Mystika. Při vyslovení tohoto slova, si každý představí mága nebo čarodějnici, jak vyrábí lektvary a používají magické rituály. Většina lidí si hned řekne, zda je to čarodějnice používající černou magii nebo mág, který dokáže pomocí magických rituálů uškodit nebo pomoci člověku, nehledě na čas a prostor. V Česku se zejména po roce 2000 vyrojilo léčitelů, vykladačů karet a tarotu, mystiků a čarodějů tolik, že jsme světovou velmocí v těchto okultních oborech. Opravdu jsem netušil, že jsme jejich líhní. Při náhodných setkáních s některými z nich, na různých workshopech zaměřených na vše tajemné a nevysvětlitelné, jsem je potkal jako divák a byl jsem nemile překvapen a nestačil jsem se divit, co je vše možné i nemožné.
Definovat co je to mystika je velice složité, ale pokusím se o to. Dá se říci, že mystika je označení pro duchovní zkušenosti a pro různé cesty, jak takovou duchovní zkušenost získat.
Mohu vám poskytnout tyto rady:
- Je dobré mít učitele, který vás povede stezkou poznání.
- Naučí vás základům mystického poznání, které jste si vybrali.
- Vysvětlí úskalí, které vás zcela určitě potká.
- Naučí vás správně dýchat.
- Vede vás jako rodič, který své dítě učí chodit.
- Učitel vám předává své znalosti, které má.
- Ctěte historické poznání mystické školy.
Mystika se dělí na několik základních typů a také směrů. Je proto velice důležité pochopit jakou cestou se chceme dát:
- mystika vlastní osoby, Já (Védy);
- mystika prázdnoty (nirvána);
- mystika obrazů a obraznosti (rané a východní křesťanství);
- mystika osobní lásky (středověké a novověké křesťanství, súfismus);
- eschatologickou mystika posledních věci (židovství);
- mystika přírody a Vesmíru.
Slovem mystika se označuje:
v užším slova smyslu náboženská praxe, která se odpoutává od smyslového vnímání a všech rušivých představ a směřuje ke zkušenosti setkání, sjednocení nebo dokonce splynutí s Bohem nebo božským;
v širším smyslu i jiné cesty k vnitřní duchovní zkušenosti, směřující k osobním zkušenostem hloubky a transcendence;
v moderní době nejrůznější způsoby vytržení nebo vybočení z účelové každodennosti, k prožitkům zklidnění, hloubky, celistvosti a podobně;
často pejorativně (mysticismus) – zastírání nevědomosti nebo zatemňování skutečnosti předstíraným tajemstvím.
Charakteristika mystiky
Jevy a zkušenosti, které označujeme jako mystické, jsou natolik rozmanité, že mystiku nelze definovat. Podle G. Sholema „neexistuje nějaká mystika vůbec, ale jen různé mystiky – židovská, křesťanská, hinduistická, buddhistická nebo islámská“, každá z nich je utvářena svým vlastním kulturním okruhem a prostředím.
Vztah mezi mystikou a náboženstvím, jakkoli úzký, není ovšem nijak jednoduchý. Na počátku velkých náboženských hnutí stojí osobní zkušenosti, které lze označit jako mystické. Působení velkých náboženských zakladatelů, Mojžíše, Gautáma Buddhy,Ježíše z Nazaretu nebo Mohameda, začíná obdobím příprav, kdy odcházejí do samoty a na poušť, kdy se postí a přijímají zjevení, které potom hlásají a šíří. Podobné zkušenosti zmiňuje ale také například Martin Luther, René Descartes nebo Blaise Pascal. Jakmile se z nich však vyvine určité náboženské hnutí, které se nutně upevňuje také v institucích, jsou další osobní zkušenosti tohoto druhu v jistém napětí s učením a zákony těchto hnutí. Mohou být zdrojem obnovy a reformy, ale mohou být také odmítnuty a jejich hlasatelé pronásledováni.
Řecké slovo mystikos (plurál ta mystika) původně označuje všechno, co souvisí s tajným kultem a zasvěcením (mystérion – tajný kult pouze pro zasvěcené, mystés – zasvěcenec a myeó – uvádět do tajemství, zasvěcovat), a odvozuje se od slovesa myó, zavírat oči a ústa. Naznačuje tedy jak uzavřenost mystického společenství, tak pasivitu mlčícího účastníka a vyloučení všech vnějších rušivých vlivů. Myó ve významu zavřených očí se vyskytuje už u Homéra, mystéria v uvedeném významu poprvé a to kriticky u Hérakleita (zl. 14). Mystérion později znamená i tajemství vůbec.
V archaických společnostech se účastníci slavností dostávali do „vytržení“ z běžné zkušenosti pomocí postů, tance, zpěvu, sexuality, případně i psychotropními látkami. Souběžně s objevem „vnitřního světa“ a s individualizací člověka v tzv. osové dobězačíná člověk cítit svoji osamělost, cizotu vůči vnějšímu světu a touží po způsobech, jak je překonat. V této situaci vzniká ve velkých civilizacích Indie, Číny a Řecka mystika v pravém slova smyslu, individuální mystický zážitek bez nápadných vnějších projevů, podporovaný tichem, naprostým soustředěním a nanejvýš monotónní recitací a opakováním modliteb (jako indické mantry nebo modlitba Růžence). V řecké mystice se rozlišují tři kroky na mystické cestě: očištění (katharsis), osvícení (ellampsis neboepopteia) a sjednocení (henósis).
Platón popisuje „oheň poznání a rozumu“, který „při nejvyšším úsilí, jakého je lidská síla schopna“ nakonec „vyšlehne“; je tedy sice nesdělitelný, nicméně má povahu poznání a jasu. Na to navázala orfická mystika „vysvobození“ a novoplatónská spekulativní mystika (Plótinos, Proklos), která silně ovlivnila starší mystiku křesťanskou. Mystické zkušenosti tedy mohou sahat od setkání s absolutnem neosobním (taoismus, buddhismus, pantheismus) až po sjednocení svrchovaně osobní lásky (Bhagavadgíta, Píseň písní, křesťanská mystika, súfismus).
